Po nitkách do minulosti
Jak a kdy lidé přišli na to, že z některých rostlin je možné získat vlákna, ze kterých se dají stvořit provázky či nitě, vhodné pro výrobu košíků, sítí nebo tkanin, se nejspíš nikdy nedozvíme. Nečetné důkazy svědčí o tom, že počátky textilní výroby jsou starší než zemědělství, ale čím víc se noříme do minulosti, tím méně indicií máme k dispozici. Je to hotová detektivka.
Stopy mohou být dvojího charakteru... Ty první jsou vzácnější - zbytky samotných textilních výrobků. Jemné, křehké, snadno podléhající rozkladu. Někdy ani nevíme, co přesně si o některých nálezech myslet. K čemu například sloužila lněná vlákna, která se nedávno našla v gruzínské jeskyni Dzudzuana na úpatí Kavkazu? Jsou stará víc než 34 000 let. A pak jsou tu nepřímé důkazy - například otisky tkanin ve vypálené hlíně. Podobné nálezy známe z jižní Moravy, ze sídlišť zdejších paleolitických lovců. Otisky by měly být staré zhruba 28 000 let... Tento objev má však i své kritiky a tak raději opusťme nejistou půdu starší doby kamenné a přesuňme se do neolitu, kde se badatelé přeci jen cítí jistěji - mají už totiž s čím pracovat. Pravěkým a raně středověkým textilem se u nás zabývají Kristýna Urbanová z oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea v Praze a Helena Březinová, vedoucí restaurátorských laboratoří Archeologického ústavu AV ČR v Praze.
Odkud pocházejí nejstarší dochované zbytky pravěkých textilií na území střední Evropy?
Kristýna Urbanová: Nejstarší nálezy textilií pocházejí ze 4. tisíciletí př.n.l., ze švýcarských nákolních osad Robenhausen a Irgenhausen. Jedná se o poměrně známá naleziště, která byla prozkoumána na konci 19. a na začátku 20. století. Našlo se na nich množství předmětů z organických materiálů, ze dřeva, rostlinných vláken - a mimo jiné i textilie. Ty tkaniny jsou velmi složité a zdobné. Proto předpokládáme, že znalost výroby textilu, tkaní, byla staršího data a vyvíjela se poměrně dlouhou dobu. Všechny nalézané textilie z nejstarších období jsou poměrně drobné útržky o velikosti od několika centimetrů do několika desítek centimetrů. Z daného období bohužel nemáme žádný nález oděvu nebo nějaké větší oděvní součásti. Je to dáno i tím, že konkrétně tyto nálezy z nákolních osad ve Švýcarsku jsou v podstatě odpady. Jedná se o kusy a útržky tkanin, které zapadly k základovým kůlům staveb a zůstaly tam ve vlhkém prostředí dochovány až do dnešních dnů. Co se týče původní funkce těchto tkanin, tak vzhledem k jejich charakteru a vzhledem k tomu, jak byly zdobené a zakončované, předpokládáme, že se jedná o různé kusy oděvů, pravděpodobně plášťů.
Jakým způsobem se zbytky prastarých textilií uchovávají až do dneška? Vím, že je mohou zakonzervovat korozní produkty na povrchu kovových předmětů. Už jsme také slyšeli o vlhké hlíně, která uchovala pozůstatky švýcarských pravěkých osad na kůlech...
Helena Březinová: Textilní fragmenty dochované ve vlhkém prostředí tvoří největší část spektra textilních archeologických nálezů, se kterými se setkáváme v naší zemi. Pro dochování organických materiálů ovšem nemáme úplně ideální podmínky. Je to spíše o štěstí při archeologickém výzkumu, kdy se přímo v terénu najdou pozůstatky textilií. Naštěstí mají v okolních zemích, zejména v severní části Evropy, mnohem příhodnější podmínky; odtamtud pak známe ty nejvýznamnější nálezy celých kusů oděvů z širokého časového období od pravěku - doby bronzové, až do období vrcholného středověku. Můžeme si tak udělat představu o tom, jak oděvy vypadaly a jakými technikami byly zhotoveny. Vlhké prostředí umožňuje dochování organiky díky nepřístupu vzduchu... Další možností, která umožňuje dochování textilních fragmentů, je třeba zmrzlá půda v oblastech s permafrostem. Jeden z nejvýznamnějších textilních souborů celých kusů oděvů pochází z jižního pobřeží Grónska z období od 12. do 16. století právě ze zmrzlé půdy. To je skutečně soubor, který má potenciál informovat nás o způsobu zhotovování oděvů, o jednotlivých jeho součástech a způsobu jejich nošení.
A jaké jsou nejstarší nálezy textilií z území České republiky?
