Friedrich Nietzsche

Narodil se 15. října 1844 a zemřel 25. srpna 1900. Za svého života vytvořil rozsáhlé, ale především hluboké a inspirativní dílo. Jednou z nejvýraznějších myšlenek, kterými se Nietzsche zapsal mezi duševní velikány lidstva, je teorie věčného návratu stejného. Vědomě se zde vypořádává s teologicky determinovanými teoriemi o stvoření a neměnnosti světa. Odmítnutím stacionárního vesmíru dokonce překonal i samotného Einsteina, inspirací mu naopak byl cyklický čas řeckých mýtů.
Je pozoruhodné, jak se filosof Nietzsche po předchozích útocích na vědu snaží vysvětlit své pojetí právě pomocí vědecké terminologie: „Smí-li být svět myšlen jako určitá veličina síly a jako určitý počet středisek sil..., musí projít vypočitatelným počtem kombinací. ...my si zakazujeme pojem nekonečné síly, neboť je neslučitelný s pojmem síly.“
Při vysvětlení základního nastavení vesmíru si tedy vypomáhá jednou ze základních veličin fyziky, silou. Svět se musí chápat jako jsoucna a vztahy mezi nimi, což je dohromady daná veličina sil existující v nekonečném plynutí času, tj. ve věčnosti; a jestliže mají tyto konečné síly nekonečně dlouhou dobu na vytvoření všech možných kombinací, musí je nutně všechny prostřídat. Vychází tu z matematikou potvrzeného předpokladu, že i při minimální pravděpodobnosti se určitá situace stane, pakliže k tomu má dostatečné množství času... Čas pak podle Nietzscheho není možné považovat za lineární kontinuum plynoucí z minulosti do ještě nenastalé budoucnosti - pokud se dá tok křesťanského času znázornit úsečkou, je v tomto případě znázornitelný jako kruh.
Věčnost světa jako kombinace stálých sil, tedy energie, dává Nietzsche výslovně do souvislosti se zákonem o zachování energie. Jedině tehdy se vše může vracet, když tyto síly nezaniknou a umožní tak opětovné vytváření už jednou (nebo spíše bezpočtukrát) vzniklých kombinací mezi nimi, které se donekonečna opakují.
Nesmí se však zaměňovat stálost sil a stálost světa, který je těmito silami tvořen. Samotné síly se měnit prostě nemohou, protože energie nemůže jen tak zaniknout, aniž by se hned neobjevila jinde ve změněné podobě – zato vesmír je podstatou svého bytí „hrou v kostky“ těchto sil a mění se potud, dokud padají nové kombinace (skrze tento výrok pak jakoby s Nietzschem polemizoval Einstein, který tvrdil pravý opak). V okamžiku vyčerpání všech možných kombinací se vše začne opakovat
Bylo by zajímavé konfrontovat Nietzscheho s výsledky bádání moderní kosmologie, částečně se to už stalo. Při přetřásání různých tezí byla zcela seriózně brána v potaz i teorie věčného návratu stejného a vypočítán pravděpodobný průběh existence vesmíru podle Nietzscheho vize. Model ale přese všechno dospěl k nevyhnutelnému entropickému zániku, nedokázajíc se vymanit z pout druhého termodynamického zákona.

Vysíláno v Planetáriu č. 41/2010, 9. – 15. října.
Rubrika Historie vědy se vysílá každé druhé Planetárium v měsíci.