Jídelníček na oběžné dráze – a snad i trochu dál
I kosmonauti musí něco jíst a pít. Jak se stravují, jak pestrý mají jídelníček a mohou si třeba i něco uvařit?
Kosmonauti na oběžné dráze kolem Země mají svůj čas rozpočítaný na minuty. Provádějí vědecké experimenty, udržují chod vesmírné stanice, ale musí pečovat i sami o sebe. K základním fyziologickým potřebám každého člověka patří příjem potravy a doplňování tekutin. Pojďme kosmonautům nahlédnout do kuchyně!
Jak se stravují kosmonauti na Mezinárodní vesmírné stanici? O tom jsme si povídali s Milanem Halouskem, vedoucím odboru vzdělávání České kosmické kanceláře:
„Ten jídelníček je už v současné době na Mezinárodní kosmické stanici hodně různorodý. Už to není, co to bývalo. Kosmonauti si vybírají z několika set různých jídel. Oni si je plánují, ještě než odstartují – v rámci své přípravy chodí zkoušet a ochutnávat jídlo. Ochutnají jídlo, zaškrtnou, jestli jim chutná nebo nechutná a druhý den zkusí další. Z jídel, která jim chutnají, si vyrobí vlastní jídelníček. Ten potom dostanou do ruky nutriční specialisté a odborníci na výživu v NASA nebo jiné kosmické agentuře, proškrtají jim ho a předělají, protože je samozřejmě třeba dodržovat nějaké nutriční, kalorické hodnoty. Každý kosmonaut má sestaven svůj jídelníček, který se během letu opakuje v deseti až šestnáctidenních cyklech – a ještě se většinou v polovině letu celý cyklus změní na úplně jiný. Takže to jídlo je tam relativně pestré. Není skoro žádné omezení oproti pozemskému jídlu. Samozřejmě je třeba počítat s tím, že to jídlo, které tam je přivážené, je dehydrované – je z něj odstraněna voda a jeho objem je snížen třeba až o 90 procent. Další jídlo je ošetřováno třeba ionizujícím zářením nebo teplem, je vakuově balené. A tak někdy po rozbalení a doplnění vody nevypadá to jídlo úplně stoprocentně, ale říká se, že je velice výživné a chutné.“
Jak je to s vařením nebo s ohříváním na oběžné dráze? Jak kosmonauti to jídlo konzumují – teplé nebo studené?
„Některé jídlo se jí v tom stavu, v jakém je, to znamená zastudena – porce jsou připraveny v sáčcích tak, aby se ten pytlík otevřel a jídlo snědlo. S tím, co je potřeba ohřát, se pracuje tak, že se do sáčku doplní voda. Buď se doplňuje přímo horká voda, která obsah sáčku ohřeje, anebo se jídlo dává na nějaký čas do mikrovlnných trub, které tam jsou k dispozici. Takže mají studené jídlo, mají teplé jídlo, v tom taky není problém.“
Jak vlastně vypadají ty obaly? Obecná představa je asi taková, že kosmonauti mají nějaké tuby a podobně. Ale to asi bývalo, teď už to bude trochu jinak?
„Tak vypadalo jídlo, když letěl Jurij Gagarin nebo John Glenn. To první jídlo bylo opravdu takové polotuhé v tubách, kdy se to jenom vymačkávalo do úst. Další část jídla byla v takových malých konzervičkách, které se jednoduše otevřely. A třetí balení bylo v plastikových sáčcích, pytlících, kam se balilo jídlo, které nepotřebovalo mít tvrdé obaly, to znamená kousky chleba, nějaké sušenky a podobně. V současné době jídlo v tubách už není. Balí se do hliníkových fólií, které mají ideální vlastnosti pro zachování jak výživové hodnoty potravin, tak i chuti a vůně. Balí se také do polyetylenových sáčků a do takových menších mističek, ve kterých jsou ty typy jídel, které není třeba už doplňovat vodou, nějaké polotuhé pudinky nebo dřeně. No, a část jídla se balí jenom do sáčku – to je hlavně jídlo, které nepotřebuje žádnou úpravu, jako jsou bonbony, suché ovoce, oříšky a tak dále.“
Klasické „kuchtění“ není ve stavu beztíže možné – jak vařit v hrnci, když se vám všechno vznáší? Koneckonců – jídlo a pití může i bez vaření na palubě kosmické lodi způsobit komplikace, kterým je třeba předcházet. Jak upozorňuje Milan Halousek, v beztíži jsou nebezpečné zejména poletující kapky tekutin a také drobečky:
