Titanic: Sto let od katastrofy, na kterou se nezapomene
10. dubna 1912 vyplul na svou první plavbu zaoceánský parník Titanic. O necelých pět dní později skončil jako vrak na dně oceánu.
V mrazivé noci ze 14. na 15. dubna roku 1912, tedy právě před sto lety, se jižně od ostrova New Foundland v severním Atlantiku největší a nejluxusnější loď své doby potopila po srážce s plovoucím ledovcem. V ledové vodě zahynulo na patnáct set cestujících a členů posádky. Není to největší lodní neštěstí v historii, stala se i horší. Ztroskotání Titaniku však provázela souhra mimořádně tragických okolností. Navíc k němu došlo při úplně první plavbě parníku, kdy byla na palubě spousta známých a vlivných osobností, se kterými si osud opravdu krutě zahrál. I proto se na Titanic nikdy nezapomnělo.
V roce 1997, kdy měl také premiéru známý velkofilm režiséra Jamese Camerona, jsme se osudu Titaniku věnovali i v našem pořadu. Spolu se spisovatelem Milošem Hubáčkem, který o Titaniku napsal obsáhlou knihu. Teď, sto let po katastrofě, je určitě pravý čas na to, abychom si naše tehdejší povídání připomněli.
Historie Titaniku fascinuje tisíce lidí
Kolem známých faktů se splétají pletence fantazií, romantických představ i vyložených nepravd. Tragický konec údajně dokonalé a nepotopitelné lodi a to navíc na její vůbec první plavbě má jednoho hlavního viníka – lidskou bláhovost a pošetilost. Kvůli ní se stala všechna ta drobná i větší opomenutí. Kvůli ní se všichni účastníci onoho dramatu chovali tak, jak se chovali. Kvůli ní šel zázrak techniky a luxusu té doby, parník společnosti White Star Line Titanic ke dnu. Spočívá na něm dnes, rozlomen na dvě části, v hloubce čtyř kilometrů. V polovině 80. let ho tam objevil a nafilmoval výzkumný tým Roberta Ballarda. Nedlouho poté, roku 1989, vyšla u nás v Čechách o Titaniku knížka. Jejím autorem je spisovatel Miloš Hubáček, se kterým jsme se pokusili rozplést onen pletenec chyb a opomenutí, které ve svém důsledku způsobily katastrofu Titaniku.
Obr na vlnách
„Titanic byl skutečně nejmodernější lodí, která v té době vyplula na moře,“ říká Miloš Hubáček. „Byly na něm použity všechny prvky lodního stavitelství, které byly v té době považovány za záruku bezpečnosti lodi. Měl dvojité dno, což znamenalo, že při nárazu se prolomí jenom vnější obšívka, vnitřní dno zůstane neporušeno a do lodi nic nevnikne. Byl rozdělen systémem vodotěsných přepážek, kterých bylo na té lodi 15 a které zaručovaly, že při zaplavení určité části lodi se voda nedostane dál. Byl tam velmi kvalitní systém dveří v těch přepážkách, které byly jištěny několikanásobně, aby se v případě nebezpečí neprodyšně uzavřely. To bylo jen na menším počtu lodí té doby. Titanic byl jedna z těch, které byly považovány za maximálně bezpečné a Titanic sám za nejbezpečnější, protože tam bylo všechno uděláno nejkvalitněji, nejnákladněji a v největším měřítku. Představa o nepotopitelnosti Titaniku vyplývala do značné míry i z velikosti té lodi, z její obrovitosti. Panovalo přesvědčení, že něco takového nemůže nikdy postihnout nějaká katastrofa, ten obrovský, 260 metrů dlouhý kolos.“
„Nepotopitelný“ Titanic
