Kosmas a Kronika česká aneb Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost
Jen málokteré disciplíny jsou ze své podstaty tak tendenční, jako historiografie. Popisujeme-li dějiny, nutně přitom volíme určitý pohled a intepretace, čímž dochází k částečnému zabarvení, ne-li rovnou pokřivení reality.
Tento jev můžeme konstatovat pro každou dobu a každý režim; pro názornost si to však předvedeme na samotném počátku českého dějepisectví. Tím samozřejmě není nic jiného než Kosmova Kronika česká. O samotném autorovi kroniky toho víme překvapivě docela dost: Kosmas byl Čech, žil ve druhé polovině jedenáctého století a na počátku století dvanáctého. Dožil se i na dnešní dobu úctyhodných osmdesáti let. Rozhodl se pro církevní kariéru, kterou pojistil studiem na prestižní zahraniční škole a završil na významném postu děkana svatovítské kapituly. Jak bylo pro tehdejší dobu a místo typické, církevní hodnost mu nebránila v založení vlastní rodiny. Tato stručná biografie nám bude stačit k tomu, abychom poukázali na některé tendence Kosmova slavného díla a vysvětlili jeho vyznění.
Začněme u národnosti. Jakkoliv v 11. století ještě nebyla německá kolonizace Čech nikterak výrazná (naplno se rozjela až za posledních Přemyslovců, tj. v období, kdy český stát už byl královstvím), přeci jen je patrný vliv Němců zejména v církevní hierarchii, a to tradičně z dob, kdy český stát neměl vlastní biskupství. To bylo v Praze založeno roku 973 jako výsledek politického úsilí tehdy již zesnulého knížete Boleslava. A prvním biskupem byl, jak jinak, Němec: Sas s půvabným jménem Dětmar.V církvi na našem území tak můžeme sledovat dvě frakce soupeřící o moc, přičemž tyto frakce mají národnostní charakter: česká kněžská elita a německá kněžská elita. Rázem je nasnadě, proč si Kosmas dává tolik práce s vysvětlením historického práva kmene Čechů na toto území. Při jeho prosazení se pak jaksi „posílí“ význam českých kněží oproti těm německým... Jak vidno, heslo Čechy Čechům by se mohlo uchytit už v dobách středověku. Mimochodem – onen národnostní nárok plyne podle Kosmy z toho, že Čechové údajně obydleli do té doby prázdné území, což je, jak dnes víme, tvrzení nesprávné.
Dalším faktorem, který se Kronikou českou táhne jako červená nit, je legitimace moci přemyslovských knížat a obecně sociální hierarchie tak, aby byla v souladu s tehdejším učením o trojím lidu. Populace se v platonském duchu dělila na tři složky: ty, co se modlí, ty, co vládnou a ty, co pracují. Kosmas je příslušníkem společenské elity – má výjimečné vzdělání, silné ekonomické zázemí a náležitou moc. Logicky tedy bude horovat za status quo. Způsob, jakým tak činí, si nijak nezadá s novověkými teoriemi společenské smlouvy. Kosmovy myšlenky nejsou nepodobné myšlenkám pánů Lockeho či Hobbese, Angličanů tvořících o půl tisíciletí později: Čechové prý původně byli takřka rovnostářským společenstvím svobodných lidí, avšak na základě potřeby urovnávat spory a organizovat kolektiv si dobrovolně zvolili panovníka. Na samém počátku byl, ještě v roli jakéhosi arbitra, bájný Krok; v roli knížete pak jeho zeť, taktéž bájný Přemysl, původní profesí oráč ze Stadic, kousek od dnešního Ústí nad Labem. Proto má také Ústecký kraj ve svém znaku pluh.
Třetím momentem, na který bych rád poukázal, je Kosmova příslušnost ke katolické církvi. To je organizace, která v duchovní rovině představuje západní civilizační okruh, liturgickým jazykem je latina a politika je orientována na Řím, resp. podle Říma. V dobách Kosmy už tu katolictví naprosto jasně dominovalo, nicméně u počátku christianizace Čech nebylo… Ještě v devátém století, kdy Čechové byli podřízeni Velkomoravské říši, tu křesťanství šířili Cyril a Metoděj a jejich učedníci. A to staroslověnštinou a z pověření nikoliv Říma, nýbrž Byzance, tedy východního civilizačního okruhu. O prvním doloženém Přemyslovci Bořivojovi víme jen proto, že se nechal pokřtít – podle staroslověnského ritu... Takováto fakta se ovšem katolíkovi Kosmovi do kroniky, nehodila a tak je s bohorovností církvi vlastní zcela opominul. To už raději cituje latinské pohany, resp. pohanské Římany. Jeho latinsky psaná Chronica bohemorum tak vyvolává dojem, že Češi odjakživa odříkávali otčenáše v latině. Jen tak na okraj: v době, kdy Kosmas psal své dílo, vrcholil spor o investituru, mocenský boj mezi představiteli moci duchovní a světské, tj. mezi papežem a císařem. Zástupce moci duchovní Kosmas si v tomto kontextu občas neodpustí kritickou poznámku na světská knížata.
Uvedené argumenty poukazující na jistou tendenčnost Kroniky české rozhodně nemají za cíl ji jakkoliv dehonestovat. Je to dílo významné – a co víc, je krásné. Smyslem bylo jen říci, že historie se ohýbala podle potřeby vždycky. Nejlépe to vyjadřuje známé orwellovské heslo: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“
