Antropolog Aleš Hrdlička
Je poměrně známým faktem, že Hliník se odstěhoval do Humpolce. O dost méně lidí však bude vědět, že z Humpolce se odstěhoval Hrdlička.
Máme na mysli Aloise, resp. Aleše Hrdličku, antropologa světové úrovně. Ten se v Humpolci narodil dva roky po vzniku Rakouska-Uherska, tedy v roce 1869, ale už v pubertě odjel se svými rodiči a sourozenci do Spojených států amerických, do Nového světa, který lákal na svůj americký sen. Ten se migrantům z Humpolce zpočátku moc nepozdával, ale mladý Hrdlička ještě před koncem století vystudoval medicínu a záhy se vrhl na obor, který ho tak proslavil – na antropologii. Zde dosáhl vrcholu své kariéry, a to v pozoruhodném a pro antropologa obzvláště akčním meziválečném období.
Tou dobou už se v příbuzných vědách stala mainstreamem teorie Charlese Darwina o jednotném původu živočišných druhů. Antropolog Hrdlička se s evoluční teorií ztotožnil a jednotný původ nakonec předpokládal také u člověka; resp. u současných lidských ras, stejně jako u různých lidských druhů, které se v průběhu čtvrtohor objevily a zase zanikly. Hrdličkova teorie nebyla v první polovině dvacátého století zase až tak samozřejmá: proti mluvily mj. až příliš viditelné rozdíly mezi rasami. Tyto odlišnosti ovšem Hrdlička vysvětlil opět v souladu s Darwinem: jednotlivé fenotypy jsou výsledkem adaptace organismu na odlišné prostředí, do kterého lidstvo migrovalo. Původní černoši mají tmavou pleť kvůli ochraně před intenzivním slunečním zářením, europoidní rasy jsou naopak světlé kvůli slabšímu slunečnímu svitu v severních zeměpisných šířkách, oči Asiatů působí zešikmeným dojmem kvůli lepší ochraně očí před prachem stepí, kterými jejich předkové procházeli – atd. (Mimochodem – byl to právě Aleš Hrdlička, kdo prokázal, že populace migrující Asií nakonec dospěly až k Beringově úžině a odtud v severojižním směru začaly osidlovat Ameriku.)
Hrdlička také řešil, proč a jak vlastně naši předkové migrovali a své výzkumy zformuloval do tří obecných zákonů. Důvodem pro opuštění stávajícího prostředí je nějaká potřeba, tlak. Může to být skutečný tlak jiných populací, přicházejících odjinud, nebo např. tenčící se možnosti opatřit si potravu. Z toho plyne další zákonitost: populace bude migrovat takříkajíc za lepším, tedy tam, kde očekává nejpříznivější podmínky pro život. A za třetí: v úvahu se musí vzít také náročnost a bezpečnost migrace, která půjde cestou nejmenšího odporu. V zásadě se tak i zde projevuje snaha vytěžit z minima maximum.
Své závěry podepřel Hrdlička dlouholetým terénním výzkumem, který prováděl na všech známých nalezištích po celém světě. Vydal stovky vědeckých publikací, stál v čele řady významných antropologických institucí, získal mnohá ocenění a propagoval antropologii nejen ve Státech, ale následně i ve své vlasti, teď už Československé republice.
Na poli vědy bojoval proti teoriím tzv. vědeckého rasismu a proti nacistickému učení o nadřazenosti germánské rasy – tím není míněn jen Hitlerův Mein Kampf nebo teorie „dvorního“ nacistického rasisty Rosenberga, ale zejména poměrně široce přijímané, byť zastaralé spisy Gobineaua a Chamberlaina. Hrdlička se také aktivně zapojil do politických bojů o československý stát, a to v obou světových válkách. Během té první se osobně setkal se Štefánikem a Masarykem, s nimiž evidentně sdílel nadšení nejen pro francouzské ženy (za ženu měl Francouzku), ale také pro demokracii. Vznik nové republiky proto kvitoval s uspokojením. Ve druhé světové válce pak z pozice dobře situovaného Čechoameričana materiálně a finančně podporoval československé exilové vojsko v Anglii.
Konce války, pádu nacistické říše a vědeckého rasismu se však už nedožil. Zemřel v roce 1943, v době, kdy jeho vlast byla říšským protektorátem a na svou samostatnost zase musela čekat.
