Kosmické karamboly s dobrým koncem
Být kosmonautem je nebezpečné povolání a nejspíš to tak i zůstane. Kosmická technika nikdy nebude jednoduchá a čas od času bude zkrátka docházet k jejím poruchám. Jediné, co se dá dělat je pokusit se minimalizovat riziko poruch s osudovými následky; těch havárií, při kterých přijdou o život kosmonauti. Téměř při každém druhém kosmickém letu dojde k nějakým problémům, více či méně ohrožujícím jejich průběh. A je vlastně s podivem, že se těch opravdu tragických havárií stalo tak málo.
V dubnu si příznivci kosmonautiky připomněli 40. výročí dramatického letu americké kosmické lodi Apollo 13 k Měsíci. Je to historie dobře známá – i díky filmovému zpracování s Tomem Hanksem v roli velitele mise Jima Lovella. Kosmonauti tehdy na Měsíc nedoletěli vinou exploze nádrže s kapalným kyslíkem, po níž měli málo energie a hrozilo jim, že se udusí. Museli se přemístit do měsíční sekce kosmické lodi a cestou domů zvládnout řadu problémů, což se podařilo zejména díky obrovskému smyslu pro improvizaci jak ze strany členů posádky, tak i pozemního personálu.
Historie kosmonautiky zná i řadu dalších nehod, z nichž některé dopadly mnohem hůře. V živé paměti máte jistě katastrofu raketoplánu Columbia z 1. února 2003, při níž zahynulo všech sedm členů posádky. Právě v únoru před sedmi lety jsme také v našem pořadu odvysílali povídání o kosmických karambolech, které měly šťastnější konec. Výročí Apolla 13 je jistě dobrou příležitostí k tomu, abychom si část tohoto povídání zopakovali...
„Vážné problémy se vyskytovaly od samého začátku, hned od prvních pilotovaných kosmických letů. Jen se o nich příliš nemluvilo...“ říká Marcel Grün, ředitel pražského Planetária a petřínské hvězdárny, odborník na historii kosmonautiky. Nepříjemná závada mohla ohrozit i život vůbec prvního kosmonauta, Jurije Alexejeviče Gagarina...
Marcel Grün: „Naštěstí se sama vyřešila, protože mohla ovlivnit průběh přistání. Šlo o to, že kabina zůstala spojena kabelem s motorovým úsekem kosmické lodi; kabel se naštěstí přepálil a odtrhl sám. (Což bylo veliké štěstí. Kabina s kosmonautem totiž začala rotovat a mnoho nechybělo k tomu, aby se do atmosféry zanořila jinak než ochranným tepelným krytem. V takovém případě by nepochybně shořela. Totéž se přihodilo i Germanu Titovovi ve Vostoku 2; také se šťastným koncem. Pozn. redakce.) Takových drobných závad, které však mohly mít nepříjemné následky, bylo mnohem víc. Jak na ruské (nebo přesněji - sovětské), tak i na americké straně. Klasickou ukázkou takového nešťastného letu se šťastným koncem byl let Voschodu 2 v březnu 1965. Právě při tomto letu vystoupil Alexej Leonov poprvé ve skafandru do volného kosmického prostoru. Jenže právě tehdy nastal problém. Když se Leonov dostal ven, skafandr se mu trochu nafoukl a on se nemohl protlačit zpátky do lodi. V této krizové situaci se během několika krátkých okamžiků musel rozhodnout, co má udělat. Napadlo ho odpustit trochu vzduchu ze skafandru. Na poslední chvíli a s nasazením vlastního života a zdraví (tlak ve skafandru byl snížen o hodně a navíc velmi zprudka) se nakonec vsoukal dovnitř. Mělo to však další negativní důsledky. V kabině bylo potom příliš mnoho čistého kyslíku. (Bylo to proto, že během Leonovova výstupu unikal z kabiny vzduch a klimatizace dovnitř pumpovala právě jen čistý kyslík. Pozn. redakce), takže tady bylo velké nebezpečí, že Voschod 2 dopadne stejně, jako později dopadlo při pozemních zkouškách Apollo 1. (27. ledna 1967 uhořeli v důsledku zkratu na elektrickém vedení ve výcvikové kabině na floridském kosmodromu kosmonauti Grissom, White a Chaffee. Uvnitř kabiny byla mimořádně hořlavá kyslíková atmosféra. Pozn. redakce) Aby problémům Voschodu 2 nebylo konce, musel nakonec přistát za pomoci ručního řízení. S tím tehdy nebyly na sovětské straně žádné zkušenosti, a kosmická loď proto přistála v neobydlené tajze, daleko mimo území, vymezené pro návrat.“
A co později, už v rámci programu kosmických lodí Sojuz nebo při letech k orbitálním stanicím Saljut a Mir? I při nich nastávaly krizové situace?
