O ekonomice a chrematistice
Jen těžko by se hledala vědecká disciplína, u jejíchž počátků nestojí někdo z antických filosofů. Výjimkou není ani ekonomie.
Už sama etymologie tohoto slova odkazuje na Řecko: skládá se z řeckého oikos – dům a nomoi – zákony. Jednalo se tedy o principy, jimiž se řídí vedení domácnosti. V tomto smyslu užíval pojmu „ekonomie“ Xenofón v díle O státních příjmech. Už zde tak vyvstávají dva ekonomické subjekty: domácnost a stát.
Bylo by s podivem, kdyby se k ekonomickým otázkám nevyjádřil Platón, a sice v díle Ústava. Ekonomiku, podobně jak je chápána dnes, pojímal jako součást celkového politického uspořádání společnosti. Platón byl nicméně přesvědčen, že majetek jaksi „korumpuje duši“ a z toho důvodu by mělo být soukromé vlastnictví zakázáno politickým elitám a ozbrojeným silám. Tyto myšlenky budou silně rezonovat mnohem později v dílech Jeana-Jacquese Rousseaua a Karla Marxe.
Platónův žák Aristotelés vnímá problematiku vlastnictví opačně (ostatně jako i řadu jiných témat). Ve svém díle Politika popsal soukromé vlastnictví jako naprosto přirozené a nezbytné, navíc jen možnost uspokojovat své potřeby motivuje člověka k efektivní ekonomické činnosti. Tento předpoklad se stane pilířem politické ekonomie v novověku, stejně jako moderní ekonomie v současnosti – hlásit se k němu budou především liberálně orientovaní myslitelé.
Zajímavé je Aristotelovo rozlišení způsobu, jakým lze majetek nabývat: jedná se o ekonomiku a chrematistiku. Ekonomika v jeho pojetí znamená v podstatě tvůrčí činnost, tj. přirozené vytváření statků, kterými se uspokojují potřeby. V duchu doby a vyspělosti tehdejší civilizace se jedná především o zemědělství, ale také o řemeslnou výrobu či dokonce kořistnické výboje.
Naproti tomu chrematistika se zaměřuje pouze na hromadění zisku, nejčastěji ve formě peněz či vzácných komodit, a jedná se tedy o obchod. Tato činnost je ovšem nepřirozená: peníze totiž mají sloužit jen jako prostředek směny, zatímco v obchodě, chrematistice, jsou samy o sobě cílem. Z toho plyne další projev nepřirozenosti: cíl chrematistiky jako by neměl omezení – peníze lze neustále hromadit, bez faktické možnosti říci: „Toto už stačí“. A nekonečno je přitom pro Řeky přinejmenším podezřelé, ne-li rovnou děsivé.
Nejsnadnější formou zisku peněz byla už v řeckých poleis lichva – a tu chápe Aristotelés nejen jako nepřirozenou, ale vysloveně škodlivou. Tím zásadně ovlivnil středověké vnímání ekonomiky, která pro křesťanskou pospolitost lichvu a úročení obecně zakazovala. To samozřejmě znamenalo zásadní omezení bankovnictví, které se stalo takřka výhradně doménou židovské komunity.
Teprve s nástupem renesance se bankovnictví začíná rozvíjet v italských státečcích, kde se tedy vliv středověku ukončil nejen kulturně, ale i ekonomicky. Ostatně právě tehdy podle filosofa Jana Patočky končí starost Evropy o to, jak být, a začíná se se starost o to, jak mít.
