Život a let Jurije Alexejeviče Gagarina: Padesát let kosmických
Před padesáti lety, 12. dubna roku 1961, vzlétl do vesmíru první člověk, Jurij Alexejevič Gagarin.
O události jsme hovořili s odborníkem na kosmonautiku Marcelem Grünem, ředitelem pražského Planetária a Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně. Co všechno se v dubnu roku 1961 stalo? Bylo to pouhé čtyři roky poté, co se z kosmu ozvaly signály Sputniku 1, první umělé družice Země.
Čím to, že tehdejší sovětští konstruktéři byli úspěšnější než ti američtí? Jak k tomu vůbec došlo, že první člověk ve vesmíru byl sovětský občan a nikoliv Američan?
„Vyplývá to z celého kontextu vývoje kosmonautiky v 50. a 60. letech. Nedivme se, že prvním člověkem ve vesmíru byl sovětský občan, když také první umělá družice Země byla záležitostí Sovětského svazu. Především to umožnil rychlý nástup raketové techniky v tehdejším SSSR. A skutečnost, že se veškerý raketový vývoj odvíjel od první mezikontinentální balistické rakety. A tu měli k dispozici dřív právě Sověti. Americká raketová technika byla v té době mnohem méně spolehlivá a její výkonnost byla také mnohem nižší. Pro starty malých vědeckých a nakonec i aplikovaných umělých družic americké rakety stačily. Ale pro let člověka bylo zapotřebí dostat na oběžnou dráhu poměrně velkou kabinu se vším, co člověk potřebuje k tomu, aby přežil v nepřátelském kosmickém prostředí. Z toho důvodu se vývoj amerického nosiče a nakonec i americké malé kosmické lodi programu Mercury o něco opozdil za vývojem sovětským, i když jeho počátky jsou o něco starší.“
Abychom to shrnuli – v roce 1957 Sověti vyzkoušeli poprvé mezikontinentální balistickou raketu a několik měsíců poté toutéž raketou vynesli do vesmíru první Sputnik. To bylo 4. října roku 1957. Co bylo dál?
„Přidáním horního stupně k této raketě bylo možné dopravit na oběžnou dráhu kolem Země přes 4,5 tuny těžkou kosmickou loď. A to je přesně tolik, jaká byla hmotnost první kosmické lodi pro člověka tak, aby se tam vešla kabina, ve které by kosmonaut měl všechny základní podmínky pro život a mohl se v ní vrátit zpátky na Zem; aby měla i systémy řízení a raketový motor, který by zbrzdil loď před návratem zpátky do atmosféry. Sověti mohli stavět na jednom typu poměrně výkonné nosné rakety. Američani měli několik želízek v ohni, ale k raketě schopné dopravit malou kosmickou loď Mercury až na oběžnou dráhu, se teprve postupně propracovávali. Jejich program Mercury začal už v roce 1959, tedy s předstihem před sovětským, ale Sověti měli k dispozici tu nosnou raketu, toho tažného koně.“
Sověti měli ovšem problémy s vývojem kosmické lodi a potkalo je i několik neúspěchů při testování na oběžné dráze…
„Třeba hned první kosmická loď se místo návratu do atmosféry dostala na vyšší dráhu. Třetí kosmická loď, už se psíky, shořela v zemské atmosféře při příliš strmém sestupu, ale několikrát se podařilo nejen získat prvenství, ale i cenné zkušenosti pro pozdější let člověka. A tak byla situace poměrně napnutá, protože odborníci věděli, že se horečnatě pracuje na sovětském letu na oběžnou dráhu i na prozatímní náhražce letu na oběžnou dráhu ve Spojených státech amerických – na balistickém skoku menší nosnou raketou se stejnou kosmickou lodí, jaká by později měla letět také kolem Země.“
Balistický skok je mnohem jednoduší po technické stránce. V čem?
„Znamená to, že se nedosáhne potřebné rychlosti pro navedení na dráhu družice a že celý let netrvá alespoň jeden oblet kolem Země, těch 108 – 110 minut nebo třeba i několik hodin, ale jen 15 minut od startu až k dosednutí na hladinu oceánu nebo případně někam na zem. Kosmonaut při takovém letu nedosáhne potřebné rychlosti, není dlouhou dobu ve stavu beztíže a z dnešního hlediska tyto lety ani nejsou považovány v pravém slova smyslu za kosmické. Ale i přípravy ke startu prvního amerického kosmonauta v té menší raketě Redstone, která nebyla schopna dostat se na oběžnou dráhu, se postupně opožďovaly. Jaký byl nakonec výsledek závodů o vesmír víme. V tomto kole opět zvítězili Sověti, 12. dubna roku 1961, a Američany nechali mnoho měsíců vývoje za sebou. První Američan vykonal balistický skok až 5. května roku 1961 a John Glenn se vydal na oběžnou dráhu teprve počátkem roku 1962, deset měsíců po Gagarinovi.“
Proč Rusové předběhli Američany, to už víme. Ale co rozhodlo ve prospěch Gagarina? Proč byl ze skupiny kosmonautů pro první let vybrán právě on?
