Dávná a někdy trochu tajemná - jména našich řek

25. září 2011

Každý vodní tok má své jméno. Původ a smysl některých jmen je jasný, jiná vyžadují hlubší zamyšlení jazykovědce.

Jsou dokonce jména, u kterých i jazykovědci tápou; nebo si přinejmenším nejsou zcela jisti. Vědí třeba jen jedno – že zmíněný název je opravdu hodně starý. Platí to o řekách na celém světě. O názvech českých a moravských řek jsme si povídali s Milanem Harvalíkem, vedoucím oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český:

Co je to onomastika?

„Onomastika je jazykovědný obor, který zkoumá vlastní jména. Ať už osobní, nebo zeměpisná. Mezi nejstarší z nich patří jména vodních toků, tzv. hydronyma.“

Jak stará jsou naše hydronyma?

„Odpověď nemůže být úplně jednoznačná, záleží na nejrůznějších druzích. Máme u nás takové vodní toky, jejichž jména sahají až do takzvané praevropské vrstvy, popřípadě jde o jména původu keltského. Tady bych měl možná říct, že nepříliš mnoho zeměpisných jmen na našem území je keltského původu. Pokud ano, jsou to velmi často právě jména vodních toků. Další jména vodních toků jsou původu slovanského, jejich stáří je tedy dáno dobou existence slovanského obyvatelstva na našem území. No, a řada vodních toků, především se to týká potoků, má pojmenování poměrně nové. Týká se to zejména takových jmen, která jsou odvozena z jmen obcí, jejímiž katastry tyto potoky protékají. Čili velmi zjednodušeně řečeno, stáří jmen vodních toků na našem území je od několika stovek až tisíců po desítky let.“

Ještě mě zajímá problém přenosu názvu na jednotlivé části řek. Ne každý vodní tok se jmenuje po celém svém toku stejně.

Berounka 

„V tom máte naprostou pravdu. Asi nejznámějším příkladem většího vodního toku, kde se setkáváme s tímto jevem, může být řeka Berounka. Na části svého toku nese označení Mže a z historie máme doloženo, že původně tak byla nazývána celá. Jméno Berounka je pozdější, je odvozené ze jména města Beroun, které leží na jejím toku. Postupně se od Berouna začalo šířit proti směru toku na západ, čili k Plzni. Díky tomu dnes máme Berounku v tom rozsahu, v jakém existuje.“

Zřejmě také záleží na významu toho vodního toku? Čím menší, tím je pravděpodobnější, že těch názvů bude mít víc...

„Bezesporu. Představme si situaci, kdy ten vodní tok protéká katastrem několika různých obcí či měst. Pokud je to menší potůček, který má význam jen pro obyvatele jedné nebo několika sousedních vesnic, není divu, že ho mohou nazývat svým jménem, dejme tomu Lhotecký potok. No a o 10-15 kilometrů dál, kde leží vesnice, řekněme, Bzová, bude ten potok nazýván Bzovský. Pokud ale ta řeka nebo potok je natolik významný, že je nutné, aby všichni lidé, se kterými o něm mluvíme, věděli, o který tok jde, je daleko výhodnější mít jen jedno jméno. No, a to se postupně může prosazovat tak, jako jsme to viděli v případě té Berounky.“

Svou pouť po českých a moravských řekách zahájíme právě na Berounce, nebo přesněji řečeno na Mži. Narozdíl od Berounky působí jméno Mže nejen starobyleji, ale také záhadněji. Kde se vzalo?

