Archeologové pod Vesuvem

Portrét mladé dívky. Asi nejslavnější freska, nalezená v ruinách Pompejí. - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Portrét mladé dívky. Asi nejslavnější freska, nalezená v ruinách Pompejí.Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Pompeje, Herculaneum a Stabiae, tři římská města pod Vesuvem, zanikla mohutným sopečným výbuchem 24. srpna roku 79. Místo, kde kdysi stála, bylo postupně zapomenuto. Období „temného středověku“ nepřežila ani vzpomínka na ně. Vynořila se opět až s návratem evropských vzdělanců k antické tradici; a s touto vzpomínkou se nakonec vynořila i sama ztracená města.

O historii objevování Pompejí hovoří archeolog Pavel Titz z Katedry religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. 

Kdy byly ruiny Pompejí objeveny? A vědělo se od počátku, o jaké ruiny se jedná?  

„No, nevědělo. Stalo se to někdy kolem poloviny 18. století v Království obojí Sicílie, kdy byly náhodou, například při hloubení studní, v okolí Vesuvu nacházeny antické předměty. V té době nemůžeme hovořit o archeologii jako o vědě a tak celá řada šlechticů, neapolského krále nevyjímaje, se rozhodla budovat tímto způsobem své umělecké sbírky. Na tom základě potom dochází k určitému rozvoji tohoto ‚hledání pokladů‘ a velice záhy po rozšíření prací se daří identifikovat Pompeje, Herculaneum, Stabiae, vilu Oplontis a celou řadu dalších. Můžeme říci, že poznávání krajiny před výbuchem Vesuvu v podstatě nekončí. Celá řada lokalit byla nalezena v relativně nedávné minulosti například při výstavbě dálnic.“  

Zpočátku tedy šlo spíše o divoké výkopy. Kdy se změnily na organizovaný archeologický výzkum? A bylo toho divokými výkopy zničeno nebo ztraceno hodně?  

„To je nesmírně obtížné říci. Vyčítat výkopcům 18. století jejich metodu je velmi ošemetné, protože i my, kteří v Pompejích pracujeme dnes, budeme jednou pranýřováni našimi mladšími kolegy za to, jak jsme postupovali, byť jsme to dělali v té nejlepší víře a těmi nejlepšími způsoby, jak to umíme. Mohu říci - ano, přišli jsme o obrovské množství informací těmi ranými výzkumy. My jsme si toho vědomi a proto jedna třetina Pompejí je dodnes pokryta sopečným materiálem a nikdo si na tu třetinu nebrousí zatím zuby. Čekáme, až archeologie bude mít lepší prostředky k poznávání minulosti, dost možná i nedestruktivní, a že se tudíž i bez toho, abychom kopali, budeme moci podívat pod povrch a lépe se připravit na vlastní kopání. Mimochodem - kdy se stávají vykopávky v Pompejích skutečně vědeckými je velmi těžko říci. V obecné rovině se archeologie stává skutečnou vědou někdy koncem 19. století, v době meziválečné jsou už výzkumy na lokalitě Pompejí provozovány skutečně akademickým, vědeckým způsobem. Takže nějakých sto let už v Pompejích zuří čistočistá věda.“  

Co všechno a v jaké zachovalosti se pod sopečným popelem z Vesuvu nachází a čím jsou trosky Pompejí jedinečné pro současné badatele?  

Pompeje od jihozápadu. Litografie Friedrich Federera z roku 1850. - Foto: Friedrich Federer, Wikimedia Com., lic. Public domain

Pompeje od jihozápadu. Litografie Friedrich Federera z roku 1850.Foto: Friedrich Federer, Wikimedia Com., lic. Public domain

„Pompeje jsou nesmírně cenné v množství detailů. Kdybychom je srovnávali s ostatními antickými lokalitami, tak na těch nezískáváme například přehled o tom, kdo vlastnil který majetek, který dům a tak dále. Velice pečlivou prací epigrafickou se v Pompejích daří na základě výskytu jednotlivých nápisů, přípisů, volebních plakátů, skutečně rekonstruovat vlastnické poměry ve městě. Je nesmírně zajímavé vidět, jakým způsobem si ta která rodina vedla, kdy skoupila nějakou část sousedního majetku nebo sousední parcelu a vytvořila větší a honosnější dům a tak dále. Moderní archeologické postupy nám v současnosti umožňují dívat se skutečně na ty lidi, jakkoli zde již nežijí a my nejsme schopni nalezená těla v Pompejích identifikovat, pokud u sebe nemají pečetní prsten se jménem nebo něco podobného. Antropologický pohled na ostatky, případně na obsahy žump ve městě, nám dává pohled také na zdravotní stav těchto lidí, na to, jak dalece byla jejich střeva obsazena nejrůznějšími parazity a podobně. Je to obrovská mozaika často velice detailních informací a mám pocit, že snad nejúchvatnější je právě komplexnost toho pohledu. 

