Vyčmuchaná minulost

Je to možná těžko k uvěření, ale psi se dovedou "pročmuchat" opravdu dost hluboko do minulosti. Pokud je to někdo naučí. Fenka Nessie, odbornice na vyhledávání historických lidských ostatků, pochopitelně nepracovala s pražskými archeology sama... Na vykopávkách s ní pokaždé byla její psovodka, výcviková instruktorka Eva Čečilová, členka vedoucího výboru neziskové organizace Institute for Canine Forensics z americké Kalifornie.

Než se budeme věnovat psům jako takovým, jejich schopnostem a zejména vyhledávání historických hrobů, které nás zvláště zajímá, řekněme si obecně, čím vším se vaše organizace zabývá...

Eva Čečilová: Naším cílem je nejen propagace a výzkum psích schopností, ale samozřejmě také pomoc policii a teď v poslední době i archeologům a antropologům. Máme psy, kteří jsou školeni na plošné vyhledávání živých a mrtvých, a pak máme psy, kteří jsou naučení jenom a jenom na lidské ostatky, od náhlého úmrtí po, dejme tomu, dvacet let staré. Děláme takzvané "cold causes". To je teď strašně moderní - případy, které jsou třeba deset, dvacet let staré. Ti psi mají úspěch.

Co to je, to zmíněné "plošné vyhledávání"?

Eva Čečilová: Psi na plošné vyhledávání jsou cvičení na volný pohyb přírodou. Hledají člověka, který se tam ztratil, který se zatoulal; může to být starší člověk s Alzheimerovou nemocí nebo ztracené dítě. Stanou se různé případy, proč se lidi ztratí v divočině a tito psi jsou naučení se volně pohybovat a hledat každého, kdo tam je. Najdou třeba i houbaře, ale to je jedno - důležité je, že ten člověk je cizí, není to člověk ze skupiny, kterou ten pes zná a tím pádem přijde oznámit, že našel člověka. Tito psi jsou také naučení rozpoznat mrtvý pach. Třeba to byl nemocný člověk, kterému došly léky nebo sebevrah nebo člověk, který se podchladil a zemřel na vyčerpání. Ti psi to taky potřebují rozpoznat a když už ten člověk nedýchá, tak ti psi podle toho poznají, že ten člověk je mrtvý.

Podle čeho vybíráte vhodné psy? Záleží třeba na plemenu nebo na pohlaví?

Eva Čečilová: Absolutně nezáleží na plemenu ani na pohlaví. Já mám ráda fenky, protože mně připadají věrnější a loajálnější ke svému psovodovi. Plemeno, to je taky otázka osobní záliby. Některá severská plemena, která mají blíž k přírodě než ta vyšlechtěnější, nejsou tak ochotná spolupracovat s člověkem, jako border kolie, co máme my. Ta bude před vámi stát a bude říkat: "Co budeme dělat? Já chci něco dělat!" To je pes, který chce pracovat a který se hodně ochotně a rychle naučí, co po něm člověk chce. Jde o to, aby pes rád spolupracoval s člověkem, aby šel za svým cílem a aby ta práce pro něj nebyla z donucení; on tu práci prostě dělá, protože to má v krvi a protože to chce dělat. Aby ta práce samotná mu byla jakoby odměnou. Takže pro vyhledávání živých lidí, mrtvých lidí, výbušnin, drog je vhodné kdejaké lovecké plemeno. Labradoři, zlatí retrívři nebo němečtí ovčáci, to jsou všechno plemena, která se báječně hodí.

Jak se to ti psi vlastně naučí?

Eva Čečilová: Pozitivní odměna. Psovi se vtiskne do paměti pach toho, co se po něm očekává a za to, že si k tomu jenom přičichnul, dostane odměnu. Samozřejmě ten pes potom začne hledat tu věc, aby dostal odměnu a tak to jde dál a dál. Vzorky schováváme tak, aby to bylo čím dál tím obtížnější pro psa. Pro něj je to legrace. On ví, že jak to najde a označí, tak následuje fantastická hra s míčkem, nebo dostane misku žrádla nebo prostě to, co ten pes má rád. Touto pozitivní metodou toho psa skutečně naučíte všechno.

To znamená, že vy máte nějaké vzorky i těch opravdu starých lidských ostatků a s těmi pracujete?

Eva Čečilová: Já mám obrovské štěstí, že mám v Praze antropology a archeology, kteří mi dají pytlíček hlíny, která pochází buď z břišní dutiny nebo z hrudníku starých kosterních ostatků. Předpokládáme, že v té hlíně je vlastně obsaženo tělo toho člověka. Přestože to je staré třeba mnoho set let, tak je zřejmě něco ve výparech z téhle hlíny, co ten pes rozpozná jako lidské.