Později se podle Miloše Hubáčka samozřejmě ukázalo, že technická jištění, která měla zabezpečit nepotopitelnost, nebyla absolutní: „Sice tam byly vodotěsné přepážky, jenomže šly jen do určité výšky a v momentě, kdy se voda dostala nad ně, tak se přelévala z jedné části lodi do druhé. Dokud bylo vody v trupu jen do výšky, kterou kryly přepážky, tak to bylo dobré a loď se držela nad hladinou. Jak ale té vody přibývalo a loď se začala naklánět, tak se přes horní plochy přepážek v přední části lodi voda přelila do další, loď se zase víc naklonila a voda zase přelila. A tam byl kořen tragédie. Už v době, kdy Titanic vyplouval, několik lidí řeklo, že neexistuje nepotopitelná loď. A to platí do dneška – nepotopitelná, nezničitelná, to jsou jen takové hypotetické termíny, ale nakonec je všechno zničitelné. To byl i případ ‚nepotopitelného‘ Titaniku.“
Problém s dalekohledy
Titanic po nějaké době vplul do prostoru, ve kterém byla ledová pole a plovoucí ledové kry. „Už tento moment sám měl mít za následek zásadní opatření,“ říká Miloš Hubáček, „a to především snížení rychlosti, zvýšení počtu hlídek, které vizuálně sledovaly prostor před lodí a celkově zvýšenou opatrnost a pozornost. Ukázalo se, že nic z toho se nestalo. Pak tam byly i momenty, které jsou až neuvěřitelné. Představte si, že pluje největší, nejdokonalejší loď na světě. Ve strážním koši na předním stožáru permanentně drželi službu dva námořníci z hlídkové služby. Tito dva námořníci, kteří se tam v pravidelných směnách střídali, neměli k dispozici dalekohledy, což zní neuvěřitelně. V tom koši, kterému se jinak taky říká vraní hnízdo, dalekohledy prostě nebyly – opomněly se tam dodat. Když při vyplutí Titaniku ze Southamptonu jeden z příslušníků hlídkové služby důstojníky upozorňoval, že tam ty dalekohledy nejsou, tak mu bylo řečeno: to je v pořádku, ony se tam dodají. Ale nedodaly se. Kdyby ten námořník, který tu ledovou horu uviděl prostým okem, býval měl v ruce dalekohled, tak ji uviděl daleko dřív.“
Na radiových vlnách
„Na Titaniku byli dva radisté,“ pokračuje spisovatel Miloš Hubáček. „Krátce před osudovým momentem toho střetu s ledovcem došlo k poruše na rádiové aparatuře. Zkušenější z radistů se řadu hodin, velmi vyčerpávajících, snažil aparaturu opravit, což se mu nakonec podařilo. Došlo ovšem k mnohahodinovému zpoždění v její činnosti. Tato loď přijímala a odesílala obrovskou spoustu vzkazů cestujících, přijímala vzkazy a tak dál. Tím, že několik hodin nefungovala, tak se jich na stole u toho nešťastníka radisty nakupil celý kopec. Když byla aparatura spravena, tak se je snažil odvysílat. To byla děsivá námaha, protože se to vyťukávalo Morseovými značkami. Oba dva radisté byli strašlivě unavení. No, a teď přišlo několik upozornění, že v prostoru, do kterého Titanic pluje, je led. Z těch upozornění se minimálně dvě zásadní vůbec nedostala na navigační můstek, do rukou strážního důstojníka a kapitána, protože radista je přijal, zapsal, položil ten papír na stůl vedle sebe a dál pracoval s tou velikou hromadou depeší, kterou se se zpožděním snažil odeslat. Prostě zapomněl.“
Kolosy se řítí Atlantikem
