Karel IV. Více než pragmatický Otec vlasti
Ne všechny kroky velkého panovníka byly z dnešního pohledu chvályhodné. Ve své době však nijak nevybočovaly z běžných zvyklostí.
14. května uplyne rovných 700 let od narození římského císaře, českého, arelatského a lombardského krále, moravského markraběte a lucemburského hraběte Karla IV. Sedm set let není zrovna málo a tak se nám s Karlem doslova roztrhl pytel. Připomínáme si Karlův most, Karlovu univerzitu, Karlštejn, švestky neboli kadlata, vinnou révu. Ani naše rubrika, věnovaná „kratochvilným vyprávěním o historii“ nesmí zůstat stranou. V souladu s naší tradicí si ale dovolíme být jízliví a připomeneme si Karlovy kroky, které – alespoň z dnešního pohledu – nejsou zrovna chvályhodné. Týkají se Židů.
Židé měli v tehdejší společnosti zvláštní postavení. Jako údajní vrazi Ježíše byli vnímáni coby ztělesnění zla. Žít mohli jen ve vyhrazených ghettech, bylo jim upíráno vlastnit a obdělávat půdu a vykonávat většinu řemesel. Živit se mohli prakticky jen tím, co bylo křesťanům zapovězeno: půjčováním na dluh a obchodem. Pokud vyšli ven z ghetta, museli být označeni. Například žlutým kolečkem, páskou na rukávě nebo žlutou čepicí. Židé spadali přímo pod panovníka, který od nich vybíral vysoké daně, nezřídka si i půjčoval peníze, zaručoval jim svobodu vyznání a poskytoval ochranu; leckdy ovšem velmi formální. Pogromům na Židy zabránila málokdy. Ty přicházely zejména v období morových ran, neúrody nebo jiných pohrom, ze kterých lidé s oblibou vinili právě Židy. Jedním z důvodů masakrů Židů bývala také neschopnost splácet židovským věřitelům dluhy. Vždyť těžko najít jistější cestu k oddlužení, než se zbavit věřitele...
Nic nebyly platné apely církevních autorit, které útoky na Židy pravidelně odsuzovaly. Nepomohla ani bula Licet perfidia Iudaeorum papeže Inocence III., kde se píše, že: „Židé jsou živými svědky pravdivé víry. Křesťanům není dovoleno je zabíjet, pronásledovat nebo napadat.“ A co panovníci, oficiální ochránci Židů? Někdy po vinících pogromů pátrali, jindy jim stačilo, když jim město, kde se pogrom odehrál, zaplatilo pokutu za škodu, která jim oloupením jeho Židů vznikla. Karel IV. dokonce takové pogromy nepřímo podnítil. Bylo to na konci 40. let 14. století, kdy byl po úspěšné, ale náročné politické kampani za zvolení římským králem velmi zadlužen. Jeho věřiteli byla jak říšská knížata, tak města. Otec vlasti si s dluhy poradil vcelku kreativně. Například Frankfurtu nad Mohanem dal jako protihodnotu do zástavy frankfurtské Židy s tím, že dlužnou částku by si město mohlo vybrat na nich. Bylo to právě v době, kdy Evropou obcházela mimořádně smrtící morová epidemie. Vyprovokovat pogrom proto nebylo nic těžkého. Došlo k němu za necelé tři týdny po té, co Karel dal Židy Frankfurtu do zástavy.
Podobně Karel postupoval i v Norimberku. Od tamních Židů vybral mimořádnou daň, kterou umořil dluh u würzburského biskupa. Jejich majetek pak dal do zástavy dalším věřitelům s tím, že jim tento majetek připadne, pokud by norimberští Židé přišli o život nebo z města odešli. Ludvíkovi Braniborskému dokonce umožnil, pokud by došlo k pobití norimberských Židů, vybrat si z jejich domů tři nejlepší. Samotnému městu pak Karel dovolil vystavět kostel a dvě náměstí na místě židovského ghetta, a zaručil mu beztrestnost v případě pogromu. Jen několik dní po vydání tohoto privilegia vypukl ve městě strašlivý pogrom, při kterém přišla o život více než polovina Židů, ostatní utekli a jejich domy byly srovnány se zemí.
Někteří historici Karla IV. za tyto činy odsuzují jako krutého antisemitu. Jiní upozorňují na skutečnost, že doba tehdy byla zkrátka taková. Evropou se v době Karlova panování spolu se šířením morové nákazy šířila i vlna pogromů. Karel byl v první řadě pragmatik, který asi věděl, že pronásledování Židů by stejně nedokázal zabránit, a tak se ho snažil alespoň ekonomicky a politicky využít. Nijak se tím prý od svých současníků nelišil. Bohužel ani od mnoha následujících generací.
