Nechoď, Vašku, s pány na led!
Že si na Den české státnosti, 28. září, připomínáme sv. Václava, jistě každý ví. Méně bude těch, kteří si pamatují, jak nesnadné bylo před šestnácti lety jeho schvalování poslaneckou sněmovnou.
Náš tehdejší premiér například řekl, že tento den není oslavou státnosti, ale servility a kolaborace, protože se kníže Václav na rozdíl od ostatních Přemyslovců rozhodl vyrovnat se s velkým sousedem ohnutím páteře.
Inu, zdát se to skutečně může, ovšem historikové před takovým rychlým odsudkem varují. Václav rozhodně nežil ve snadné době. Když nastupoval na knížecí stolec, vrcholily v zemi spory mezi kněžnou regentkou, Václavovou matkou (možná macechou) Drahomírou a jeho babičkou Ludmilou. Jak si určitě pamatujete z Jiráska nebo ze školy, Drahomíra nechala Ludmilu uškrtit. Václav na oplátku Drahomíru vyhnal a ujal se vlády. To všechno zažil někdy mezi svým 15. a 19. rokem. Ale ani pak to nebyla žádná selanka. Neustále čelil ambicím svého mladého bratra Boleslava podporovaného pokořenou Drahomírou a k tomu všemu mu v sousedním Sasku vyrostl silný soused – východofrancký král Jindřich Ptáčník.
Ten v roce 929, když bylo Václavovi 22 let, přitáhl do Čech a bez větší námahy se dostal až k Praze. Vůle bojovat možná v českém knížectví existovala, ovšem naděje na úspěch v takovém boji byla prakticky nulová. A tak se kníže Václav, jak praví dobové prameny, Jindřichovi poddal. Jakou to bylo formou, o tom se jen spekuluje. Nejčastěji se má za to, že musel do Saska odvádět 120 volů a 500 hřiven stříbra. Jenže to je informace, kterou uvádí poprvé až o dvě stě let později Kosmas, od kterého ji převzal a do všeobecného povědomí zasadil František Palacký. Jistě víme jen to, že Václav se Jindřichovi zavázal, že bude pravidelně dojíždět na říšské sjezdy.
Tribut germánským sousedům Čechové odváděli už celých sto let před tím. A sice Bavorům, kteří se nyní stali Jindřichovými spojenci. Je tedy možné, že podvolení spočívalo v tom, že daň dosud odváděná bavorským vévodům se prostě přesunula do Jindřichovy pokladny. Ať tak či tak, faktem zůstává, že v následujících letech měl Václav s Jindřichem velmi korektní vztahy. Francký panovník českému knížeti například věnoval cennou relikvii, paži sv. Víta. A to byl nějaký dárek!
I když podle historiků by jiný panovník z celé situace těžko vyšel lépe než Václav, jeho bratr Boleslav se ve shodě se zmíněným premiérem domníval, že jen servilně ohýbá hřbet, pročež ho, jak víme, zabil. Václav pak zahájil svůj velmi úspěšný posmrtný život, během kterého se stal patronem českých zemí.
Jeho kaple v chrámu svatého Víta je duchovním centrem celé země, jeho ostatky jsou nejcennější českou relikvií, po svatém Václavovi se jmenuje koruna českých králů, jejichž korunovace provázel svatováclavský chorál, s Václavem je spojeno i Palladium země české a jeho socha na Václavském náměstí je středobodem českého občanského života. V poreformační době se kult svatého Václava přes veškeré snahy nepodařilo nahradit ani Janem Nepomuckým, nepošpinil ho ani řád Svatováclavské orlice, který se uděloval za Protektorátu.
Otázka, zda byl kníže Václav ke svému velkému sousedovi servilní nebo ne, zkrátka, jak se zdá, význam světce a patrona Václava jako symbolu naší země neohrožuje. A pokud přece jen někdo má s touto postavou jako symbolem české státnosti problém, může pojmout 28. září jako připomínku vyvraždění Slavníkovců. I k tomu totiž došlo na svatého Václava a servilní tedy určitě nebylo.
Literatura k tématu:
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Praha: 1997
David Kalhous: České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století. Praha: 2011
Václav Novotný: České dějiny I/1. Praha, 1912
