Kdy Václav IV. posílal péefky?

7. leden 2017

Skoro celý svět nedávno vstoupil do roku 2017. Zemí, které nepočítají čas podle gregoriánského kalendáře s křesťanským letopočtem, je jen pár, ale i ty se jím při kontaktech s ostatními musejí řídit. Všichni vědí, že rok začíná 1. ledna a končí 31. prosince. Ovšem vždycky tomu tak nebylo a historici z toho mají dodnes těžkou hlavu.

V globalizované společnosti je jednotný kalendář praktická věc. 1. leden jako začátek roku ustanovili už Římané v polovině 1. století v juliánském kalendáři. Ten pak, opatřený křesťanským letopočtem, převzali křesťané. Jenže 1. leden jako začátek se jim příliš nezamlouval. Byl totiž spojen s nevázanými oslavami. Církev se sice snažila pohanskou „mejdanovou“ atmosféru uklidnit, 1. leden označila Oktávem Narození Páně (je to osmý den po Božím hodu – Slavnosti Narození Páně) a přiřadila k němu ještě svátek Obřezání Páně, ale pořád to bylo málo.

Vzhledem k tomu, že náš letopočet je odvozen od roku, ve kterém se narodil Kristus, zdálo se logické umístit i první den nového roku na Kristovo narození – tedy na 25. prosince. Ve středověku byla tato praxe velmi rozšířena. Ovšem ne všude a ne vždy. Například papežská kancelář se jí s přestávkami řídila od 10. do 11. století a pak ve 13. století. Stejně tak avignonští papežové. V raném středověku tak začínali rok i římští císařové a králové, mnohá italská města a také Česká královská kancelář. Ta až na několik výjimek zahajovala nový rok na Boží hod až do konce panování Václava IV.

Zvěstování Panně Marii

Církevní úřady ovšem mnohem častěji než na narození Krista umisťovaly začátek nového roku na 1. březen. V březnu se totiž až na výjimky objevuje první jarní úplněk, podle kterého se vypočítává nejdůležitější křesťanský svátek – Velikonoce. Vedle církevních kanceláří tak počítali nový rok například v Benátské republice.

To cisterciáci, ale také třeba některá italská města nebo části Švýcarska a Německa začínaly nový rok v souvislosti s mariánským kultem na svátek Zvěstování Panny Marie. Tedy 25. března. A aby to nebylo tak úplně jednoduché, existovaly u tohoto způsobu dvě modifikace. Tzv. počet florentský a počet pisánský. Ten florentský začínal nový rok 25. březnem před začátkem našeho roku, ten pisánský po něm. V Itálii se oba počty udržely pěkně dlouho. Zrušili je až v polovině 18. století.

Mnohem složitější situace panovala v oblastech, kde nový rok zahajovali na Velký pátek nebo Bílou sobotu. Velikonoce jsou svátky pohyblivými, mohou připadnout na kterýkoli termín mezi 22. březnem a 25. dubnem, takže každý rok byl pak jinak dlouhý. Jednou třeba začínal 1. dubna jednoho roku a končil 20. dubna roku následujícího. Data mezi 1. a 20. dubnem se v něm tedy vyskytovala dvakrát. Písaři v případech zdvojených dat museli označovat, zda je o datum před nebo po Velikonocích. Dost komplikované, že? A přitom ve Francii se tento systém udržel od 12. až do 16. století. Používali ho ale také v Burgundsku a Nizozemí. Byzantští Řekové a Rusové se svým začátkem roku 1. září jsou ve srovnání s tím dost fádní.

Mistr oltáře z Cách, Ukřižování, 1490-1495

Po celou dobu, co různé regiony v různých dobách zahajovaly rok v různých termínech, stále existoval i počet, kde nový rok začínal 1. ledna. Používalo ho například církevní právo; prvním lednem začínal i církevní kalendář, v němž tento den hraje úlohu při výpočtu Velikonoc. 1. ledna začínali rok i někteří císaři, například Karel IV. Z českých králů Přemysl Otakar II. nebo Václav II. Všeobecně se rok zahájený 1. lednem rozšířil až v 16. století a papežská kancelář ho začala používat až v 17. století. Benátčané však na něj přistoupili až na konci 18. století.

A pak říkejte něco o tom, že současný svět je složitý. Šťastný nový rok!

Literatura:
Gustav Friedrich: Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1934

Spustit audio