O zacpávání úst aneb Krátká historie československé cenzury

9. červen 2018

Jedním z plodů Pražského jara bylo zrušení cenzury. Došlo k němu 26. června 1968 novelizací tiskového zákona.

Jak jistě víte, tehdejší Československo si svobody slova dlouho neužívalo. Tanky vojsk Varšavské smlouvy, které v srpnu téhož roku přijely Čechoslovákům vysvětlit, že socialismus s lidskou tváří je protimluv, přivezly cenzuru zase zpátky. V dosavadní historii Československa bylo těchto pár týdnů bez cenzury i přesto velmi výjimečných.

Po vzniku republiky v roce 1918 panoval v zákonech týkajících se tisku, potažmo médií, docela chaos. Byla sice zaručena svoboda tisku a zákaz cenzury, ovšem v zákonném rámci, který byl přejat z Rakouska – Uherska a nevalně upravován. Vznikl tak stav, ve kterém bylo možné omezovat svobodu slova zejména levicovým extremistům – tedy především komunistům a také německým nacionalistům.

V období nacistické okupace pochopitelně žádná svoboda slova nebyla a nezavládla ani po roce 1945. Například noviny tehdy směly vydávat jen politické strany shromážděné v Národní frontě – ty byly jen čtyři a všechny byly levicové – dále mohli mít svá periodika státní úřady a instituce a sdružení celonárodního významu, jako byly církve. Jednotlivci nebo soukromé skupiny nic vydávat nesměli. Zároveň se podle Košického vládního programu neměla v médiích objevovat kritika Sovětského svazu a socialismu. O tom, co vyjde a co ne, rozhodovalo ministerstvo informací, v jehož čele stál komunista Václav Kopecký. Dalším nástrojem k umlčování nepohodlné opozice bylo rozdělování tehdy nedostatkového papíru vydavatelům.

Ministr informací Václav Kopecký

Po komunistickém převratu v únoru 1948 zavládla cenzura jako řemen. Bylo zrušeno nějakých 400 až 500 tiskovin, komunistům nepohodlní novináři přišli o práci. Zpočátku ještě neexistoval jeden cenzurní úřad. V médiích a nakladatelstvích byli ustanoveni speciální redaktoři, kteří na základě pokynů Strany dbali na ideovou nezávadnost. Zároveň existovaly zvláštní cenzurní orgány ústředního výboru Strany. V roce 1950 bylo uzákoněno, že média musejí vychovávat k socialismu. Nad tištěným a mluveným slovem zavládla kontrola přímo paranoidní. Cenzurou procházely i tajenky křížovek nebo smuteční oznámení. Za ohrožující zájmy státu byly například prohlášeny články o chystané slovenské továrně na auta. Bylo v nich totiž napsáno, jak bude fabrika velká, a kolik toho asi vyrobí... Komunističtí cenzoři to vyhodnotili jako vyzrazování hospodářského tajemství.

V roce 1953 byl ustanoven speciální cenzurní úřad: Hlavní správa tiskového dohledu. Cenzura se prováděla předběžně, čili bez zásahu cenzora nemohl žádný článek, žádná kniha, žádná křížovka vyjít. Není jistě bez zajímavosti že asi 40 procent těch, kteří cenzuru prováděli, mělo jen základní vzdělání...

Pohřeb Jana Palacha

V roce 1966, kdy už byl tuhý komunistický režim v pokročilém stádiu tání, byla Správa tiskového dohledu nahrazena Ústřední publikační správou. Ta směla zcenzurovat pouze tajné informace a proti jejím rozhodnutím bylo dokonce možné se odvolat. Počet cenzurních zásahů začal pak velmi klesat. S Pražským jarem začala cenzura skomírat ještě víc. Už na přelomu let 1967 a 1968 byla média velmi odvážná, pouštěla se do dosud zakázaných témat a na cenzuru neobrala ohledy. Po převratném sjezdu strany v lednu 1968 se začalo ozývat i z nejvyšších míst, že novinářům by se možná měla přestat zacpávat ústa. Nakonec byla v březnu Publikační správa zcela zrušena docela. Veřejná diskuse se uvolnila dosud nepředstavitelným způsobem. Ovšem, i když cenzoři už nebyli, stále platil zákon, který svobodu slova omezoval. To se změnilo až zmíněného 26. června. Mezi poslanci, kterým se tento krok nelíbil, byl také Vilém Nový. Muž, který zhruba o sedm měsíců později šířil nepravdivé informace o smrti Jana Palacha...

Ale zpátky do léta roku 1968: přišel 21. srpen a o šest dní později podepsala československá vláda tzv. Moskevské protokoly, které anulovaly dění Pražského jara. A to včetně svobody slova. Už 30. srpna byl znovu založen cenzurní úřad – Úřad pro tisk a informace. A byla zavedena předběžná cenzura. Prý jen dočasná, než se podaří umlčet protisocialistické síly, sliboval tehdy Josef Smrkovský. Jak jsme říkali jako děti: prej že rejže. Nejprve se zakázalo nazývat srpnovou okupaci okupací a kritizovat ji. Pak přicházela další a další omezení. Za jejich porušení následovaly tvrdé sankce. Cenzura byla koneckonců jedním z důvodů sebeupálení Jana Palacha. I on sám se však záhy stal předmětem cenzury. A tak to bylo dalších dvacet let.

Josef Smrkovský - místopředseda ČNR v době Pražského povstání
Spustit audio