Historik umění Bernard Berenson: Život jako z filmu
Všimli jste si, že pokud se v nějakém filmu objeví historik umění, téměř vždycky jde o nanejvýš zajímavou osobnost?
Zatímco představitelé jiných vědeckých oborů bývají zpodobňováni nanejvýš jako rozcuchaní potrhlíci, filmoví kunsthistorici mívají charisma, leckdy i sexappeal, velmi často elegantní a vytříbený zevnějšek a občas – zejména v produktech znárodněné kinematografie – i sklony ke zločinu. Samozřejmě existují i neupravené a nepřitažlivé výjimky, ale prakticky nikdy nejde o nudné strýce k přehlédnutí. Čím to? Snad je to tím uměním, snad tím, že historici umění velmi často pozoruhodní prostě jsou.
Jako třeba americký historik umění Bernard Berenson. Narodil se v roce 1865 na Litvě v židovské rodině jako Bernhard Valvrojenski. Když mu bylo deset, odešel s rodiči za lepším životem do Spojených států, kde si rodina změnila jméno na Berenson. Americký imigrační úředník totiž nedokázal jejich slovanské jméno plné samohlásek zapsat a tak hlavu rodiny Alberta a jeho syna do přistěhovaleckých dokumentů zapsal prostě jako Bert a syn, anglicky Bert and son. Nové jméno Berenson bylo na světě.
Mladý Bernard byl velmi inteligentní a tak se mu podařilo získat stipendium na Harvardově univerzitě. Později mu bohatá mecenáška umožnila rozšířit si vzdělání studiem umění v Evropě. Tady poznal tehdy velmi populárního znalce umění Giovanni Morelliho a také svou budoucí ženu Mary Smith, se kterou cestoval po evropských galeriích. Za zmínku stojí, že Mary byla tehdy už podruhé vdaná a měla děti a Berensona si vzala až po smrti svého muže. Jejím prvním manželem byl filozof Bertrand Rusell.
Při návštěvách evropských galerií si Berenson vycvičil znalecké oko a tak mohl v roce 1895 způsobit ve světě umění malý skandál. Tehdy se totiž v Londýně otevřela výstava benátského umění ze soukromých sbírek. Berenson řekl, že katalog k výstavě je opravdu pečlivě připravený, ale má jednu chybu: přiřazení mnohých děl k autorům prostě nesedí. Toto troufalé tvrzení a jeho následné podložení znaleckými expertizami vyneslo Berensonovi obrovské bohatství. Řada movitých amerických sběratelů umění s ním uzavřela tajné dohody o zhotovování posudků k obrazům. Berenson se záhy stal tak bohatým, že si mohl zakoupit renesanční vilu I Tatti u Florencie, ve které je dnes institut Harvardovy univerzity pro výzkum italské renesance.
Co se samotné uměleckohistorické vědy týče, Berenson významně rozšířil znaleckou metodu zmíněného Giovanni Morelliho a napsal celou řadu monografií o italském umění. Byl ve své době obrovsky populární, Marcel Proust podle něj dokonce napsal jednu postavu ve svém Hledání ztraceného času a mezi jeho přátele patřil například autor sci-fi Ray Bradbury.
Berenson zemřel ve věku 85 let v roce 1950. Ani tehdy však jeho příběh neskončil. Z Berensonovy pozůstalosti vyšlo později najevo, že na jeho vědecké práci se významně podílela manželka Mary Smith. Oč bohatší měl Berenson oko a cit pro umění, o to chudší měl totiž dar písemného vyjadřování. To za něj obstarávala jeho žena, anebo další spolupracovníci. Berenson byl asi něco jako Rembrandt – práce jím podepsané nejsou dílem jediné osobnosti, ale celé znalecké manufaktury, jejíž závěry Berenson posvěcoval.
Je to jako z filmu, co říkáte?
Zdroje:
Jiří Kroupa: Školy dějin umění, Metodologie dějin umění I. MU Brno 1996
http://de.wikipedia.org/wiki/Bernard_Berenson
http://itatti.harvard.edu/