První na pólu III. - První stopy
Obyvatelé první severopolární vědecké stanice pod velením Ivana Papanina, které v roce 1937 vysadili Sověti na led z letadel, ve skutečnosti na pólu nikdy nestáli. První člověk stoupl vlastní nohou na led severního pólu až v roce 1948.
O sovětské expedici z roku 1948 se dlouho prakticky nic nevědělo. A její účastníci zase hodně dlouho nevěděli o svém polárním prvenství. Jak k tomu došlo? O tom hovoří opět Stanislav Bártl, novinář, publicista, spisovatel a svého času i cestovatel po polárních krajích.
Stanislav Bártl: Stalo se to 23. dubna roku 1948. Tehdy skutečně na severním pólu, s tolerancí plus minus půldruhého kilometru nebo jedné míle, přistálo ruské letadlo. Byla to takzvaná ruská Dakota, původně letoun, který byl vyráběn licenčně podle skvělého amerického letounu Douglas DC-3 Dakota; Rusové ho vyráběli pod názvem Lisunov Li-2 a několika těmito letouny byla vybavena expedice Sever 2. Šmidtova a Papaninova expedice z roku 1937 byla dodatečně označena za expedici Sever 1. První poválečná expedice z roku 1948 měla dost široký program. Účastnilo se jí asi osm letadel, pak ještě nějaká přidali, a spousta lidí, byla to rozsáhlá vědecká expedice. Měli v plánu vybudovat na třech bodech Arktidy za 80. rovnoběžkou tři tábory na krách a z nich potom startovat ke kratším letům do okolí, provádět tam jednorázové výzkumy, celé komplexy výzkumů - oceánografický, meteorologický, glaciologický, zemský magnetismus, prostě všechno, co se dá, a to během, řekněme, tří dnů a pak zase letět někam dál. Z nejvrcholnějšího tábora, který byl na kře za 86. rovnoběžkou, naplánovali ještě výlet směrem nahoru, takový výpad přímo na severní pól. A právě v dubnu 1948 se povedlo, že tam přistály tři Lisunovy. Šéfpilotem byl Ivan Čerevičnyj, který se už dříve zúčastnil letu na pól nedostupnosti, zkušený pilot. Velitelem celé expedice, který se toho letu také samozřejmě musel zúčastnit, byl Alexandr Kuzněcov, tehdy šéf Hlavní správy Severní námořní cesty, pod kterou spadalo i sovětské polární letectvo. Přistáli tam, vztyčili vlajku, ale nedělali z toho žádnou velkou slávu. A v tom je právě ten paradox. Pro ně to byla slavnostní chvíle, že byli na severním pólu jako jedni z prvních, ale vůbec je nenapadlo dělat si nějaké nároky, že právě oni jsou ti první. Věřili, že tam byl Peary, že tam byli Papanin a Šmidt - byli po nich jedni z prvních, ale nebyli první. Tak to vůbec nebrali. Jeden letoun s vedením expedice se hned vrátil zpátky na základnu, dva letouny tam zůstaly. Tři dny tam pracovali, a provedli tam celý ten komplex vědeckých výzkumů. Poprvé také změřili hloubku oceánu na severním pólu - vyšlo jim asi čtyři tisíce a nějaké metry navíc, což je jedna z věcí, které potvrzují, že na pólu opravdu byli, protože další výpravy tam změřily přibližně stejnou hloubku.
Pak se ovšem z polární návštěvy stalo drama. Už druhý den pobytu ledové kry popraskaly, jinde se zase navršily do chaotických torosů ze stlačeného ledu a zcela tak zničily přistávací dráhu. Hrozilo nebezpečí, že badatelé o svá dvě letadla přijdou a že se z nich stanou trosečníci na severním pólu...