Marcel Grün: „Ano. A to jak při startu, tak i při letu samotném nebo návratu. Například v září roku 1983 - Sojuz, který se měl vydat k Saljutu 7, byl připraven ke startu a kosmonauti Vladimír Titov a Gennadij Strekalov čekali v kabině. Zdálo se, že všechno probíhá dobře; totéž si mysleli i technici na zemi. Automatika nevykazovala žádné odchylky. Jenže zhruba dvě minuty před startem se v motorové sekci prvního stupně rakety neotevřel správně jeden ventil, turbočerpadlo zůstalo bez mazání, zahřálo se, došlo k jeho explozi a pod raketou tak vyšlehly plameny mnohem dřív, než k tomu mělo dojít při vlastním startu. Naštěstí se podařilo včas zapojit záchranný systém - to je taková ta záchranná věžička s raketami - a pouhé tři minuty před zhroucením celé rakety na rampu samotná kosmická loď odstartovala pryč. Pochopitelně nikoliv do vesmíru. Na palubě přitom bylo patnáctinásobné přetížení, ale důležitější bylo, že kosmonauti úspěšně přistáli stranou od planoucích a explodujících zbytků rakety. Nic se jim nestalo a to bylo velké štěstí v neštěstí. Rusové o tom poprvé hovořili až o měsíc později na budapešťském astronautickém kongresu. Byl jsem shodou okolností při tom a byla to opravdová senzace, protože v té době ještě nebylo běžně zvykem, aby Sověti hovořili o svých neúspěších a problémech.“
Dnes už ale víme, že těch problémů bylo ještě daleko víc...
Marcel Grün: „Když jsme u těch startů, tak třeba v dubnu roku 1975 odstartovala kosmická loď Sojuz, tehdy neoficiálně označená jako číslo 18, k Saljutu 4 - s kosmonauty Lazarevem a Makarovem. Po 291. sekundě od startu, kdy ukončil činnost motorový úsek druhého stupně a zažehl se motor stupně třetího, nepodařilo se odpálit asi polovinu spojů na příhradové konstrukci, která spojuje oba stupně. Došlo tedy k naprosto nečekané situaci. Nakonec se podařilo odhodit pilotní a orbitální sekci stranou. Zatímco raketa pokračovala v už nekontrolovaném letu, kosmická loď vylétla do výšky asi 192 kilometrů. Při následném pádu k zemi se však podařilo všechno zvládnout dobře, i když kosmonauti letěli hlavou dolů, byli v bezvědomí a přetížení dosáhlo téměř dvaadvacetinásobku přetížení pozemského. Po více než 21 minutách kosmonauti naštěstí přistáli živí a dá se říci, že do jisté míry i zdraví, zpátky na Zemi.“
Své si při letech do kosmického prostoru užili i někteří takzvaní „interkosmonauti“. Nechybělo mnoho a tragédií mohl skončit například let prvního afghánského kosmonauta.
