Život s kosmonautikou

Antonín Vítek - Foto: Alžběta Švarcová

Antonín VítekFoto: Alžběta Švarcová

Lidí, kteří se vyznají v pilotovaných kosmických letech tak jako Antonín Vítek, u nás mnoho není. V roce 2009 dostal za svou práci na popularizaci kosmonautiky a kosmického výzkumu od České astronomické společnosti cenu Littera astronomica. Zároveň vydal i knihu, která se vrací ke kořenům, u kterých kdysi začínal.

Antonín Vítek dnes působí jako poradce pro výzkum a vývoj v Knihovně Akademie věd České republiky. Původně ovšem vystudoval organickou chemii a nějakou dobu v tomto oboru také působil. A tak jsme se ho pro začátek zeptali, co bylo v této oblasti takříkajíc jeho „denním chlebem“ - a jak se nakonec dostal ke kosmonautice?  

„V té chemii to byla konkrétně spektroskopie; přesněji studium organických látek pomocí infračervené spektroskopie a vyhodnocování výsledků s použitím výpočetní techniky... Můj zájem o přírodní vědy vyburcovala sci-fi. Když mi bylo přibližně 10 let, tak jsem byl dlouhou dobu hospitalizován v nemocnici a tam jsem hltal jednu knížku za druhou. Mezi jinými se mi dostala do ruky i trilogie, kterou napsal J.M. Troska, Zápas s nebem, kde trojice českých odborníků na palubě Aeronautila navštíví část těles Sluneční soustavy. To mě přivedlo k tomu, že jsem se začal zajímat o astronomii. Z ní jsem potom přeskočil na fyziku a z fyziky na chemii, protože to jsou samozřejmě vědní obory, které jsou úzce propojené. Když jsem se pak rozhodoval na jedenáctiletce co budu studovat, tak astronomie nepřicházela v úvahu. Ten rok, kdy jsem maturoval, se neotvíralo studium astronomie na Matematicko-fyzikální fakultě. Tak jsem se rozhodl, že budu na MFF studovat chemii; tehdy to patřilo pod ní. O rok později to už byla Přírodovědecká fakulta a tam jsem v roce 1962 promoval. 

Sputnik I - Foto:  NASA

Sputnik IFoto:  NASA

Po návratu z vojny v roce 1964 jsem nastoupil na Ústav organické chemie a začal jsem tam pracovat v oddělení molekulární spektroskopie. Jako jeden z prvních úkolů jsem dostal zpracovat program na tehdy prvním samočinném počítači, který vlastnila Akademie věd, byl to CZ 22-R, a to mne zaujalo taky, takže nakonec jsem na tom ústavu dělal jakéhosi programátora, zpracovával jsem výsledky měření i pro jiné vědecké pracovníky a také jsem si na tom udělal kandidátskou práci. Ale astronomie a od roku 1957 i kosmonautika, která s ní svým způsobem souvisí, zejména z hlediska pohybu umělých kosmických těles ve vesmíru, mi zůstala jako koníček. A ten koníček mě po zahájení kosmické éry přivedl i do kontaktu se sdělovacími prostředky. Jednak s Mladou frontou, kde jsem se skamarádil s inženýrem Karlem Pacnerem, a pak s Letectvím a kosmonautikou, kde jsem se stal pravidelným autorem odborných článků, mezi něž patřily i články popisující jednotlivé lety kosmonautů a astronautů do kosmického prostoru. A z těch materiálů, které tehdy vznikaly pod dojmem dramatických kosmických výbojů člověka, vznikly články, které se staly podkladem knihy, která vyšla pod názvem Stopy na Měsíci.“ 

Knihu, která popisuje americké měsíční expedice, uskutečněné v rámci projektu Apollo, vydal Radioservis spolu s Českým rozhlasem Leonardo... Teď bychom ještě měli říci, jak bylo v oněch 50. a 60. letech, za časů studené války, obtížné zabývat se kosmonautikou, která byla doménou právě jen těch dvou velkých mocností, které se vzájemně příliš v lásce neměly. 