Zkušeností s vyhledáváním lidských ostatků několik set až tisíc let starých za pomoci psů zatím není mnoho. Daleko víc než v Čechách jich máte asi v Kalifornii, kde působí nezisková organizace, v níž se angažuje?

Eva Čečilová: Máme několik případů, kde se potvrdilo, že ti psi měli pravdu. Máme ale mnoho případů, kdy to nemůžeme ověřit. Psi řekli, že tam něco je, ground-penetrating radar řekl, že tam je anomálie v podzemí, čili se předpokládá, že to je hrob, a třeba i magnetometr řekl, že tam je něco kovového. Orální historie - jsou lidé, kteří si pamatují, že v té oblasti nebo přímo na tom místě kdysi býval pomníček a teď už tam není. Když dáte tyto čtyři faktory dohromady, tak se z toho dá usoudit, že tam skutečně ten starý hrob je. Nicméně většinou se jedná o pohřebiště nebo jednotlivé hroby amerických indiánů, a ti absolutně nedovolí, aby se tam jakýmkoli způsobem kopalo, aby se tam strčila malá sonda a vytáhl vzorek hlíny. Abychom řekli stoprocentně, že tam jsou kosterní ostatky, na to bychom potřebovali kopnout do země a skutečně je vidět. My jsme udělali jeden pokus... V horách nad San Diegem žije starší paní, je jí asi sedmdesát čtyři let a je to úžasně krásná indiánka, Carmen Lucas. Ona je takzvaný "Indian Monitor", to znamená, že když se někde něco kope, třeba se staví nová silnice, domy nebo sídliště a na něco se přijde, začnou se třeba objevovat keramické střepy nebo prostě jakékoliv známky, že tam mohlo být sídliště starých indiánů, tak ona musí na to jakoby dohlížet. A ta nás bombardovala otázkami: "Jak můžete tvrdit, že ti psi tohle ucítí? Vždyť to není možné. Čím to máte podložené?" A my jsme říkali: "No, my to máme podložené jenom tím, že máme hlínu; ti psi se na to naučili." A ona nás pozvala na její vlastní malinkatý hřbitůvek, kde žije. Je tam pohřbeno asi devět lidí, je tam její maminka, babička, tatínek a pár dalších lidí a nikdo jiný neví, kde ty hrobečky jsou, jenom ona. Když se dozvěděla, že budeme v San Diegu, tak si řekla: "Já si vás pozvu a uvidím, co v těch psech je". Týden nebo deset dní před tím si prý vzala větev a perfektně zametla, aby nebylo vidět vůbec nic. Je to relativně malý prostor, já bych řekla asi dvacetkrát dvacet metrů, ne víc. Ona tam měla svoji právničku, kdyby došlo k nějakému trablu, měla tam spoustu lidí s sebou, všechno to filmovali, zaměřovali GPS místa, která ti psi označili. A potom k nám přišla a říkala: "Vy jste udělali věřící z nevěřícího." Ona byla jediná, kdo věděl, kde ty hroby jsou a ti psi je opravdu označili. Pro nás to bylo úžasné vítězství. Pro ni to bylo pochopení, že ti psi přitom ani nehrabou, ani nečůrají, protože my se postaráme o tenhle byznys dřív, než je pustíme k té vlastní práci.

Vy jste si později díky Carmen Lucas na jiném místě v praxi vyzkoušeli, že vaši psi jsou schopni najít kromě kostrových i hroby žárové. Jde to ale pokaždé? Ovlivňují úspěšnost hledání třeba počasí, půdní podmínky nebo terénní situace?

Liboc, Zličín, Stodůlky. To byly pražské lokality, na kterých Eva Čečilová se svou fenkou Nessie v praxi na archeologických výzkumech zkoušela hledání historických lidských ostatků; zatím se střídavými úspěchy. Zdá se, že limitujícím faktorem pro využití kynoprospekce je vedle počasí a terénu i stáří ostatků. U nás v Čechách šlo zatím o první pokusy. To ve Spojených státech spolupracuje Eva Čečilová se svými kolegy s archeology poměrně často. A jak říká, jeden případ je zajímavější než druhý... Tak alespoň jeden za všechny.

O práci a úspěších psovodů i psů kalifornské neziskové organizace Institute for Canine Forensics jsme hovořili s členkou jejího vedoucího výboru a výcvikovou instruktorkou Evou Čečilovou. Co k jejímu povídání dodat? Snad jedině přání, ať se jí i jejím kolegům práce daří i dál - ve Spojených státech i u nás v Čechách! A nejen ta archeologická.

Vysíláno v Planetáriu č. 25/2009, 20. června - 26. června 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (17:19).