„Náš básník říká – je v tom úmysl a trochu i náhoda. Sověti, stejně jako Američané, vybírali své první kosmonauty z řad pokusných pilotů. Gagarin byl mladý, byl odolný, prošel všemi testy – a ty zdaleka nebyly jednoduché, ani v Sovětském svazu, ani ve Spojených státech amerických. Gagarin samozřejmě nebyl sám, kdo těmi testy prošel. První oddíl kosmonautů byl poměrně pestrý a obsahoval nejrůznější osobnosti letecké techniky. Všichni byli dostatečně kvalifikovaní, všichni zvládli náročné fyzické a lékařské testy, ale někdo z nich byl mladší a měl méně zkušeností, jiný naopak sázel na vyšší vzdělání, delší letecké zkušenosti, případně i zkušenosti z různých válečných konfliktů. Gagarin pravděpodobně získal své první místo především pro svou povahu, neobyčejnou klidnost a odvážnost, a také možná proto, že byl celým svým životem jakýmsi symbolem sovětského člověka v tom pravém slova smyslu.“
Zlí jazykové by mohli tvrdit, že druhý kosmonaut, German Titov, už neměl tak skvělý kádrový profil, třeba proto, že jeho otec byl učitel. Dokonce učitel němčiny.
„Titov byl o něco starší a zkušenější než Gagarin. Celý život Gagarina byl opravdu ztělesněním jakéhosi ‚sovětského snu‘ – od prvních dětských krůčků, přes způsob, jakým se dostal do leteckého učiliště, až ke krokům do vesmíru. A možná, že v tom hrála roli i nezanedbatelná schopnost oslovit svým zjevem masy lidí. To, na co se pozapomnělo u některých pozdějších kosmonautů, to, co se nevychovávalo po léta, to měl Gagarin v sobě. Zapomene snad někdo na jeho úsměv?“
Vraťme se však ke Gagarinově letu. Jak říká Marcel Grün, mnohé věci byly v té době utajovány pro veřejnost, ne však pro ruské odborníky. Před Gagarinem, v březnu 1961, odstartovaly úspěšně dvě kosmické lodi se psy. Mezi těmito dvěma experimenty a Gagarinovým letem nebyl prostor na nějaký další let: „Tím bych rád vyloučil případné pomluvy, že Gagarin nebyl do vesmíru vyslán jako první. Zkrátka nebyl na to čas, aby před ním letěl někdo jiný, a byl neúspěšný.“
Jurij Gagarin odstartoval 12. dubna 1961 v 7 hodin a 7 minut našeho času. „V 7.22 zachytily kosmickou loď Vostok 1 americké radary na Aleutách a okamžitě předaly zprávu do Bílého domu poradci prezidenta Kennedyho. Ten zjistil o co pravděpodobně jde a zprávu o velkém tělese, vysílajícím na frekvencích pro pilotované lodi, předal v 7.30 prezidentu Kennedymu. V 7.57 Gagarin hlásil, že přelétá nad Amerikou, a zhruba v tu dobu vydala tisková agentura Sovětského svazu první oficiální zprávu o jeho startu.“ Mezitím už raketové systémy zahajovaly brzdný manévr. V 8.25 nad Afrikou byly zapojeny brzdící motory.
Gagarin věděl, že asi 10-12 sekund po skončení zážehu motoru by se kosmická loď měla rozdělit. K oddělení však došlo až po 10 minutách. Loď nicméně sledovala dráhu tak jak měla a byla navedena na správné místo k přistání.
Dohady ve své době představoval způsob přistání. Teprve ve svých pamětech Jurij Gagarin odhalil, že nepřistál v kosmické lodi. Ve výšce necelých 7 kilometrů byl katapultován a v 8.55 přistál na padáku. Jeho kosmický let trval 108 minut. Kratší let už nelze zaregistrovat – je to přesně jeden oběh kolem naší planety. Přesto podle Marcela Grüna předznamenal celý další vývoj kosmonautiky.
„Zde dne na den, z hodiny na hodinu, během 108 minut, se stal nejslavnějším sovětským občanem. Stal se jedním z nejslavnějších pozemšťanů 20. století. Stal se symbolem sovětského státního zřízení a netušil, co ho všechno čeká,“ říká o Juriji Gagarinovi Marcel Grün.
Gagarin si nemohl představit záplavu nadšení, která ho všude vítala. Přitom byl zároveň obětí utajování. Na některé otázky novinářů nesměl odpovídat, na jiné nebyl připraven. Stejně jako na to, že už se nedostane k tomu, co miloval nejvíce – k samostatnému létání: „On byl pilot každým coulem, voják každým coulem. A komunista, také každým coulem. K těmto atributům, které pro něj byly do té doby nejdůležitější, se dostával jen velmi obtížně.“
Stal se vyslancem sovětského státního systému. Kam Sovětský svaz nemohl proniknout jinak, pronikl s úsměvem Gagarina. Ten ale stále víc toužil letět znovu do vesmíru. Jenže byl modlou a také symbolem. „Kdo se odváží riskovat život modly, riskovat život symbolu?“ podotýká Marcel Grün. Přesto se Gagarinovi podařilo vrátit se do výcviku a možná se s ním počítalo pro (nakonec nikdy neuskutečněný) let Sovětů na Měsíc. Ale už to nebyl ten starý Gagarin.
„Byl to Gagarin trochu jiný a změněný. Pravděpodobně přeceňování vlastních možností a zkušeností vedlo i k havárii, která později způsobila jeho smrt. Mezitím se ovšem stal Gagarin legendou.“
Vysíláno v Planetáriu č. 15/2011, 9. - 15. dubna.
Repríza z Planetária IV/2001, vysílaného 22. dubna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Kompletní příspěvek si poslechněte ZDE (25:32).
Čtěte také:
Kosmické karamboly s dobrým koncem
Půlstoletí kosmonautiky