Marcel Grün: „Bylo to v září roku 1988. Kosmonaut Ljachov s afghánským kosmonautem Momandem se v kosmické lodi Sojuz vydali na oběžnou dráhu, setkali se se stanicí Mir, pobyli tam, pak se jejich loď oddělila a všechno vypadalo celkem pohodově. Jenže při návratu došlo k něčemu, co nikdo nečekal a co se do té doby zřejmě ještě nikdy nestalo (anebo o tom nevíme). Lom slunečních paprsků v atmosféře zmátl infračervené čidlo horizontu kosmické lodi a palubní počítač odmítl zapojit motor. Všechno bylo převedeno na záložní systém, jenže ten také nefungoval, jak by měl; nebyl správně nakrmen daty a také nezažehl motor. Uplynulo sedm minut. Teprve tehdy, když slunce kleslo mírně pod horizont a lom slunečních paprsků přestal mást čidla, motor se náhle zažehl. Naprosto nečekaně a v nevhodnou chvíli. Ljachov velmi duchapřítomně po třech sekundách motor vypnul a hlásil celou situaci na Zemi. Bylo rozhodnuto při dalším oběhu zážeh zopakovat. Jenže - motor se sice dobře zažehl, ale po třech sekundách se tentokrát odpojil sám. Omylem totiž došlo k tomu, že v počítači byl založen špatný program. Ljachov v tu chvíli udělal něco, co odporovalo všem předpisům - ztratil nervy a ručně motor znovu zažehl. Po 39 sekundách však automatika motor sama vypnula a navíc ještě zablokovala jeho ovládání, takže ho Ljachov, i kdyby chtěl, už znovu zapnout nemohl. To bylo velké štěstí, protože se ukázalo, že sestupová dráha by byla bývala dlouhá, loď by se v atmosféře příliš ohřála a nevydržela by. Následovalo dlouhé a nepříjemné čekání v kosmickém prostoru, za teploty kolem 7 °C. Teprve pak se kosmonautům podařilo přistát, se záložním systémem. Vina byla částečně na přístrojích a částečně také na kosmonautovi samém. Ljachov zkrátka nezvládl stresové situace, ke kterým na orbitě v té chvíli došlo.“
Přeskočme teď s z východního na západní pobřeží kosmického oceánu. Ani Američané neměli cestu do kosmu dlážděnou samými úspěchy. Horké chvilky si prožil i zřejmě nejslavnější americký kosmonaut Neil Armstrong, pozdější první člověk na Měsíci.
Marcel Grün: „Už když letěl v Gemini 8, stalo se, že se kosmická loď po připojení ke svému bezpilotnímu cíli rychle rozrotovala. Jemu se podařilo včas tu rotaci zastavit a situaci normalizovat. Díky své chladnokrevnosti se Armstrong a jeho kolega Scott vrátili sice předčasně, ale zdraví a živí na Zemi. Došlo přitom k celkem banální chybě. Rotaci způsobila otevřená tryska jednoho z motorů systému orientace v prostoru. Armstrong vůbec dovedl jednat velmi duchapřítomně a bleskově. Tak třeba při pozemním nácviku přistávání na povrchu Měsíce se včas katapultoval v okamžiku, kdy celý trenažér explodoval. Nebýt toho, mít zpoždění několika sekund, byl by na Měsíci jako první pozemšťan někdo jiný.“
Tím jsme se dostali až k programu Apollo. Byl to nepochybně úspěšný, takřka legendární program. I on však měl své černé dny.
Marcel Grün: „Třeba požár v kabině Apollo v lednu roku 1967... Ale hovořme raději o situacích, které nedopadly tak tragicky. Problémy se u Apolla vyskytovaly od prvopočátku. Už například druhý zkušební let nosné rakety Saturn V (byl bez posádky) nedopadl úplně dokonale, ale technici řekli, že je to v normě a Saturn V, dobrý tažný kůň, se osvědčil v průběhu celého programu Apollo. Až při svém posledním letu si všechno vynahradil - při startu orbitální stanice Skylab. I tento let byl naštěstí bez posádky. Ale to je trochu jiná kapitola. Když se poprvé u Měsíce kompletně zkoušela kosmická loď Apollo, simuloval se i start z měsíčního povrchu - ve výšce 15 kilometrů. Na palubě byli tehdy Stafford a také Cernan, který se proslavil tím, že zaklel a použil přitom některá slova, která se běžně vytečkovávají. Bylo by je jistě možné nějak opsat... Cernan řekl něco jako: ‚Zatracenej čubčí syn Snoopy!‘ Tak se nazýval jejich výsadkový člun. Za chvíli však kosmonauti zjistili, že nadávat by měli především sami sobě a nikoliv technice, protože chyba, při níž se jim jejich přistávací modul jakoby splašil, vznikla tím, že přehlédli jeden řádek v manuálu, který měli k dispozici. A přehlédnutí jediného řádku může skutečně způsobit třeba i smrt kosmonautů a neúspěch výpravy za stamiliony dolarů.“
Také při dalších letech lodí programu Apollo došlo k řadě dramatických situací. Když přistál na Měsíci přistávací modul Apolla 11 s kosmonauty Armstrongem a Aldrinem, měl palivo už jen na 20 vteřin letu. Tak dlouho hledali kosmonauti vhodné místo k dosednutí... Do Apolla 12 při startu uhodil blesk. Historii Apolla 13 jsme připomínali na začátku. Drobnější potíže měla i Apolla 16 a 17.