„Drobky a voda je v podstatě to nejhorší, co po kabině může volně poletovat. Na to se dbá velice přísně, aby se z připravovaného jídla nebo nápojů neuvolňovala žádná kapalina, aby to všechno opravdu bylo v těch sáčcích. Dokud není voda, která se do toho přidá, zapracovaná do hmoty sušeného jídla, tak se sáček nesmí otevřít. Nepřipadá v úvahu vzít si do ruky rohlík a kousnout do něj – to pak všude kolem létá spousta drobečků. Voda je nebezpečná tím, že se může dostat do přístrojů – a té elektroniky na stanici je veliké množství. Drobky se také můžou dostat do elektroniky, ale tam už to tolik nevadí. U drobečků je hlavní nebezpečí v tom, že by je mohl kosmonaut vdechnout. Kdo měl někdy nějaký drobek v plicích, tak ví, jak je to nepříjemné. Proto je tam třeba tyto věci eliminovat právě tím, že pokud mají kosmonauti chléb, tak už je v těch sáčcích připraven v malinkých kostičkách, tak, aby se kostička vzala a strčila do úst a bylo to jednorázové. Obecně se od různých typů chleba a rohlíků ustupuje, používá se spíš tortila, která je pevnější. I když se pak třeba odtrhává nebo odlamuje, nedělá drobky.“
Už jsme si s Milanem Halouskem říkali, že nabídka pokrmů na Mezinárodní vesmírné stanici je dnes opravdu pestrá. S tím, co jídali kosmonauti třeba v 60. letech minulého století, se to vůbec nedá srovnávat:
„První kosmonauti, ať to byli Gagarin, Titov nebo Glenn, měli v tubách nějaké polotuhé masité haše, paštiky, ale třeba i čokoládový krém. V sáčcích měli prášek, ten doplnili vodou a získali čaj, kávu, džusy. Jedno z mála, co se z našeho pozemského sortimentu do kosmu dostalo jen minimálně, jsou různé sycené nápoje. Tam je totiž problém, že ve stavu beztíže se bublinky z nápoje uvolňují a kosmonaut je pak dostává do těla jako samostatný kysličník uhličitý a případně ještě s ním strhávaný další vzduch. Trpí pak nadýmáním a bolestmi střev, která jsou zbytečně zatěžována uvolněným plynem z těch sycených nápojů. Takže cola ne, jinak v podstatě všechno od džusů až po čistou vodu. Voda, která se doplňuje do jídla a pití, je demineralizovaná. V podstatě je to destilovaná voda. Pokud má kosmonaut chuť na čistou vodu, tak musí zase vzít pytlíček, v kterém má soli a ty minerály, které my máme ve vodě, do toho pytlíčku si dotočí demineralizovanou vodu a vyrobí si z toho tu naši ‚obyčejnou‘.“
Říkáte „dotočí, pije“. Jak se to vlastně dělá?
„Je to udělané tak, že v těch místech, která kosmonauti používají jako jídelnu, jsou vývody vody ze zásob stanice. Ta voda se používá buď vlažná nebo teplá; nepoužívá se tam studená, voda se nechladí. Každý pytlík s jídlem, každý obal, který potřebuje ve své poslední fázi doplnění vodou, má na sobě ventil, který se nasadí na to zařízení, dopustí se voda, uzavře se to a nechá se to v uzavřeném stavu propojit s práškem, se suchou směsí, která uvnitř pytlíku je. Pokud je to husté jídlo, tak se pak ten pytlíček rozstřihne a jí se normálně lžící, vidličkou nebo třeba hůlkami. Pokud je to polévka nebo nápoj, pije se buď přímo z náústku, kterým se předtím dopouštěla voda a nebo se do toho napíchne brčko. Ale pořád se musí hlídat, aby prostor sáčku byl uzavřen, aby se ty kapaliny nemohly dostat ven.“
Krmit a napájet kosmonauty na oběžné dráze kolem Země dnes nepředstavuje žádný zvláštní problém. Co až se lidé vydají třeba k Marsu? Cesta i s pobytem na planetě potrvá určitě více než 500 dní. Doplňování zásob ze Země nebude možné... O řešení se podle Milana Halouska zatím jen uvažuje. Kosmonauti si budou muset pěstovat ovoce a zeleninu v hydroponických zahrádkách, mořské řasy a uvažuje se také o chovu křepelek – ať už pro vejce nebo pro maso.
Let lidské posádky k Marsu je zatím v nedohlednu. Problémů, které bude třeba vyřešit, než se tam lidé vydají, jsou desítky. Nejde jen o jídlo. Dobývání vesmíru není procházka růžovým sadem, jak se i v našem pořadu často znovu a znovu přesvědčujeme. Mimo jiné i prostřednictvím rozhovorů s Milanem Halouskem, vedoucím odboru vzdělávání České kosmické kanceláře.
Vysíláno v Planetáriu č. 12/2012, 17. - 23. března.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Hledá se kuchař pro cestu na Mars
Kosmická strava