Kristýna Urbanová: Z několika neolitických lokalit známe negativní otisky na keramice. První přímý nález tkaniny, dochovaný díky korozním procesům, máme až z období halštatského, tedy až ze začátku doby železné. Problém je, že textilní výroba v prehistorii je téma, které v současné době není v české archeologii zpracované, takže my ty informace máme zatím jen útržkovité. Zpracované jsou pouze výjimečné soubory, které nám nedávají úplně kompletní představu o tom, jak se textilnictví na našem území v pravěku vyvíjelo.
Jaká vlákna se v pravěku a ve středověku pro textilní výrobu nejčastěji používala?
Helena Březinová: Základní textilní suroviny se dělí na dvě skupiny. Jsou to textilní suroviny rostlinného a živočišného původu. Z té skupiny rostlinných textilních surovin byly používány len, konopí a kopřiva, z živočišných vláken zejména ovčí vlna, potom srst dalších živočichů a hedvábí. Existují doklady i pro méně obvyklé suroviny použité k výrobě textilního výrobku, jako třeba lidské vlasy, ale to jsou skutečně jen rarity. Je to možná zarážející, ale jako textilní surovina byla nejprve používána rostlinná vlákna, ačkoli opracování ovčí vlny je snazší. Poprvé se setkáváme se lnem už v období neolitu. Vlna se začíná výrazněji používat až od doby bronzové, kdy začíná ve výrobě převažovat.
Kristýna Urbanová: Určení textilní suroviny u textilních fragmentů z archeologických výzkumů je často velice obtížné, protože textilie, jako velice křehký organický materiál, rychle podléhá degradaci a ta samotná buněčná struktura, která je určující pro zjištění příslušné textilní suroviny, je velice často poškozena. Určení suroviny patří mezi jednu z nejobtížnějších částí zpracování nebo analýzy textilních pozůstatků.
Možná někoho překvapila ta zmínka o hedvábí, jehož původ má spojený s Čínou. Byla jistě velmi luxusní surovina... Opravdu se u nás vyskytovala už v tak dávné době?
Helena Březinová: Nejstarší pozůstatky hedvábí na našem území se dochovaly díky korozi na kovových předmětech z doby římské. U nás se ale hedvábí nezpracovávalo a tyto tkaniny se u nás netkaly.
A když už mluvíme o výrobě - dochovaly se z pravěku nebo raného středověku i nějaké nástroje, které se pro textilní výrobu používaly? Hovoří Kristýna Urbanová:
Padla tu zmínka o přeslenu, o kterém bychom toho měli říci daleko více. Jedná se totiž o jeden z nejčastěji nalézaných archeologických artefaktů vůbec, ať už na pravěkých nebo středověkých lokalitách. Je to plochý kotouček s kruhovým otvorem uprostřed, nejčastěji z pálené hlíny nebo kamene. K čemu takový přeslen sloužil? Vysvětluje Helena Březinová:
Ze spředených nití se tkají textilie na tkalcovském stavu. I tkaní prošlo dlouhým vývojem a jeho počátky jsou hluboko v pravěké minulosti. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že v období raného středověku byly už známé všechny tři základní vazby - plátnová, keprová i atlasová; včetně řady odvozenin. Používala se přitom vlákna spíše v přírodní podobě a nebo se barvila? Hovoří Kristýna Urbanová:
To platí nejen pro archeologické nálezy textilních výrobků z pravěku, ale i ze středověku... Už jsme se dnes zmínili o dochovávání starých textilních materiálů díky korozi, ale neřekli jsme o tom nic bližšího. Pojďme si teď na závěr povědět, jak může dojít k něčemu takovému?
Helena Březinová: Hlavní roli v tomto procesu hrají korozní produkty, které se vytvářejí na kovových předmětech, uložených v zemi...
Pro upřesnění - vědro se našlo roku 1904 v Řepově na Mladoboleslavsku a je považováno za součást hrobové výbavy významného jedince, který byl pochován někdy kolem přelomu 1. a 2. století našeho letopočtu...
Bádání o vývoji textilní výroby a historii textilnictví je v České republice poměrně mladým oborem. Dokladům textilní produkce v archeologických nálezech se zatím velká pozornost nevěnovala - snad s výjimkou průkopnických výzkumů velkomoravských textilií z Mikulčic archeoložkou Marií Kostelníkovou. V současnosti u nás máme hned tři badatelky které se na toto téma specializují. Kromě Kristýny Urbanové z oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea v Praze a Heleny Březinové, vedoucí restaurátorských laboratoří pražského Archeologického ústavu AV ČR je to ještě historička Milena Bravermanová ze Správy Pražského hradu. Budoucnost je tedy snad nadějná.
Vysíláno v Planetáriu č. 45/2009, 7. - 13. listopadu 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (18:32).
