TGM a koncepce českého národa
Jaké pojetí národa vyznával Tomáš Garrigue Masaryk? Abychom jeho myšlenky v kontextu doby správně pochopili, musíme se vrátit v čase ještě o sto let dříve.
Přibližně do přelomu osmnáctého a devatenáctého století totiž pojem „národ“ není něčím, co by hýbalo Evropou. Pokud se řeší rozdělení obyvatelstva, pak spíše podle příslušnosti k jednotlivým stavům. Pak ale přichází éra romantismu, dílo Herdera, jaro národů a pomalu se probouzející národní uvědomění napříč kontinentem. Vyvstala tím nová otázka: co to vlastně národ je? Odpovědi byly rozdílné a procházely vývojem.
Za české země se k této problematice vyjádřil např. Bolzano, který národ chápal jako smluvní jednotku, pro kterou se člověk dobrovolně rozhodne. Postupně ale převážilo pojetí, které národ chápe jako přirozenou kategorii, jako svého druhu taxonomickou jednotku v hierarchii životních forem. K tomuto názoru se přikláněl vedle dalších českých autorit i Tomáš Garrigue Masaryk. S důsledností vědecky orientovaného filosofa a realisty si ovšem pokládá hned celou řadu dalších otázek. Mezi nimi vyniká historický význam Čechů – a v tomto směru naprosto zásadně ovlivnil onen slavný spor o smysl českých dějin.
Ke konci devatenáctého století už byl totiž český národ z jazykového a kulturního hlediska prakticky hotovým útvarem, jen politicky se mu jaksi nedařilo se prosadit. Politická práva přitom byla odvozována z historických souvislostí, a odsud tedy pramenil onen zájem o výklad českých dějin. Pojetí minulosti totiž ovlivní budoucnost.
Pro pochopení Masarykových tezí je nezbytné zmínit, že náležel k protestantské větvi křesťanství. Z tohoto úhlu pohledu bude vyzdvihovat ty epochy českých dějin, které jsou ve znamení dominující reformace. Pro Masaryka se tak naše historie odehrává podle šablony katolický úpadek – reformační vzestup. Sem zařazuje idealizované období Jana Husa a husitů či kulturní rozmach raného novověku, samozřejmě reprezentovaný mj. Jednotou bratrskou. Ostatně programové hlášení se k odkazu Jana Husa dal Masaryk do vínku i dalším prezidentům, a to ve formě parafráze Husova výroku o vítězící pravdě, která se skví na prezidentské standartě.
Zajímavé je, že údělem českého národa, jakýmsi jeho příspěvkem všeobecnému lidství, je údajně demokracie. Bůh suď, kde k tomu Masaryk při studiu českých dějin přišel, byl však každopádně přesvědčen, že mezi germánským militarismem a ruským samoděržavím vynikají Češi svou přirozenou inklinací k demokracii. Ať už měl Masaryk pravdu, nebo se mýlil, jedno je mu třeba uznat: svou představu dokázal, na rozdíl od ostatních českých politiků, v monarchii zrealizovat a první světové války využil k tomu, aby z českého státu učinil po vzoru západních velmocí republiku, která bude v meziválečném období označována za ostrůvek demokracie ve střední Evropě.