O tom, jak vypadala situace v rádiové kabině Titaniku, máme zprávy z první ruky. Od mladšího radisty Harolda Brida, který katastrofu přežil. Kapitán Titaniku Edward John Smith takové štěstí neměl, zahynul. Měl on nějaký podíl viny na katastrofě, která jeho loď poslala ke dnu? Proč například Titanic plul tak rychle, i když byla mrazivá noc, hrozící výskytem ledovcům? Jedno víme jistě – velení Titaniku rozhodně nechtělo překonat rychlostní rekord v cestě přes Atlantik a získat takzvanou Modrou stuhu. Jak říká spisovatel Miloš Hubáček, bylo to jinak: „Cesty těch velkých parníků, které přeplouvaly Atlantik v tehdejších dobách, probíhaly podle zaběhnutého řádu, který se víceméně na žádné té velké lodi nelišil, ať byla anglická, německá, americká nebo italská. Námořní kolosy se hnaly Severním Atlantikem. Ono dlouho k žádné katastrofě nedošlo, nestalo se nic tragického. Sice beze stopy zmizely během let nějaké lodi v Severním Atlantiku, ovšem důvody jejich ztráty nebyly známé, nikdo se nezachránil. Všichni začali spoléhat na to, že při dostatečné zkušenosti a správném reagování nemůže nastat situace, která by byla kritická; určitá rizika, jako například riziko rychlé plavby i tam, kde se objevoval led, je nutné přijmout. A že když lidé, kteří ty lodi řídí a velí jim, jsou dostatečně zkušení a kvalitně reagují, nic se nestane. Tak se to prostě dělalo.“
Vina kapitána Smithe?
Dnes létají přes oceán letadla, tenkrát vše obstarávala lodní přeprava. Jak upozorňuje Miloš Hubáček, Severní Atlantik byl nejfrekventovanější lodní trasou na světě. „Tam ty velké lodi, poštovní parníky, jezdily jako expresní vlaky. A kdo chtěl v té konkurenci obstát, tak se nemohl lišit od ostatních. Kdyby nějaký velký pasažérský parník vždycky významně zpomaloval, když se objevilo někde nějaké nebezpečí, tak by přijel do cílového přístavu o dva dny později. Kdyby se to té rejdařské společnosti stalo několikrát, tak by samozřejmě ztratila spoustu pasažérů. A to dost dobře nešlo. Jak jsem řekl úvodem, lidé na těch lodích byli dost zkušení, aby věděli, jaká rizika akceptují. Ale byli smířeni s tím, že je akceptovat musí a že tak to dělají všichni. A takto postupoval i kapitán Smith. Nedá se z ničeho vinit. Kdyby na jeho místě stál kterýkoliv jiný z tehdejších známých, významných a zkušených lodních velitelů, tak by zcela nepochybně postupoval stejně jako on. Taková byla tenkrát praxe. Prostě jet a spolehnout se na to, že se nic nepřihodí.“
William Murdoch a ledová hora
Bezprostřední příčinou katastrofy Titaniku byla plovoucí ledová hora, do které parník, řítící se velkou rychlostí nocí, i přes četná radiová varování před plovoucím ledem, narazil. Pokračuje Miloš Hubáček: „Když se ten ledovec objevil a byl ze strážního stanoviště na stožáru oznámen můstku, stál tam strážní důstojník William Murdoch. Byl nesmírně zkušeným námořníkem, držitelem kapitánského oprávnění; o jeho námořnických kvalitách nelze vůbec pochybovat. A představme si situaci, kdy bylo třeba najednou reagovat ve zlomku vteřiny, protože ten ledovec byl skutečně objeven pozdě. Strážní důstojník, který stál na můstku lodi po dobu své stráže, což bylo u Titaniku rozpětí čtyřhodinové, v podstatě odpovídal za loď. On byl ten, který v tu chvíli měl všechno na starosti. Kapitán na můstku zpravidla nebyl a když mělo dojít k nějakému zásadnímu rozhodnutí, tak se strážní důstojník mohl, někdy dokonce i musel dotázat kapitána, jak se má zachovat. Ale to nebyl případ okamžiku, kdy se najednou před Titanikem objevila ledová hora. Murdoch sám se musel rozhodnout ve zlomku vteřiny. A teď si představte, že stojí na můstku největší, nejluxusnější, nejdražší lodi na světě. Jeho přirozenou lidskou reakcí je snaha tu loď zachránit, vyhnout se tomu ledovci. Provedl určitý manévr – a tento manévr se ukázal velmi nešťastným.“