„Jméno řeky Mže je takovým typem hydronyma, které nelze vykládat úplně jednoznačně. Existují totiž hypotézy vycházející jak ze slovanského základu, tak ze základu germánského. Jeden z prvních dokladů tohoto jména je z Kosmovy kroniky, tedy z roku 1125. A je tam psán jako Mse, Msa, popřípadě Mzie, čili bychom to měli číst asi ‚mžie‘, téměř tak jako dnes. V latinských pramenech máme tvar Misa. Ten výklad, který existuje, je buď ze slovanského základu – tam je souvislost s výrazem mzieti, které je příbuzné se slovem ‚mlha‘ a označuje něco takového, jako ‚mžít‘ nebo ‚kapat‘ – popřípadě se vyskytuje i výklad germanistů a ten vychází z předslovanského výrazu, který by zněl asi mighia; to je něco jako ‚močící‘. Tedy ta voda byla pravděpodobně zapáchající. Můžeme si vybrat.“

Jizera, úsek Podlázky-Bakov při 2. SPA

Takových názvů je asi víc, kdy si budeme moci vybrat. Pojďme si říci třeba o Jizeře.

„Jméno Jizera patří k velmi starým vodním jménům, nejenom na našem území, ale vůbec v Evropě. Velmi zajímavý postřeh, který se v souvislosti se jménem Jizera objevil, je ten, že podobná jména, dejme tomu Isère, Eiser a řada dalších, se objevují na území, kde sídlili Keltové. Základ jména souvisí s kořenem -eis-, popřípadě -ois-, tam byly nejrůznější historické přehlásky, a to znamená zhruba ‚bystře nebo rychle proudit, téci‘. Kdybychom chtěli Jizeru připodobnit nějakému běžnému českému jménu řeky nebo vodního toku, asi by to byla Bystřice.“


A co naše největší vodní toky – v první řadě Vltava?

Vltava

„Jméno řeky Vltava je předslovanského původu. Dokazuje nám svou jazykovou podstatou přítomnost někdejšího germánského obyvatelstva na našem území. Je to složenina. První výraz, který v jméně Vltava máme, je to počáteční ‚vlt‘ – souvisí s markomanským výrazem vild, což znamenalo ‚dravý‘ nebo ‚divoký‘. Znalci němčiny si určitě vzpomenou, že ve spisovné němčině se dodnes ‚divoký‘ řekne wild. Druhá část jména, to ‚ava‘, vychází z výrazu ahva nebo aha, který znamenal ‚voda‘. Je tam jistá příbuznost s latinským výrazem aqua. Jako zajímavost si můžeme říct i to, že výraz ava se ve slovanských jazycích de facto osamostatnil a začal se používat jako tzv. formant k vytváření říčních jmen. Proto taky máme taková jména, jako Otava, Sázava, Opava a další.“

Vltava je tedy „divoká voda“. A co třeba Labe? U toho je zajímavé, že zatímco všechny ostatní řeky jsou ženského rodu, Labe je rodu středního.

„Jméno řeky Labe bylo původně rodu ženského a teprve někdy od 17. století se nám začíná objevovat podoba středního rodu. Původní stáří toho jména je velmi značné. Objevuje se totiž už v antických pramenech, třeba u Strabóna nebo Tacita, většinou v podobě Albis. Česká podoba je doložena opět až v Kosmově kronice. Základ, který se nám v tom jménu skrývá, je albch, indoevropský výraz, který znamená ‚bílý, čistý‘ nebo ‚světlý‘. Vzpomeňme třeba na latinu, kde ‚albín‘ je označení bytosti nebo jednotlivce zbaveného pigmentu, čili vlastně bílého.“


Od Labe pojďme k další řece severozápadních Čech, Ohři. Jak to bylo s ní?

Ohře v Kadani

„Jméno řeky Ohře vykládáme buď z keltštiny nebo z nějakého předkeltského základu. Je celkem známá věc, že toto jméno dalo v němčině jméno městu Cheb, které na Ohří leží – Eger. Historické doklady jména Ohře zní Egre nebo Ogre, popřípadě Ogra, z čehož se potom hláskovými změnami vyvinulo české Ohře. Základ, který tam můžeme najít, znamená ‚hbitý, bystrý, rychlý‘. Jde tedy opět o řeku s bystrým tokem, podobně jako v případě Jizery.“

Dalším zajímavým názvem řeky je Úpa.