„Přístup k informacím pochopitelně nebyl zdaleka tak jednoduchý, jako je dneska. Nebylo to jen nedostatkem technických prostředků, ale i velice silnou cenzurou, kterou tehdejší komunistický režim odfiltrovával informace zejména ze Západu. Takže o té americké kosmonautice, která byla vedle té sovětské v padesátých a na začátku šedesátých let vlastně jedinou, se u nás vědělo velice málo. Zdroje byly dvojí. Jedním z nich byl Voice of America čili Hlas Ameriky, zejména pak jeho anglické vysílání, na kterém byly, díky všeobecnému zájmu o kosmonautiku, vysílány třeba i přímé reportáže ze startu jednotlivých kosmických lodí. To nám s použitím magnetofonu, na který jsme si nahrávali ty reportáže, dodávalo čerstvé informace. Další záležitost byla, že přeci jen většina těch běžných populárně-vědeckých nebo i vědeckých časopisů z oblasti letectví a kosmonautiky chodila zejména do Státní technické knihovny, kde jsme navázali kontakt s jednou knihovnicí, takovou velice milou starší paní, která nám vždycky schovávala časopisy, aby nebyly zrovna vypůjčené, hned potom, co přišly, ale abychom si je mohli přečíst nejdřív my. Když říkám ‚my‘, tak to není plural majesticus pro mně, ale jde o členy klubu SPACE, což byl takový studentský klub; neoficiální, protože nikdy nebyl registrován. Byla to parta nadšenců pro kosmonautiku, kteří se setkali v roce 1961 a založili ten klub SPACE, což je ‚Spolek Pracovníků v AstronautiCE‘ - tady vidíte takovou tu recesistickou stránku věci. A my jsme měli svým způsobem rozděleny oblasti zájmů. Třeba já jsem se zajímal o pilotované kosmické lety, což mně zůstalo dodneška, Marcel Grün se zabýval aplikovanou kosmonautikou, Petr Lála se zabýval lety k planetám a tak dále. Víceméně takhle jsme prostě shromažďovali ty informace, psali na lístečky a ty lístečky propisovali na psacím stroji a vyměňovali a tímto způsobem se tehdy velice složitě získávaly informace. A z toho vznikla spousta těch článků v Letectví a kosmonautice. Část z nich můžete najít třeba na portálu www.kosmo.cz.“ 

Buzz Aldrin a vlajka USA na Měsíci - Foto: NASA Images

Buzz Aldrin a vlajka USA na MěsíciFoto: NASA Images

Kosmonautickým vrcholem 60. let bylo pochopitelně přistání prvních lidí na Měsíci v roce 1969. Antonín Vítek měl to štěstí, že mohl v tehdejší Československé televizi spolukomentovat přímý přenos této významné události. Jak k tomu došlo? 

„Hlavní zásluhu na tom má Honza Kolář, nynější ředitel České kosmické kanceláře - abych mu neubral na titulech, tak tedy doc. Ing. Jan Kolář, CSc. - který byl velice podnikavý mladý muž. Prostě jednou zašel do Vladislavky do televize a řekl: ‚Podívejte se, vy máte nahrané záznamy z Apolla 8, my bychom se hrozně rádi na ně podívali.‘ To bylo v prosinci roku 1968 a byl tam tehdy s námi Milan Codr, který připravoval vstup do Televizních novin a on tehdy říkal: ‚Já už s kosmonautikou přestanu, protože bych musel chválit Rusy a Rusy se mi chválit nechce.‘ To bylo samozřejmě pod dojmem srpnových událostí. A Honza Kolář říkal: ‚No, tak my to vezmeme za vás.‘ A tak se o tom dozvěděl Pepík Koubek, což byl mladý redaktor televize, a ten na to přistoupil a tak prostě vznikla naše tříčlenná parta - Koubek, Kolář, Vítek, kteří jsme komentovali to Apollo 11. Pak ještě jsme se mohli účastnit Apolla 12, ale pak nám to típli, protože prohlásili, že jsme příliš nekriticky chválili imperialistickou techniku a kosmonautiku.“  

Konec 60. let byl i v přístupu k informacím o kosmických letech časem jistého uvolnění. Jak už ale ze slov Antonína Vítka vyplynulo, i tady brzy přituhlo. 70. a 80. léta byla ve znamení zamlčování a cenzury, dovedené někdy ad absurdum. Jak se v té době pracovalo popularizátorům kosmického výzkumu? 