Srážka
„Opravdu si ale musíme uvědomit základní fakt, že ten člověk se musel rozhodnout ve zlomku vteřiny, on neměl čas promyslet si všechny varianty a zvážit to a ono,“ upozorňuje Miloš Hubáček. „On se zcela přirozeně chtěl tomu ledovci vyhnout. Jenomže než 260 metrů dlouhá loď zareaguje na pokyn kormidla, než začne měnit směr, to nějakou dobu trvá. No, a jemu se nepodařilo vyhnout. Ledovec narazil do boku Titaniku. V tom je kus tragédie panenské plavby Titaniku, protože potom se naprosto jasně prokázalo a experti se k tomu vyjádřili, že kdyby Titanik narazil do toho ledovce čelně, tak by sice došlo ke zdemolování přídě, voda by pronikla do jedné nebo dvou prvních vodotěsných komor, ale dál by se nedostala. Poškozená loď se zdemolovanou přídí by zůstala na hladině, zřejmě by byla schopna další plavby a nebo by se to potom jakýmkoliv způsobem vyřešilo. Chtít ovšem po důstojníkovi, který se má ve vteřině rozhodnout, aby s nejnádhernější lodí na světě vědomě najel na ledovec – to snad není v lidských silách!“
Příliš málo člunů
Až při zkoumání vraku na dně Atlantiku se zjistilo, co skutečně způsobilo potopení Titaniku. Plášť lodi nebyl roztržen – náraz zřejmě způsobil jen nevelké narušení návaznosti plátů, mezi kterými vznikly menší škvíry, kudy se do lodi začala valit voda. Jak říká Miloš Hubáček, Titanic se na hladině udržel překvapivě dlouho. Kdyby měl dostatek záchranných člunů, nemusel zahynout prakticky jediný člověk. Měl jich ale málo – a to jich bylo pořád víc, než bylo podle tehdy platných předpisů nutné. Ještě více člunů by znamenalo další náklady a zátěž. Předpisy byly změněny až po katastrofě Titaniku. Ta mohla mít, podle Miloš Hubáčka, dokonce ještě o tisíc obětí víc, kdyby byl Titanic plně obsazen. Naštěstí nebyl.
Californian a Carpathia
Na Titaniku probíhalo chaotické a špatně organizované naloďování do záchranných člunů, které s posádkou nikdo předem nenacvičoval. Loď se potápěla a ve tmě kolem ní se ve vzdálenosti několika mil vyskytovalo zřejmě hned několik lodí, které by trosečníkům mohly poskytnout takřka okamžitou pomoc. Jediná konkrétní loď, o které se ví, byl ovšem parník Californian. Jeho posádka viděla světlice, vystřelované z Titaniku, ale na jeho záchranu vůbec nic nepodnikla. Její kapitán byl později obviněn ze zanedbání povinností a morálně odsouzen. Jak ale podotýká spisovatel Miloš Hubáček, skutečnost nebyla ani zdaleka tak jednoznačná. Titanic sice vyslal rádiem údaje o své poloze, ty však byly chybné. Vrak lodi leží jinde – dvakrát a možná i třikrát dál od polohy Californianu, než se myslelo. Ty, kteří ztroskotání Titaniku přežili, zachránila v kalném ránu 15. dubna 1912 loď Carpathia. Bylo jich jen něco málo přes 700.
Na úrovni zákonů přírody je Titanic dnes už jen horou šrotu na mořském dně. Pro některé podnikavce se stal předmětem byznysu a zdrojem vítaného zisku. Ať už se však na něj díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, na vlnách nekonečné lidské fantazie Titanic pluje dál. Navěky.
Vysíláno v Planetáriu č. 15/2012, 7. - 13. dubna.
Repríza ze 14. dubna 1997.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
