Jean Mabillon a vznik paleografie a diplomatiky
Když dva se hádají, vznikne vědní disciplína. V tomto případě dokonce dvě...
Co je psáno, to je dáno, praví otřepané úsloví. A jako spousta otřepaných frází je hluboce pravdivé. Od doby, co se lidstvo naučilo psát a vše důležité zapisovat, stalo se otrokem listin, chart a bumážek, zvlášť jsou-li opatřeny pečetí, bulou nebo razítkem. Není se tedy co divit, že zpochybnění pravosti nějaké písemnosti je věcí, která umí vzbudit vášně. Pro příklad není potřeba chodit daleko. Falešné rukopisy Královedvorský a Zelenohorský vyvolaly téměř stoletou bratrovražednou válku mezi českými intelektuály. V tomto kontextu tedy nepřekvapí, že zpochybnění nejstarších listin nejstaršího řádu západního křesťanství, zapříčinilo vznik jedné vědecké disciplíny.
Všechno začalo v polovině 17. století. Tehdy se učenci začali více zaobírat listinami jako historickým pramenem a uvědomovali si, že ne všechny musejí být pravé. Snažili se tedy najít způsob, jak ty falešné poznat. Opravdu zásadní krok k poznání v tomto směru udělal belgický jezuita Daniel Papebroch. Napsal poměrně krátkou práci s velice dlouhým názvem Propylaeum atiquarium circa veri et falsi discrimen in vetustis membranis, tedy Úvod k rozpoznání pravdy a lži ve starověkých pergamenech. Práce měla být jakousi rukovětí pro rozlišení listin pravých od nepravých. Papebroch v ní zároveň spoustu písemností označil jako falešné. Mezi nimi i staré listiny benediktinského řádu. Tím zaútočil nejen na samotný řád, jeho majetek a dějiny, ale i na dějiny Francie, ve kterých právě benediktinské písemnosti hrály určitou roli. To si benediktini nemohli nechat líbit a tak požádali svého učeného spolubratra Jeana Mabillona z opatství Saint-Germain-des-Prés, aby na Papebrochovo nařčení odpověděl.
Mabillon, který se do té doby zabýval sepisováním životopisů svatých benediktinů a měl tedy s listinami určité zkušenosti, vzal svůj úkol opravdu vážně. Shromáždil na tisíc listin nejen z Francie, ale i okolních zemí a šest let po Papebrochově stati vydal objemné dílo s výmluvným názvem De re diplomatica libri sex – Šest knih o diplomatice. Shrnul v nich historický vývoj listin v různých zemích a především nastínil metody, se kterými je potřeba k listinám přistupovat, pokud je chceme hodnotit skutečně kriticky a pravdivě. Upozornil na to, že ke každé části listiny – k písmu, pečeti, pravopisu, materiálu, kanceláři – je potřeba uplatnit zvláštní přístup. Mabillon uznával, že mnohé listiny skutečně zfalšované jsou, ale zároveň dokládal, že ne vždy musí být důvody k padělání nekalé. A v neposlední řadě také prokázal, že Papebrochem napadené benediktinské písemnosti jsou vesměs pravé. Mabillon tak založil moderní paleografii a diplomatiku, dvě z tzv. pomocných věd historických – disciplín, bez kterých se mnohý historik, pokud má jeho práce za něco stát, neobejde.
Jen pro pořádek – paleografie je věda o historických písmech a jejich vývoji. Diplomatika se zabývá listinami – jejich úpravou, vnitřní strukturou textu, místem a okolnostmi, za jakých vznikly. Mabillonovu metodu používali historici ještě v 19. století. Mabillon si za svou práci vysloužil uznání a pocty už v době jejího vzniku a to nejen ze strany církve, ale především krále Ludvíka XIV.
V benediktinském řádu se sice vyskytlo několik zapšklých bratří, kteří Jeana Mabillona nařkli, že se zpronevěřil starému benediktinskému Ora et labora, tedy modli se a pracuj, a místo manuální práce píše. Ale to by snad ani nemohl být pěkný příběh o lidském rozumu, aby se v něm nevyskytli nějací ti nerozumní zapšklíci.
Zdroje:
Václav Vojtíšek: O vývoji metody diplomatické a jejích potřebách – SH 2/1954
HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav; NOVÝ, Rostislav: Vademecum pomocných věd historických
Wikipedie
Vysíláno v Planetáriu č. 10/2014, 8. března.
Rubrika Kratochvilná vyprávění o vědách historických se vysílá každé druhé Planetárium v měsíci.