Úplně první pohled na Měsíc, který posádka viděla po dosednutí modulu - Foto: NASA Images

Úplně první pohled na Měsíc, který posádka viděla po dosednutí moduluFoto: NASA Images

„V té době jsme byli podstatně omezeni. V Letectví a kosmonautice redakce prosadila, že jakožto časopis zabývající se celosvětově těmito obory musí samozřejmě hovořit i o té imperialistické kosmonautice. Dopadlo to způsobem, který mohu demonstrovat třeba na případu rubriky, která se jmenovala Kosmický kalendář. Byl to v podstatě takový deník - toho a toho dne byla vypuštěna družice ta a ta, sonda ta a ta proletěla kolem Marsu a tak dále. Samozřejmě, těch informací jsme přes to filtrování nakonec získávali z různých oficiálních i neoficiálních zdrojů víc ze Západu než z Ruska, protože Rusové byli tajnosnubní a všechno utajovali. No, a na základě toho takzvaný ÚTISK, to je Úřad pro tiskové informace, který prováděl jakousi cenzuru, říkal: ‚Vy píšete v tom kalendáři pořád o západních imperialistech a o Rusech je tam toho málo‘. Takže jsme pak dělali takové věci, že jsme si prostě vymýšleli. Napsali jsme třeba, já nevím, týden po vypuštění nějakého Kosmosu, že Kosmos 258 úspěšně pokračuje ve svém letu po oběžné dráze - takové a makové. Jen kvůli tomu, aby těch zpráv z Ruska bylo víc. Takovýmto naprosto nesmyslným způsobem se musely řešit problémy s cenzurou.“ 

Zhruba v polovině 90. let minulého století začala i u nás éra internetu, která popularizátorům kosmonautiky hodně dala i vzala. Antonín Vítek je v tomto prostoru velice aktivní. Jak?  

„Co se týče internetu, tak to byl samozřejmě dramatický skok. Nejen kvůli tomu, že člověk měl přístup téměř online dejme tomu do New York Times nebo do Washington Post, ale hlavně proto, že existují webové stránky oficiálních organizací zabývajících se kosmonautikou. Já, jak možná víte, rediguji kosmonautickou encyklopedii SPACE 40, která byla založena ke 40. výročí Sputniku. A tam jsou všechny vypuštěné družice, které se úspěšně dostaly na oběžnou dráhu. Já se samozřejmě dozvím o tom, že byla vypuštěna nějaká konkrétní družice, z běžných sdělovacích prostředků nebo třeba z nějakých diskusních klubů zabývajících se kosmonautikou, z nějakých elektronických konferencí. Tam je informace, že dne toho a toho bylo vypuštěno něco ruského. Tak já samozřejmě okamžitě jdu na stránky, které se zabývají ruskou kosmonautikou, konkrétně třeba na webové stránky Federální kosmické agentury Ruska. A tam si zjistím, že tu družici postavila třeba PO Poljot v Omsku. A tak si nalistuji stránky PO Poljot a tam se snažím najít originální informace, které jsou skutečně z primárního pramene, takže jsou nezkreslené.  