Stanislav Bártl: Nakonec udělali takový zoufalý pokus, že jakžtakž urovnali asi necelých 400 metrů plochy, což byla jen asi polovina toho, co jejich letoun potřeboval ke startu, vyložili všechno, co se dalo, všechny osobní věci, navijáky pro oceánské sondy, to všechno tam nechali, vypustili většinu benzínu a byli domluveni s letadlem ze základny, které nad nimi kroužilo, že pro ně najde nějakou kru, kam oni doletí za nimi. Ta nejbližší kra byla 100 kilometrů daleko. Takže oni si nechali benzín zhruba na 120 kilometrů a prakticky prázdní, což musel být výkon na centimetry, minuli ty torosy; oba dva letouny se z té kraťounké dráhy zvedly, doletěly na tu kru a dopadlo to dobře - i když tam museli nechat všechny svoje věci. Tito lidé se o prvenství nijak nehlásili. To je jeden z důvodů, proč jsou jejich údaje hodnověrné - neměli důvod něco si předstírat. Byli tam přinejmenším tři nebo čtyři velmi zkušení letečtí navigátoři, i pro geofyziky, kteří tam byli, to byl denní chleba, určovat zeměpisnou polohu. Všichni se shodli na tom, že na pólu byli. Oni nemohli počítat s tím, že budou oslavováni. I kdyby se tušilo, že byli první, tak to byla tajná expedice, protože začínala studená válka. Všechno podléhalo strohému utajení. Podobné aktivity vyvíjeli i Američané - létající pevnosti B-29 přestrojili na meteorologické letouny a létali až nad severní pól a zpátky na Aljašku. To všechno bylo v utajení a zůstávalo to v utajení asi osm nebo devět let. Teprve potom vyšlo jediné podrobné svědectví, které napsal jeden můj známý, Savva Morozov, jediný novinář, který s nimi byl; asi na čtyřiceti stránkách. I když s tím nakonec vyrukovali, že byli na severním pólu, že se to podařilo, tak to bylo překryto velmi dramatickými událostmi v Arktidě, kde byly budovány další plovoucí stanice, které měly dost pestré osudy, Američané tam začali vysílat atomové ponorky a podobně. Takže to svědectví uniklo pozornosti a teprve v poslední době se nějak dostalo na povrch. Já sám jsem měl tu knížku od Savvy Morozova léta v knihovně a taky jsem to přešel jako jakousi dobrodružnou záležitost. Teprve, když si to člověk všechno porovná, když se ukázalo, že na pólu nebyl ani Peary a ani ti papaninci, tak se najednou toto dostalo na povrch. Dnes jsou uznáváni většinou historiků a není celkem sporu, že expedice z roku 1948 byla první, která stanula na severním pólu - v té toleranci, která pro tu dobu je uznávána.
A je známo jméno člověka, který na pólu jako první vystoupil z letadla a dotkl se točny?
Stanislav Bártl: Obyčejně se uvádí Pavel Gordienko, to byl jeden z oceánografů, kteří tam pracovali. Je to trošku záhada, protože to byla samozřejmě kolektivní práce, a pokud by někdo zasloužil jmenování, tak to byl Ivan Čerevičnyj, který tam první přistál a vedl ten letoun. Zřejmě to vzniklo takto - byl takový zvyk, že když přistával první letoun na kře, na neznámém terénu, tak ještě než se vypnuly motory vyskočili ven dva maníci s kovovými vrtáky a zkusili, jak je led silný. Když zjistili, že je to pevná kra, tak dali zelenou, motory se zastavily a začala práce. Gordienko byl zřejmě první, kdo tam vyskočil z letounu, aby zjistil, jak to s tím ledem vypadá... Takže to je spíš jen taková formalita. Pak se dokonce psalo, že on byl v rozpětí plus minus 300 metrů od pólu, tak je možné, že tam dělal ještě nějaké dodatečné měření, ale to ani Savva Morozov nijak nezaznamenal. Spíš je to kolektivní záležitost celé té skupiny.
Prvním člověkem, který opravdu stanul na pólu, byl tedy podle Stanislava Bártla i historiků ruský vědec Pavel Gordienko. Stalo se to v roce 1948. O deset let později pokořila severní pól první ponorka. Jmenovala se stylově - Nautilus . Tohle prvenství zůstalo na americké straně.
Před padesáti lety tedy padla další prvenství. Severní pól byl dobyt ze vzduchu i pod ledem - jen ta nejtěžší, povrchová cesta zůstávala jako výzva dál. Nakonec se však na pól dostala i první loď a také první výprava, která na vrchol Země doputovala po ledu. O tom si se Stanislavem Bártlem budeme povídat zase za týden.
Vysíláno v Planetáriu č. 48/2009, 28. listopadu - 5. prosince 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (12:42).
