Piltdownský člověk. Vtip, který se dostal do učebnic
Bádání o naší minulosti je plné nezodpovězených otázek, omylů a chyb, ale tu a tam se v něm vyskytne také obyčejný podvod. Jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších byl objev takzvaného Piltdownského člověka.
Letos uplynulo 150 let, co se v bohaté britské rodině narodil Charles Dawson. Vystudoval práva a právní praxe ho slušně živila, ale časem jí zanechal a díky svému značnému jmění se věnovat pouze svému koníčku – paleontologii. Cestoval po světě a objevoval fosilie. Na amatéra v tom byl opravdu dobrý. Podařilo se mu objevit několik pravěkých živočichů a rostlin, které jsou po něm dokonce pojmenovány.
V roce 1908 odjel Charles Dawson hledat pozůstatky pravěké minulosti do britského Piltdownu. Vybral si ho proto, že už dříve se zde našly pozůstatky pravěkých zvířat. Dawsonovi se tu ale v roce 1912 podařil mnohem významnější objev.
Vykopal část lebky, kterou ředitel geologického oddělení Britského muzea Arthur Smith Woodward určil jako lebku neznámého pravěkého hominida. Oba badatelé ještě za pomoci francouzského paleontologa, jezuity Pierra Teilharda de Chardin objevili v Piltdownu také čelist se zuby. Bezvadně zapadla do dříve objeveného kusu a výsledkem byla lebka s velkou mozkovnou podobnou modernímu člověku a čelistí a zuby s opičími znaky. Když badatelé o rok později svůj objev „Piltdownského člověka“ publikovali, vyslovili teorii, že jde o chybějící článek ve vývoji člověka, který předpovídá Darwinova teorie – vývojový stupeň mezi opicí a člověkem. Ve vědeckém světě to byl naprostá senzace. Darwinisté mohli oslavovat: pro to, co jejich odpůrci odmítali nejvíce – společný původ člověka a opice, měli náhle hmatatelný důkaz. Radost měli ale také třeba ti, kteří věřili v nadřazenost bílé rasy. Pildtownský člověk – odborně nazvaný Eoanthropus dawsoni – byl pro ně důkazem toho, že předkové bílých lidí pocházejí z Evropy.
I přes všeobecné nadšení se našli vědci, kteří se na Piltdownského člověka dívali skepticky. Hlasy skeptiků postupně sílily, až v roce 1953 anglický antropolog Oakley pomocí rozboru obsahu floru v lebce z Piltdownu zjistil, že lebka, čelist i zuby jsou různě staré. Další analýzy dokázaly, že lebka patřila nějakému středověkému člověku, čelist je orangutaní a zuby jsou ze šimpanze. Bylo také zjištěno, že všechny tři části byly uměle zestařeny a opracovány tak, aby tvořily jeden celek.
Zboření mýtu o Eoanthropovi dawsoni bylo velkou ostudou. Vždyť znamenalo mimochodem i přepsání učebnic. Záhadou však zůstává, kdo piltdownskou lebku vlastně vytvořil?
Dawsona už nebylo možné se zeptat, zemřel v roce 1916. Mnozí si myslí, že lebka byla právě jeho práce, jiní však namítají, že Dawson byl sice zapálený badatel, ale na něco takového málo vzdělaný. V podezření byl i Teilhard de Chardin, ale představa, jak zbožný jezuita falšuje lebku pračlověka, je trochu legrační. Jeden čas se mluvilo dokonce o Dawsonově příbuzném Arthuru Conanu Doylovi! Jako velmi pravděpodobný falzátor se jeví jeden přírodovědec Britského muzea, u kterého se našly opracované kosti a jenž byl známý svým smyslem pro humor. Jistotu ale nemáme. Třeba se do hledání tvůrce piltdownské lebky jednou pustí nějaký historik.