Marcel Grün: „Také poslední let kosmické lodi Apollo, při kterém se vracela ze slavného setkání se sovětským Sojuzem v červenci roku 1975, měl dramatický závěr. Kabina už se vznášela na padácích a přibližovala se zvolna k zemi, když tu se naplnila štiplavým dýmem. Velitel Stafford pomohl duchapřítomně nasadit kyslíkové masky svým kolegům a vzápětí ji nasadil i sobě. V té chvíli netušil, že za závadu může on sám. Opět přehlédl jeden řádek v plánovaném programu úkolů. Od počátku 80. let Američané vsadili na kosmický raketoplán. Vícenásobné využití dopravního prostředku pro lety do vesmíru a návrat z něho. Je nutné si uvědomit, jaké obrovské množství technických problémů bylo nutno zvládnout, aby raketoplán vůbec mohl být postaven a uveden do provozu. Bylo to na samé hranici technických možností konce 70. let. Snad při každé kosmické výpravě dojde k nějakým nečekaným událostem. Z nejrůznějších problémů, které americké raketoplány měly během letu, bych vybral ten, ke kterému došlo na Challengeru v červenci roku 1985. 3,5 minuty po startu jedno ze dvou čidel teploty na vysokotlakém palivovém čerpadle hlavních motorů raketoplánu ukazovalo velmi vysokou hodnotu, asi 1300 °C. Posléze se ukázalo, že prostřední hlavní motor raketoplánu selhal. Naštěstí k tomu došlo až ve chvíli, kdy už stačily pouze dva motory k navedení na oběžnou dráhu. 482. sekunda letu ovšem přinesla signalizaci závady i na dalším motoru. To byla velmi nepříjemná chvíle. Mohlo dojít k automatickému vypojení motoru a velmi problematickému, byť ne předem ztracenému nouzovému přistání na Zemi. Rozhodnutí však bylo naprosto nečekané - vypnout jištění chodu motorů. Technici totiž během několika sekund uvážili, že čidla motorů nemohou být v pořádku, protože motory do té doby fungovaly dobře. Riskovali, a ukázalo se, že správně.“
Raketoplán Challenger byl zničen při svém dalším startu, v lednu roku 1986, po výbuchu přídavného palivomotorového bloku. Katastrofu způsobila vcelku banální závada – netěsnost mrazem ztuhlých gumových těsnících kroužků. O život přišlo všech šest členů posádky. Raketoplánu Columbia se v roce 2003 stalo osudným poškození tepelné izolace na náběžné hraně křídla, které způsobil už při startu odpadlý kus izolační pěny z nádrže.
Dobývání vesmíru stálo za poslední půlstoletí životy více než dvou desítek kosmonautů. Má vůbec smysl tolik riskovat? Nebylo by lepší posílat namísto lidí do vesmíru automatické sondy?
Marcel Grün: „Je zřejmé, že lidský faktor ovlivňuje kosmické lety nejenom negativně. Ukazuje se, že přítomnost člověka je při nich nevyhnutelná. To, co dovedou při obsluze kosmické techniky lidé, to, co dovedou ve spojení s ní, nás posouvá mnohem dál na cestě do vesmíru, za využitím výhod kosmického prostoru, než kdybychom byli odkázáni jen a jen na roboty a bezpilotní sondy. Je to ostatně v lidské povaze - jít dál, kupředu, za novým dobrodružstvím a za novými cíly. Poznávat a využívat svých zkušeností.“
Vysíláno v Planetáriu č. 18/2010, 1. - 7. května.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Upravená repríza z Planetária č. 6/2003, vysílaného 16.2.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (19:03).
