Pravěké a moderní šperky ve společné vitríně
S našimi dávnými předky máme hodně společného. Stejně jako oni se například rádi krášlíme šperky.
V Regionálním muzeu v Teplicích v těchto dnech probíhá výstava, která přináší srovnání pravěkých šperků s tvorbou dnešních výtvarníků. Najdete mezi nimi spoustu překvapujících podobností. Výstava Pravěký a moderní šperk vznikla především ze spolupráce Regionálního muzea v Teplicích a Severočeského muzea v Liberci.
Kde se vůbec vzal nápad dát dohromady „staré s novým“? To nám objasnila Lucie Kursová, historička architektury, archeoložka a vedoucí archeologického oddělení teplického muzea:
„Minulý rok jsme byli pozváni na výstavu moderního šperku do galerie v Roudnici nad Labem a tam jsme se s jedním kolegou začali o té myšlence prvně bavit. Některé šperky nás vyloženě inspirovaly k tomu, že je lze jak materiálově, tak třeba i použitými vzory, propojit směrem k pravěku. Teprve postupem času, když jsme se zkontaktovali s Kateřinou Novákovou, ta myšlenka se úplně otočila. Pravěký šperk se stal tím dominantním, prvotním a ten moderní na něj byl jakoby namontován.“
Dají se ty pravěké šperky rozdělit na nějaké typy?
„Prvotní rozdělení je samozřejmě historické. Ty nejstarší věci, alespoň tady v Podkrušnohorské pánvi, pocházejí z období eneolitu. Jedná se o využití přírodních materiálů, ze kterých se nám tedy dochovaly mušle nebo kosti. Výjimečně se k tomu později dostává kov a pak jsou samozřejmě nejvýraznější věci z období bronzového, kdy se ten sortiment šperku nabaluje a je čím dál bohatší. Ono stačí vzít mušli, provrtat do ní dvě dírky – a už to je prvotní myšlenka šperku. Takže máme naprosto jednoduché přívěšky, dále se objevují náhrdelníky, náramky, spony nebo zápony, knoflíky.“
Šperky, které jsou tady na výstavě, tedy pocházejí z vašeho regionu?
„Ano, snažíme se vyjít jenom ze sbírek Regionálního muzea v Teplicích a soustředíme se tedy na pánev Podkrušnohoří a kousek dál k Litoměřicím a Lovosicím, takže je do toho zapojené i České středohoří. Z pravěkých nalezišť bych ráda upozornila třeba na Jenišův Újezd, Hostomice, Radovesice, bohužel dnes už zaniklé, kde proběhl rozsáhlý archeologický výzkum celé lokality, nebo Prosmyky. Podařilo se nám také dát dohromady depot bronzových náramků a nápažníků z Ryjic. Část depotu je z Muzea města Ústí nad Labem a část z naší sbírky. Alespoň pro příležitost této výstavy jsme ho spojili.“
Není to jediný pravěký unikát teplické výstavy. Za chvíli se zmíníme o dalším, ještě významnějším. Předtím však obraťme pozornost k modernímu šperku. Jak se pro výstavu vybíraly práce současných autorů nám prozradila historička užitého umění a kurátorka Severočeského muzea v Liberci Kateřina Nováková:
„Já jsem od kolegyně Lucie Kursové dostala základní typář pravěkých šperků, ze kterého jsme vycházeli. I když samozřejmě ty základní typy jsme znali – vycházela jsem ze základního tvarosloví těch šperků. To znamená náramky, nápažníky, nákrčníky, nebo spíše jakési ‚obojky‘, i šperky, které jsou se závěsy nebo jednotlivými navlečenými předměty jako korálky. Hodně limitující bylo samozřejmě využití materiálů. Takže jsou to přírodní materiály, z nichž se i v pravěku šperky vytvářely. U některých přírodnin to jen předpokládáme, protože nejsou trvanlivé povahy, takže se nemohly v archeologických vrstvách zachovat. Ale naši autoři z nich ty šperky vytvářejí. No, a dalším pojítkem byl ornament, třeba spirála v různém využití. Dalším materiálem je samozřejmě kov. Bohužel, jen málo dnešních autorů vytváří šperk z bronzu, mědi nebo čistě z mosazi, ale i to jsme se snažili nějakým způsobem na to napasovat, takže jsou tam kombinace drahých kovů, obecných kovů, ale třeba i dřeva a různých dalších přírodnin.“
Je zajímavé, že někdy je dost těžké poznat, který ze šperků je vlastně pravěký a který je současný...
„To nás taky překvapilo. My jsme se snažili ty pravěké šperky od těch současných neoddělovat. Tak to vlastně bylo cíleno a myšleno – spíše jako výtvarný pohled než nějaký historický. V těch instalacích někdy ty současné šperky vyznívají víc jako pravěké, než ty opravdu staré. Takže ta záměna by zde pro laiky být mohla.“
Současní výtvarníci se skutečně inspirují pravěkým šperkem a nebo je to náhodná shoda?
„Na přípravu výstavy nebyla tak dlouhá doba, abychom mohli vybrat určitý okruh výtvarníků a zadat jim téma ‚pravěkého šperku‘,aby vytvořili na tu námi předvybranou typologii nějaké konkrétní šperky, nové inspirace. Museli jsme vybírat z materiálu, který je. I ten okruh výtvarníků jsme museli rozšířit nejen na relativně renomované autory a ani časově jsme to nechtěli omezovat. Takže tam jsou šperky od 50. let 20. století až po dnešek, ze zastoupení významných sbírkotvorných institucí – samozřejmě ze spolupořadatelského Severočeského muzea v Liberci, Regionálního muzea v Turnově a Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Pak tam jsou šperky ze sympozií autorského šperku ze Smržovky, ale přibrali jsme i výběr z českých vysokých škol, kde působí specializované ateliéry a studenti se učí se šperkem nějakým způsobem tvořit. A je zajímavé, že jak ti renomovaní autoři, tak i studenti, velmi často nachází určité paralely. Někteří se přímo inspirují tím starým typem šperku a některým to vejde jaksi automaticky do podvědomí, což je opravdu velmi zajímavé; ani si to neuvědomují. Až teď, v té komparaci na výstavě, říkají: aha, máte pravdu. To je zřejmě jakási archetypálně zakořeněná věc, že se to základní tvarosloví vrací.“
Možná bychom mohli uvést jména některých autorů.
„Já uvedu samozřejmě především ty renomované autory, jako je profesor Jaroslav Prášil z ústecké univerzity. Dále to jsou autoři spíše z oblasti Liberecka a Prahy – například Zdena Roztočilová, Jan Nušl, Jiří Belda, Daniela Vodáková Vinopalová a mohla bych jmenovat ještě další desítky jmen. Jsou tam i některá věhlasná jména šperkařů z celého světa.“
Jaký je účel a smysl současných šperků se nám zdá být jasné – mají zdobit a krášlit. Jak to ale bylo s těmi pravěkými, na to podle Lucie Kursové není lehké odpovědět. Třeba proto, že s výjimkou vzácných depotů, tzv. pokladů, známe pravěké šperky prakticky už jen z hrobových nálezů. Do hrobů se však nedávaly jen šperky. Mezi pohřební výbavou jsou také značné rozdíly – některé hroby jsou chudé, jiné bohaté. Mezi nejvzácnější nálezy patří výbava „kněžny“ ze Želének – i tu si můžete na výstavě v Teplicích prohlédnout.
U šperků z hrobových nálezů se nedá poznat, jestli byly nošené pravidelně nebo jen ke slavnostním příležitostem. Často ani netušíme, zda sloužily jako nějaký symbol nebo odznak konkrétní moci. Nevíme jestli hrály svou roli už za života zesnulého a nebo zda šlo o nějaký pohřební, třeba symbolický milodar. Ale mohl být nějaký drahý šperk vyroben jen proto, aby byl pohřben?
Tady se opět nabízí zajímavá paralela s moderními šperky. Ty jsou často uměleckým dílem, do kterého je vložena spousta práce. Jsou drahé, vzácné, ale nikdo je nenosí. Skončí vystavené ve vitríně v muzeu, v galerii, nebo doslova „pohřbené“ v depozitáři, případně i sejfu. Jak nám řekla Kateřina Nováková, někdy je to proto, že se tyto šperky vůbec nosit nedají. Ať už kvůli své konstrukci, hmotnosti a nebo použitému materiálu. Drahý šperk může být i dnes symbolem společenské prestiže.
Na závěr nám ještě Lucie Kursová prozradila, že z pravěkých nálezů je znám jeden druh šperku, který se v moderní tvorbě prakticky nevyskytuje – nánožníky. Obtížně se navlékají, jsou těžké, odírají nohu a brání v chůzi.
Zajímavý problém také podle Lucie Kursové představují některé pravěké náramky, které se většinou nacházejí na levé ruce, výjimečně na pravé; podle toho je možné usoudit, že ten člověk mohl být levák. V bohatších hrobech mají ženy náramky na obou rukou. Tyto náramky mají ale často velmi malý průměr: „Kolegyně si je zkoušely navléknout, protože jsme se snažili upoutat zajímavým plakátem se změtí rukou s náramky. Ač se nám líbily a hodily by se, tak jsme mnohé z nich museli vyřazovat, protože nikdo nebyl schopen je navléknout. Podle nálezových okolností se ale zdá, že nepatřily do dětských hrobů. Patřily dospělým ženám.“
Snad to mohlo být tak, že mladé dívce byl při nějakém iniciačním obřadu na přechodu k dospělosti náramek nasunut na ruku. Nosila ho celý život, ruka rostla, a žena si nakonec svůj náramek vzala i do hrobu.
Každý pravěký šperk má nějaký svůj zapomenutý příběh. Když zapojíte fantazii, můžete ho zkusit oživit – alespoň sami pro sebe. V Regionálním muzeu v Teplicích k tomu budete mít příležitost do 17. června.
Na výstavu pravěkého a moderního šperku vás pozvaly historička architektury a archeoložka teplického muzea Lucie Kursová a historička užitého umění a kurátorka Severočeského muzea v Liberci Kateřina Nováková.
Vysíláno v Planetáriu č. 20/2012, 12. - 18. května.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
