Český rektor na pařížské univerzitě
Vojtěch Raňkův z Ježova se jako jediný Čech v historii stal rektorem pařížské Sorbonny.
České dějiny daly postupně vzniknout celé plejádě vzdělanců, vědců a myslitelů. Nicméně jen jediný z nich se může pochlubit, že stanul v čele nejváženější vzdělávací a vědecké instituce své doby. Je jím Vojtěch Raňkův z Ježova, který byl jako první a zatím poslední Čech rektorem pařížské Sorbonny.
Vojtěch Raňkův pocházel z nižší jihočeské šlechty, což nebyl sice status nikterak světoborný, avšak dostačující k hrazení vysokoškolských studií ve vzdálené Paříži a tamějšího nákladného života. Sorbonna ve 14. století udávala tón scholastickému bádání a teologickému učení, kteroužto pověst si dokázala udržet ještě do dalších století. V kurzu byli po dlouhé době řečtí klasikové jako Platon, Aristoteles a samozřejmě jejich křesťanští vykladači.
Jak bylo ve vrcholném středověku zvykem, musel Vojtěch Raňkův nejprve absolvovat fakultu svobodných umění. Titul mistra dosáhl v roce 1346, tedy v době, kdy Francie utrpěla první velkou porážku ve Stoleté válce. Ve slavné bitvě u Kresčaku mimochodem padl i český král Jan Lucemburský, čímž se automaticky stal dědicem trůnu jeho syn Karel IV. Boje a válka se však mistra Vojtěcha dotkly jen nepřímo a po úspěšném stoupání v hierarchii univerzity se stal dokonce jejím rektorem. To se stalo o devět let později, v roce 1355. Shodou okolností ve stejný čas zaznamenal další vzestup i Karel IV. – stal se císařem Svaté říše římské.
Zatímco Karel IV. budoval Prahu, Čechy i říši, Vojtěch Jankův z Ježova psal, navazoval kontakty s učenci z Oxfordu a angažoval se v papežské kurii. Protože se ale jedná o dobu, kdy formálně jedna církev měla dva papeže, je nutno poznamenat, že se jednalo o papeže avignonského, tedy sledujícího francouzskou politiku a horlícího proti Římu. Tato věc nejspíš nechala Karla IV. v klidu, protože jak známo, byl Karel tímto papežem v dobách svého mládí vychováván na francouzském dvoře. V šedesátých a sedmdesátých letech působil Vojtěch Raňkův v Praze, a to na významných církevních postech. S jeho zkušeností bylo jen přirozené, že dostal na starost správu latinských škol. Jak už to tak ale u nás bývá, školství se stalo živnou půdou pro ostré politické spory. Připočteme-li k tomu jistý příklon k reformačnímu hnutí a kritikům církve, pak se nelze divit, že se Vojtěch Raňkův dostal do pře s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Přitom právě arcibiskup dříve zahlazoval Raňkův spor s císařem Karlem a umožnil mu získat doktorát z filosofie.
Nicméně, navzdory tomu, že se tento učenec postupně dostal do nepřízně představitelů nejvyšší světské i církevní moci v českých zemích, byl to nakonec on, kdo získal tu čest a privilegium sestavit a přednést řeč při pohřbu Karla, krále českého a císaře římského. Bylo to vyjádření nesporné učenosti, vzdělání a přehledu, kterého Vojtěch Raňkův z Ježova jako jediný z tehdejších Čechů dosáhl. A v této řeči jako první nazval zesnulého panovníka Pater patriae, Otec vlasti – přízviskem, které se ujalo a používá se dodnes.