Mezinárodní kosmická stanice při odletu raketoplánu Atlantis - Foto:  NASA

Mezinárodní kosmická stanice při odletu raketoplánu AtlantisFoto:  NASA

Nebo dejme tomu vypustí nějakou družici Číňani. Tam je to trošičku složitější, protože ne všechno je přeloženo do angličtiny, ale řekněme, že z toho dostanu tu základní informaci a okamžitě si otevřu jejich čínské stránky v čínštině. A protože na webu jsou prostředky pro překlad čínštiny do angličtiny, a dokonce velice kvalitní, tak získám další dodatečné informace - třeba originální čínský název organizace, která za tu družici může. Název si zkopíruji a vyhledám přímo stránky té organizace. Buď mají anglické nebo jen čínské, ale zase s těmi prostředky, které skýtá internet, máte možnost i v takovýchto pro nás jazykově exotických zemích získávat primární informace. To dřív samozřejmě možné nebylo. Ale chce to svůj čas a chce to určitou zkušenost s tím, jak vyhledávat na webu, protože i když se to na první pohled zdá jednoduché, tak je nutné provádět rozumnou selekci, aby ta informace, kterou člověk získá, byla hodnověrná, protože na tom webu bohužel jsou i informace lživé, a to i úmyslně. Když se nic neděje, to znamená, když není třeba nějaká expedice raketoplánu na Mezinárodní vesmírnou stanici, tak mi to denně zabere kolem dvou až tří hodin. Ale když létá raketoplán, tak je to minimálně dvojnásobek.“ 

Velká encyklopedie družic a kosmických sond SPACE 40, kterou Antonín Vítek rediguje, patří nepochybně k nejdůvěryhodnějším a nejaktuálnějším zdrojům, které jsou na internetu v češtině k dispozici. Jak už jsme řekli na začátku, Antonín Vítek získal za své popularizační aktivity cenu Littera astronomica. Je také držitelem Čestné medaile Vojtěcha Náprstka od Akademie věd České republiky - a dokonce po něm byla pojmenována i jedna planetka. Čeho si on sám cení nejvíce? 

„Radost mám ze všeho, ale nejvíc z té planetky. To je samozřejmě určité zadostiučinění, že jsem něco pro tu astronomii a její popularizaci udělal a že to tak zhodnotila i Mezinárodní astronomická unie. Kromě toho se tím, že má svoji planetku, dostane člověk do společnosti velice významných lidí, ať je to třeba Jiří Grygar nebo kosmonauti Cernan a Lovell, kteří svou planetku dostali také na návrh českých astronomů. Planetky mají i fiktivní osoby, jako Jára Cimrman.“ 

Svou planetku má koneckonců i spisovatel J.M. Troska, jehož zásluhou získala kosmonautika v České republice tak oddaného a úspěšného popularizátora, jakým nepochybně je Antonín Vítek z Akademie věd. Nám nezbývá než mu poblahopřát - ať mu jeho nadšení i odhodlání pro věc vydrží co nejdéle.

Vysíláno v Planetáriu č. 34/2010, 21. - 27. srpna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 47/2009, vysílaného 21. – 27. listopadu.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (16:57).

 

Autor:  Frederik Velinský, Antonín Vítek
Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 5. září  2010 v 11:20     Audio  rubrika: Astronomie a kosmonautika

    Popularizace astronomie a korejský souboj o vesmír

    O popularizaci astronomie jsme si povídali s asi nejznámějším českým popularizátorem tohoto oboru Jiřím Grygarem. S astrofyzikem Petrem Kulhánkem jsme hovořili o knize Astronomie a fyzika – Nové obzory. Korejský souboj o vesmír nám přiblížil odborník na kosmonautiku Marcel Grün.

     
  • 29. srpna  2010 v 11:20       rubrika: Astronomie a kosmonautika

    Vesmír plný děr

    K nejpodivuhodnějším objektům kosmu, který nás obklopuje, patří nepochybně takzvané černé díry. Toto označení je zároveň jejich nejjednodušší charakteristikou. Černá díra totiž není vidět a co do ní jednou spadne, zmizí....

     
  • 29. srpna  2010 v 11:15       rubrika: Astronomie a kosmonautika

    Procházka oblohou (září)

    Slunce se blíží nebeskému rovníku, noci se prodlužují a dny se krátí. Vyrovnají se 23. září ve 4 hodiny 8 minut SEČ; v letním čase ještě hodinu připočtěte. V tu chvíli vstoupí Slunce do znamení Vah a podzimní rovnodenností...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas