Politická filozofie na pozadí třicetileté války
Jednou z nejvýraznějších osobností této éry byl nizozemský právník, filozof a politický geograf Hugo Grotius.
Celé sedmnácté století je jakoby nabité obrovským myslitelským potenciálem, což vyjadřuje dnešní označení Velké století vědy. Vězí za tím hned několik příčin: jednou z nejdůležitějších je skutečnost, že končící renesance oprostila myšlení od přísně teologického rámce a řada problémů se mohla posuzovat takříkajíc sekulárně. Další příčinou může být fakt, že tato éra poskytla myslitelům bohaté a pestré náměty. Vždyť celou jednu třetinu zabral válečný konflikt známý jako třicetiletá válka, ve které se po renesanci přerozdělovaly karty kvůli novým podmínkám náboženským, politickým i dynastickým.
Právě v tomto období tvoří Nizozemec Hugo Grotius, výrazný zejména díky svým politicko-filozofickým spisům. Kompetence mu přitom nechyběly: pomineme-li jeho geniální intelektové výkony, pak z hlediska praxe měl politické zkušenosti coby vysoký funkcionář v tzv. Nizozemské republice či následně jako švédský diplomat ve Francii. Oba posledně jmenované státy přitom byly výraznými aktéry zmíněného válečného konfliktu. Grotiovo dílo je tak nutně ovlivněno dobou a místem: Spojené nizozemské provincie si tehdy už de facto vydobyly nezávislost na španělských Habsburcích, a to po sto letech krvavých bojů. Není proto divu, že se Grotius intenzivně věnuje mezinárodním vztahům, ať už empiricky, kdy si všímá tehdejších aktualit, tak (a to zejména) normativně, kdy sám stanovuje zásady, jež považuje za správné a o jejichž prosazení usiluje.
Ještě pod dojmem scholastiky a koneckonců i Aristotela je mu důležitou hodnotou Bůh, resp. z jeho záměru odvozená morálka. Ta má být imperativem při jednání nejen jednotlivců, nýbrž i států. Grotius ale odmítá náboženství jako zástěrku pro válečnou agresi a jde tak zásadně proti dobovému trendu: třicetiletá válka je totiž zejména vzájemným podřezáváním si krků mezi katolíky a protestanty ve jménu téhož Boha.
Motivace jednotlivců i států k agresi může být podle Grotia morální (v řeckém pojetí tedy racionální), avšak jen v případě, že se jedná o sebeobranný akt. Válka je spravedlivou jedině tehdy, slouží-li k odvrácení reálné hrozby: z definice tak Grotius schvaluje i válku preventivní, ovšem za podmínky, že tato prevence je evidentní a objektivně doložitelná. U státu i jednotlivce je totiž přirozeností uchovat se naživu a je tedy nepřirozené podlehnout nejprve pacifistickým ideálům a následně agresivnímu nepříteli. Grotiovy myšlenky se ostatně stanou jedním z hlavních pramenů dnešní teorie o přirozeném právu, které existuje nezávisle, samo o sobě. Snad až jako kacířský mohl být vnímán jeho výrok, že takové právo by existovalo i za předpokladu neexistence Boha.
Mezinárodní právo řešil Grotius i z jiného pohledu. Kromě casus belli, příčiny k válce, ho zajímala i otázka státních hranic a vzájemného teritoriálního vymezování. Sedmnácté století už totiž ukázalo alternativu ke středověké variantě, založené výhradně na dynastickém pojetí. V tomto směru byla vizionářská Grotiova slova o tom, že „širé moře patří všem“, tj. že nemůže být legitimně nárokováno žádným státem, byť se sebevětší flotilou. Zde se trochu vnucuje otázka, zda by Grotiovy úvahy o moři nabyly jiného rázu, kdyby býval věděl, že to bude právě moře, kde při svých diplomatických cestách nakonec zemře během potopení lodi. To se stalo tři roky před koncem třicetileté války a lze jen spekulovat o tom, nakolik by tento myslitel vtiskl výslednému míru své vlastní představy.
