Družec: Falešně přísahající člověk v kámen obrácen!
Obec Družec na Kladensku je známá jako mariánské poutní místo. U zdi hřbitova tam stojí kámen, který je podle pověsti zkamenělým křivopřísežníkem. Mohl by to však být i pravěký menhir.
Družecký kostel byl za husitských válek takřka úplně zničen. Jako zázrakem se tehdy z plamenů zachránila milostná soška Panny Marie s Ježíškem – gotická dřevěná plastika z počátku 15. století. Pro své zázračné zachránění se stala předmětem úcty a její prestiž byla velmi vysoká. Když v druhé půli 17. století vznikala tzv. Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi, řetěz kaplí, vyzdobených svatováclavskými motivy a také obrazy, připomínajícími známá česká mariánská poutní místa, vyobrazení Panny Marie Družecké mezi nimi nechybělo. Pro poutníky po Svaté cestě byl dokonce vydán tištěný průvodce, ve kterém tato vyobrazení najdete i s patřičnými popisy. Naštěstí! Většinu kaplí dávno odvál čas. Kdyby nebylo tohoto spisku, neměli bychom dnes v ruce jedno z nejstarších vyobrazení menhiru v Čechách – říkají příznivci megalitů.
K Panně Marii Družecké je na něm z jedné strany připojeno vyobrazení člověka s rukou, zdviženou k přísaze a z druhé strany obrázek kamene lidských rysů, s naznačenou hlavou a končetinami. Křivě přísahající člověk, působením Panny Marie Družecké proměněný v kámen! A právě tento kámen stojí u farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Družci dodnes, opřen o hřbitovní zeď. Je štíhlý, bělošedý, vysoký jako člověk. Někdy se o něm říká, že je to jen omšelý náhrobní kámen.
Ze starých vyobrazení je však známo, že původně stával před kostelem, byl opatřen stříškou a také nápisem „Falešně přísahající člověk zde v kámen obrácen“. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z roku 1664, ale není vyloučeno, že na svém místě stával podstatně dříve. Příznivci jeho menhirového původu tvrdí, že snad od pravěku. Ke hřbitovní zdi byl přemístěn až roku 1856.
Vedle „oficiální verze“ příběhu o zkamenění křivopřísežníka se dochovala i jiná vyprávění. V obci se prý například jednou pohádali dva bratři. Hádka skončila tím, že jeden druhého zaklel do kamene. Pak ho však začaly trápit výčitky svědomí a chtěl zkamenělého bratra pochovat na hřbitově. Tento nápad se však nesetkal s pochopením zdejšího faráře, který nakonec svolil pouze k tomu, aby byl zkamenělý nebožák postaven do kouta u hřbitovní zdi. Podle jiné pověsti je zase kámen zkamenělým pasákem, který v době, kdy se v kostele zpívaly pašije, hnal kolem stádo ovcí a posměšně práskal bičem.
Význam Družce jako mariánského poutního místa od konce 19. století značně poklesl, vinou prudkého průmyslového rozvoje Kladenska. Pouti k Panně Marii Družecké se nicméně konají dodnes – ta hlavní vždy na počátku července. Za družeckým Zkamenělcem se chodí po celý rok. Milovníci menhirů jsou neúnavní a věrní.
Vybrané zdroje:
Karel Sklenář: Hromové klíny a hrnce trpaslíků. Praha 1999
Milan Špůrek: „Tajemství českých menhirů 6 – Pět štíhlých kamenů („milníků“?)“. Regenerace 6/1995, s. 17
Martin Stejskal: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa. Praha 1991
http://eldar.cz/archeoas/lokality/druzec.html