„Jméno řeky Úpy je skutečně velmi zajímavé, a to ze dvou důvodů. Jeden z nich je ten, že první dnes známý doklad jejího jména je až někdy z druhé poloviny 15. století, tuším z roku 1476, což by teoreticky mohlo znamenat jeho relativní novost. Ale ve skutečnosti to tak vůbec není, a to proto, že jméno Úpa je jméno indoevropské. Setkáváme se s ním nejen na našem území, ale i v jiných jazycích. Dokonce i v baltských jazycích, jako je litevština nebo lotyština, existuje příslušné obecné označení, které se dodnes používá v tom původním indoevropském významu. Znamenalo ‚vodní tok‘ nebo ‚proud‘. Čili velmi krátce řečeno – Úpa je vlastně ‚řeka‘.

A jak to bylo s řekou Moravou? Je starší název řeky nebo území?

Rozvodněná řeka Morava

„Předpokládáme, že prvotní je jméno řeky, a teprve její označení se později rozšířilo na území, které tu řeku obklopuje – v současnosti samozřejmě asi značně větší, než původně. Jméno Morava patří mezi nejstarší staroevropské vodní názvy. Základ, který se tam skrývá, má stejnou etymologii jako třeba latinské slovo pro ‚moře‘. Čili to mor, mar, mare, německy mähre máme zcela běžně doloženo. Výraz ava, který tvoří druhou část jména, souvisí s už zmíněným germánským výrazem pro ‚vodu‘. Nemůžeme samozřejmě předpokládat, že název Morava označoval nějaké moře. Původní význam toho slova mar prostě označoval nějakou vodu, něco vodního, možná taky močál.“

Takže je to v podstatě zdvojení, jakási „dvojitá voda“...

„Můžeme to tak říct. Jednak mor jako močál či voda, jednak ahva jako voda.“

Ta -ava na konci se vyskytuje i v řadě dalších názvů řek. Třeba Otava.

„Ale právě jméno Otava patří mezi jména, která až do současnosti nemají zcela jasně vysvětlitelný původ. Ta druhá složka je tam jasná, díky analogii u jiných vodních jmen, ale první výraz, to ot-, nebo možná podle historických dokladů někdy i vat-, se doposud nepodařilo přesně vysvětlit. Naprosto jistě víme, že jméno Otava nemá žádnou souvislost s obecným jménem ‚otava‘, tedy druhé seno, druhá sklizeň trávy, ale nějaký lepší výklad nemáme. Objevila se domněnka, že bychom to mohli vykládat z germánštiny, že by se to jméno původně objevovalo jako Watahva, ‚rychlá‘ nebo ‚bystrá voda‘, ale nelze to prokázat. Stejně tak ne zcela přijatelná je i úvaha, že ta součást jména ot- by byla předložkového původu – ve slovanských jazycích ‚od‘ jakožto ‚pryč‘. Znamenalo by to něco jako ‚protiproud‘ nebo ‚zpětná voda‘. Ale jak říkám, není to moc pravděpodobné.“

Řeka Otava, po které se od 14 století plavily vory

A co třeba Sázava?

„U jména Sázava, i když jsou taky někdy určité pochybnosti, se nejčastěji operuje, samozřejmě kromě toho druhého komponentu, který znamená ‚voda‘, se slovanským slovesným základem. Ten má příbuznost s dnešním slovesem ‚sázet‘, původně sadiati, sázieti atd. Znamenalo by to tedy vodní tok, v němž se nejrůznější věci, které ta voda přináší, usazují – čili naplaveniny, nánosy.“

Po českých a moravských řekách jsme se plavili spolu s Milanem Harvalíkem z Ústavu pro jazyk český v Praze. Zbývá nám už jen zakotvit.


Vysíláno v Planetáriu č. 39/2011, 24. - 30. září.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.

Další setkání s Milanem Harvalíkem:
Od Řípu až k Babě po vrcholcích hor
Za jmény našich pohoří
Živočichopis

autoři: frv , Milan Harvalík
Spustit audio