Duch doby, nová geometrie, umění relativity a kubismus

7. prosinec 2017

Dějinami obchází strašidlo – strašidlo Zeitgeistu. Toto strašidlo ovšem netřeba hledat v říši pohádek, jeho podstata je totiž tvořena samotnými dějinami.

Práce německých klasiků a romantiků se v tomto případě pěkně snoubí s metanarativem (velkým příběhem) francouzské postmoderny či anglosaským paradigmatem. V zásadě jde totiž o totéž: v konkrétní éře dějin, v konkrétní civilizaci, se postupně objeví nové velké téma, které postupně pronikne do všech oblastí lidských aktivit – tedy alespoň do těch, u nichž lze nějaké duchovno nalézt: kultura, věda, politika... Zkrátka je to téma jednotící, zastřešující, propojující. Teorie Zeitgeistu je samozřejmě jen jedna z mnoha a má i mnoho odpůrců, ale přesto má své opodstatnění. Chci to demonstrovat na období před první světovou válkou, kdy se jedno z takových témat naplno objevilo.

Je jím novátorský, relativizující přístup k prostoru, který se prosadil v matematice, ve fyzice a ve výtvarném umění. Začněme nejprve s tou vědou. Od dob řeckých filosofů byl prostor chápán jako jednoznačně absolutní, neproměnlivá kategorie. V nadčasové učebnici matematiky nastolil Eukleidés pět postulátů, které znamenaly alfu a omegu geometrie: byl to prostor, kde nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je přímka. Až v průběhu 19. století (už našeho letopočtu) zapracovalo několik matematiků na „prolomení" posledního z postulátů, a tak vznikla nová geometrie – geometrie neeuklidovská. Prostor najednou ztratil svou jednoznačnost a stal se zakřiveným. A tato zakřivenost, která se laickým současníkům musela jevit jako „pokřivenost“, se stala jedním z nosných pilířů snad nejslavnější vědecké teorie začátku dvacátého století, teorie relativity. Dříve absolutní prostor se stal relativním, objekt bylo nutno zohledňovat v relaci se subjektem. Laičtí současníci si museli myslet, že když se nedá spolehnout ani na prostor, tak potom už na nic… Speciální a obecnou teorii relativity publikoval Albert Einstein v letech 1905 a 1916. A tím se konečně dostáváme k druhé části důkazu na podporu Zeitgeistu, tj. k umění.

Albert Einstein v roce 1921

Nejprve trochu o předcházejícím období. Opět už v průběhu 19. století se v malbě projevoval nástup zcela nového přístupu. Zahájili to impresionisté, plně se k tomu přihlásila secese (mající rozchod s tradicí už v samotném názvu). Žádný z těch nových, tzv. moderních směrů, však nebyl v tomto ohledu tak radikální jako kubismus. A ejhle ty shody: kubismus se poprvé objevuje v roce 1906, pouhý rok po speciální teorii relativity. A o čem že tento směr je? Zabývá se dekonstrukcí reality na základní geometrické tvary, které jsou nota bene zachyceny z různých úhlů ve stejný čas. Čas jako veličina principiálně propojená s prostorem se tak stává dalším pojítkem mezi fyzikou a malbou. A jestliže vědecké pojetí časoprostoru vyvolávalo zprvu nepochopení, pak malířské pojetí vyvolávalo přímo hnus: bylo to prostě něco příliš nového. Dosud se na plátnech střídala jen tematika: jednou antické ideály, jindy romantická krajina nebo realistická bída, ale vždycky ten výjev na plátně aspoň vypadal jako to, co představoval. A najednou přijde nějaký Georges Braque, co maluje patrně nějaký brak: kostka sem, kostka tam, poznatelná skutečnost nikde. Pak se v tom vzhlédne Pablo Picasso a začne malovat nevzhledné postavy, kterým jdou oči šejdrem, jsou nesymetrické a jsou na tom plátně všude a přitom nikde.

Georges Braque, Mandola, 1909-10

To jako by už nebyl prostorový kosmos, nýbrž prostorový chaos. A to všechno jen proto, že se k prostoru začalo přistupovat novým způsobem, nikoliv nepodobným tomu ve vědě. A když se pak objeví abstraktní umění, je vymalováno. Zeitgeist se během první světové války zcela zahnízdil v prostoru i v čase. Je nasnadě, že staromilec Franz Josef zemřel právě včas. I když to „včas“ je asi relativní.

autor: Adam Vidner
Spustit audio