V Pompejích se díky dochování stěn a nadzemních částí domů setkáváme i s tím, jak si Pompejané zdobili interiéry svých domů, což je naprosto unikátní záležitost. Na jiných lokalitách to zjišťujeme jen velmi obtížně, anebo vůbec ne. V Pompejích vidíme, jak neuvěřitelně propojený tehdejší antický svět byl. Že lokalita, která je v okamžiku zániku svrchovaně římská, je prodchnuta citem a vášní pro řecké umění. Díky nápisům nebo některým motivům můžeme říci, že tu žijí vedle Řeků a Římanů také například Židé. Objevuje se tu obrovské množství nápisů, které nás doslova spojují s někdejšími Pompejany - i my dnes, pokud jdeme po ulici, vidíme nejrůznější graffiti. Nechováme se zkrátka jinak, než před dvěma tisíci lety Pompejané. To množství přisprostlých nápisů, které jsou dochovány na pompejských omítkách, to je totéž, jako na pánských záchodcích dnes. V tomto ohledu mám za to, že je nesmírně cenné i to, že my dnes nejsme o mnoho lepší a pravděpodobně ani o mnoho horší, než byli lidé před dvěma tisíci let. Ten povzdech, který zanechal na jedné z pompejských zdí někdo nápisem SODOMA, GOMORA, je přenesitelný prakticky do kteréhokoli místa a kterékoli doby, naši současnost nevyjímaje.“

Pompeje se pod sopečným popelem dochovaly jako konzerva; jako výstřižek jednoho srpnového dne druhé poloviny 1. století po Kristu. S výjimkou dalších zasypaných měst v jeho okolí jiný podobný výstřižek nemáme. Nelze tedy posoudit, do jaké míry je ten pompejský reprezentativní. Pompeje byly jen průměrným městem. Odhaduje se, že zde žilo asi dvacet tisíc obyvatel – v době, kdy Řím byl milionové velkoměsto.
Nejznámějším symbolem katastrofy z roku 79 n.l. jsou sádrové odlitky mrtvých Pompejanů. Kdo vůbec přišel s nápadem vylévat sádrou dutiny, které zbyly ve ztvrdlé vrstvě popela po dávno zetlelých tělech?  

Těla mrtvých Pompejanů. Sádrové výlitky dutin ve ztvrdlém sopečném popelu. - Foto: Claus Ableiter, Wikimedia Com., lic. CC-BY-SA

Těla mrtvých Pompejanů. Sádrové výlitky dutin ve ztvrdlém sopečném popelu.Foto: Claus Ableiter, Wikimedia Com., lic. CC-BY-SA

„To se, mám pocit, snad ani neví. Každopádně jakousi běžnou praxí se to stalo za doby Amedea Maiuriho, který kopal v době meziválečné především v Pompejích a byl skutečně mimořádnou archeologickou osobností. Mnozí návštěvníci Pompejí jsou fascinováni tím, že se mohou podívat do tváří těch nešťastníků postižených katastrofou. Vedle toho se ovšem naprosto stejnou metodou, tedy odléváním dutin, dozvídáme celou řadu dalších detailů. Právě proto, že zetlelé organické materiály po sobě zanechaly v sopečném materiálu dutiny, máme možnost získávat odlitky nábytku, dveří a celé řady dalších předmětů, které byly ve většině případů zhotoveny ze dřeva – třeba také dětských kolébek. Pochopitelně, ty lidské ostatky, které jsou nacházeny, jsou velmi pozoruhodným svědectvím. Vlastně jde o jakousi fotografii smrti lidí, kteří byli zasaženi výbuchem Vesuvu v roce 79. Jsou to častokrát velice dojemné scény. Dospělá žena, velmi pravděpodobně matka, chrání své dítě. Dva dospělí jedinci, muž a žena, se tulí k sobě a choulí se jeden do druhého v okamžiku té úděsné smrti a podobně. I k těm sádrovým odlitkům je třeba přistupovat jako ke skutečným lidským ostatkům, neboť kosti nezetlely a jsou v těch sádrových odlitcích obsaženy.“ 

Nesmíme zapomínat, že nebyly jen Pompeje, ale také Herculaneum a Stabiae. Jak vypadá situace s archeologickými vykopávkami tam?  

„Co se týče Herculanea, tam je jeden obrovský problém. Město zaniklo diametrálně odlišným způsobem. Poté, co bylo nejprve postiženo pyroklastickou tlakovou vlnou, nebylo zasypáno tím lehounkým sopečným materiálem jako Pompeje, ale naopak do něj nateklo vulkanické bahno, které ho zaplnilo do výšky 30 metrů a následně ztuhlo na kámen. Zde se od samého počátku pracovalo důlním způsobem, vytvářením šachet a štol. V těch nejstarších fázích vykopávek to byli ve většině případů vězni, kdo tu prováděl vykopávky. Velice často se tu nacházely vzduchové kapsy, ve kterých byl i po těch téměř dvou tisících letech stále ještě ukryt velice jedovatý plyn pocházející z doby výbuchu a mnozí z vězňů tu nalezli svou smrt. V dnešní době je již možné v Herculaneu pracovat plošně. V době vlády Benita Mussoliniho v Itálii došlo totiž k plošnému odkryvu menší části Herculanea tím, že vystěhoval obyvatele, kteří bydleli přímo nad tou lokalitou. Jejich domy dal strhnout, aby bylo možné pracovat v ploše a díky tomu je možné i dnes v odkrývání pokračovat. Ale přece jen je ta metodika práce podstatně složitější.“ 

S jakými hlavními problémy se archeologie v lokalitách kolem Vesuvu potýká dnes? 

„Především je to naše schopnost a snaha uchovat to, co již bylo odhaleno. To je bohužel velice palčivý problém, neboť vystavení těch nesmírně starých pozůstatků měst povětrnostním vlivům, přírodním vlivům, jako jsou například náletové dřeviny, byliny a tak dále, stejně tak jako všudypřítomná zvířata, ať už mluvíme o ptácích nebo o psech a kočkách, vesměs toulavých. To vše těm lokalitám ubližuje. Ale abych si nestěžoval jenom na přírodu, nejvíc samozřejmě těmto lokalitám ubližujeme my, lidé. Do Pompejí ročně přijede přes 2 miliony návštěvníků. Manažersky dirigovat pohyb těchto lidí v té rozsáhlé lokalitě tak, aby se ji dařilo zpřístupňovat, zároveň také konzervovat některé části a v jiných částech dále vědecky pracovat je nesmírně obtížné. Teprve v relativně nedávné době konečně italská vláda přistoupila k tomu, že například veškeré finanční prostředky, které jsou vybrány na vstupném, zůstávají v Pompejích. A skutečně lze říci, že situace se zlepšuje.“ 

Co turisté v Pompejích vidí? Asi nevidí všechny budovy tak, jak byly vykopány? 

Kopie pompejánského držáku na lampy v podobě postavy opilého Siléna - Foto:  Moravská galerie

Kopie pompejánského držáku na lampy v podobě postavy opilého SilénaFoto:  Moravská galerie

„To je také velice palčivý problém, který snad správa Pompejí začne velice záhy řešit. Návštěvník Pompejí je bezesporu uchvácen tím, jak dokonale je to antické město dochované. Ale jako odborník mohu říci, že není ani z poloviny dochované tak, jak kdysi vypadalo, a bohužel mám pocit, že tu představu si běžný návštěvník nemá jak udělat. Průvodce mu v tom nepomůže, celá řada publikací je právě tak zavádějících, a tedy doufám, že zejména využití nějakých modernějších technologií v budoucnu a jejich nasazení přímo v Pompejích umožní, alespoň ve formě virtuální reality, prohlédnout si například některé ulice nebo interiéry domů. To je velký nešvar v Pompejích, že většina mobilního materiálu byla odvezena do neapolského archeologického muzea. Ve většině případů procházíte městem, kde nezbylo kromě staveb vůbec nic. A já se obávám, že tím odtržením mobilních předmětů od místa jejich původního umístění dochází k velmi významnému zkreslení reality, kterou bychom všichni mohli velice dobře nasát při návštěvě této lokality. Například pokud by alespoň některé z domů byly vybaveny třeba i jen replikami předmětů, které v nich byly nalezeny.“ 

Snad se toto přání archeologa Pavla Titze z Katedry religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice jednou vyplní a obraz zničeného města bude alespoň zčásti takový, jaký byl v době, kdy jeho ulice odkryly nástroje archeologů. Stejně živý, jako byl v době zániku města 24. srpna roku 79 po Kristu však nebude nikdy. To jenom duch města žije dál bez omezení – jako inspirace i jako určité memento.

Vysíláno v Planetáriu č. 31/2010, 31. července - 6. srpna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 21/2009, vysílaného 23. - 29. května.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:07).

 

Autor:  Frederik Velinský, Pavel Titz
Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: sobota 18:10  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas