Tadeáš Haenke aneb Don Tadeo, rodák ze Chřibské
Abychom si představili muže, který se narodil v Čechách, ale proslul spíše za Atlantikem, musíme navštívit dalekou Bolívii.
Tím mužem je Thaddäus nebo chcete-li Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke. Narodil se před 250 lety, 5. prosince roku 1761, na severu Čech, ve Chřibské. V bolivijské Cochabambě, kde prožil významnou část svého života a kde nakonec i zemřel, mu říkali – a dodnes říkají – Don Tadeo, nebo dokonce Tata Haenke.
Jedním ze znalců života a díla cestovatele, botanika, lékaře, organizátora hospodářských aktivit a velkého lidumila Tadeáše Haenkeho je Vladislav Rogozov, specialista na anestezii a resuscitaci, který aktuálně působí ve Velké Británii; náš rozhovor jsme natáčeli v roce 2003 ještě v Praze. To ale není podstatné. Hlavní je pro nás Tadeáš Haenke:
„Tadeáš Haenke byl velmi významnou postavou jak historicky, tak přírodovědecky. Byl to rodák z Čech, ale sám byl Němec z německé rodiny a navíc občan rakouské monarchie, takže to bylo složité. Byl to zkrátka Evropan. Vědecky to byla postava velmi významná a co se týče rozsahu a záběru své vědecké činnosti, tak snese srovnání i s takovým velikánem, jako byl Alexander von Humboldt. Bohužel tohoto ocenění vědeckého i společenského se mu nedostalo z toho důvodu, že upadl v politickou nemilost španělské koruny, jež ho zaměstnávala. S tím zároveň souvisí i ztráta naprosté většiny jeho písemností, publikací a jeho přírodovědecké pozůstalosti.“
K tomu všemu se ještě dostaneme. Jak mohl hoch z nevelké vísky ve své době dosáhnout takového vzdělání, jakého dosáhl Haenke?
„On na sebe upozornil výrazným nadáním. Přestože pocházel z početné rodiny, která měla existenční problémy, tak tím, že byl nadaný, na sebe upozorňoval své učitele, jímž se dostával do rukou, už od dětských let. On byl původně předurčen k dráze hudební, ale zřejmě nějaké plicní onemocnění v období dospívání tuto jeho kariéru překazilo a on se zcela upjal k dráze vědecké a přírodovědecké. Na všech fakultách, které studoval jak v Praze, tak ve Vídni, byl premiant a pro jeho nadání ho vždy jeho profesoři podrželi i materiálně. Byl tak výrazný talent, že mu přímo platili studia.“
On už jako student podnikal také vědecké výpravy po Evropě, toužil po zámořských cestách a ta touha se mu nakonec vyplnila. A byla to osudová cesta, ta jedna velká – a vlastně jediná.
„První přírodovědeckou expedici podnikl v oblasti Berounky, botanickou zase v Krkonoších a potom se z něj stal skutečně cestovatel světového významu. Jako nadaný vědec se zúčastnil prestižní expedice, kterou ve vrcholném osvícenství podnikaly všechny velmoci. Dá se to velmi dobře přirovnat v současné době například k vesmírným letům; velmocenské postavení v té době se již neprojevovalo výbojnými výpravami, ale přírodovědeckými. Přírodovědecká výprava, které se na konci 18. století zúčastnil i Haenke, měla podobný význam. Byla nesmírně nákladná, měla velký vědecký přínos a zároveň demonstrovala, že ta velmoc, která si může tak velkou přírodovědeckou výpravu dovolit, je skutečně velmocí světovou.“
O jakou výpravu šlo a kdo ji vedl?
„Tadeáš Haenke se zúčastnil výpravy, kterou vedl kapitán Alessandro Malaspina. Byla to slavná výprava, která dosáhla velkého množství přírodovědeckých úspěchů i prvenství ve vědě. Ale bohužel ji postihl ten neblahý osud, že celá upadla v nemilost španělské koruny a výsledky té expedice byly zapečetěny, v podstatě byly 200 let nepřístupné a spočívaly v archivech. To, co oni objevili, objevovali Alexander von Humboldt s Aimé Bonplandem za několik desítek let znovu. Bývali by si mohli ‚ušetřit‘ práci.“
Malaspinova expedice trvala pět let, od roku 1789 do roku 1794. Asi bychom se měli zmínit, proč se vlastně celá tato výprava i s Tadeášem Haenkem ocitla v nemilosti...
„Malaspinova výprava upadla v nemilost u španělské koruny po návratu generála Alessandra Malaspiny do Španělska. On napsal o té výpravě velmi podrobnou zprávu, ve které upozorňoval krále na to, že situace v koloniích je velmi kritická a nedojde-li k určitým reformám a přesunutí centrální moci směrem ke koloniím, situace bude nadále neudržitelná a hrozí, že kolinie povstanou proti centrální moci. Bohužel to udělal ve chvíli, kdy ve Francii probíhala revoluce a jakákoliv myšlenka o revizi monarchie zaváněla revolucionářstvím a ‚kacířstvím‘. Takže Malaspina byl na 15 let vsazen do vězení a mezitím se skutečně stalo to, co ve své zprávě předpověděl. Ale jeho osud ani osud Tadeáše Haenka už to neovlivnilo, stejně jako osud vědeckých výsledků výpravy, protože potom, co byl velitel vsazen do vězení, veškeré bedny a písemnosti expedice byly zamčeny v archivu neznámo kde.“
Malaspinova výprava, kterou Tadeáš Haenke doprovázel jako lékař a botanik, zkoumala západní pobřeží obou Amerik, poté navštívila řadu ostrovů v Pacifiku a v roce 1793 se vrátila do Jižní Ameriky. Tam se Haenke od výpravy oddělil, do Evropy se nevrátil a zůstal v Cochabambě, na území dnešní Bolívie. Proč si vybral právě toto místo?
„To do dneška s určitostí nevíme. Určitě se na tom podílely geografické a přírodní okolnosti toho místa. Cochabamba je místo nesmírně příznivé, co se týče klimatu. Sami Bolívijci i řada Jihoameričanů říká, že má nejpříznivější klima z celé Latinské Ameriky. Tadeáš Haenke sám ho nazval ‚městem věčného jara‘. Leží ve výšce 2000 metrů nad mořem a přestože leží v subtropickém pásu, je tam velice příjemné klima. Po celý rok tam vrcholí vegetační období určitých typů rostlin, takže město i místo je neustále plné květů. Pro takového nadšeného přírodovědce a botanika, jakým byl Haenke, to musel být zcela jistě ráj. Právě ta přírodní bohatost, neprobádanost a příjemné klima mohly být myslím jednou z příčin, proč se tam Haenke usídlil.“
On ovšem nezůstával jenom v Cochabambě, ale cestoval i po okolí, podnikal výzkumné cesty. Kam se vydával a co ho na těch cestách nejvíc zajímalo?
„Poté, co Tadeáš Haenke zůstal v Cochabambě, zůstal i placeným zaměstnancem španělské koruny. Byl to v podstatě přírodovědec ve službách španělského krále. Podnikl celou řadu přírodovědných výprav do oblasti horního i dolního Peru, jak se tehdy říkalo. Dnes si to můžeme geograficky představit jako území jižního Peru, Bolívie a severního Chile. Cestoval jak ve vysokých horách – byl výborný horolezec a zlezl řadu vrcholů – tak v pralesích, kde pobýval i několik let u indiánů kmene Yuracaré nebo Chiriguano, výborně se naučil jejich jazyk a byl mezi nimi velmi oblíben. Ve své době to byl jeden z nejlepších znalců pralesní indiánské kultury této oblasti Amazonie. Ze svých cest se vždycky vracel do Cochabamby a tam zpracovával jejich výsledky. Sepisoval knihy, publikoval, archivoval přírodniny, připravoval herbáře a pak je vždy odesílal ve velikých bednách do Evropy, do Madridu.“
I v bolivijské Cochabambě působil Tadeáš Haenke jako lékař a botanik, věnoval se také hospodářské činnosti... Jaký význam a jaký dopad měly jeho vědecké (a nejen vědecké) jihoamerické aktivity?
„Nejen, že působil jako lékař – on skutečně lékař byl. Vystudoval jak botaniku, tak medicínu. Jedním z jeho medicínských prvenství například je, že jako první v Latinské Americe provedl očkování proti neštovicím, v roce 1806. Nechal si tu vakcínu dokonce na vlastní náklady poslat z Evropy. K jeho biologickým prvenstvím patří objev leknínovité rostliny viktorie královské, která ovšem nenese jeho jméno – to souvisí s tím, že povědomí o tomto jeho objevu upadlo v zapomnění. Dále jako první botanik popsal Sequoia sempervirens, sekvoj vždyzelenou, což je jedna z největších rostlin světa. Jako první také nakreslil typickou rostlinu rostoucí v Andách, Puya raimondii. Ta je pojmenována po cestovateli Antoniu Raimondinim, ale její první botanické znázornění zase přinesl Haenke. To všechno se ale objevilo až v době nedávné, všechno leželo v archivech.“
A co se týče zmíněných hospodářských aktivit?
„V Cochabambě je Tadeáš Haenke, narozdíl od země, kde se narodil, nesmírně váženou, ctěnou a všeobecně známou osobností. Zná ho naprostá většina obyvatel města všech společenských vrstev a skupin. Dokonce i nejdelší a nejvýznamnější třída ve městě nese jeho jméno – Avenida Tadeo Haenke. On se snažil věci, které pozoroval a popisoval, vždy využít ve prospěch místního obyvatelstva. Jeho velikou zásluhou bylo zdokonalení technologie výroby ledku, což byl výrazný impuls k rozvoji ledkového průmyslu a výroby střelného prachu. Sám zakládal dílny, vyrábějící střelný prach a kyselinu sírovou, sklárny a barvírny. V Cochabambě dokonce ještě roste několik morušovníků, které Tadeáš Haenke zasadil, když tu zaváděl hedvábnictví. Dával práci místním lidem – i proto byl velmi oblíben. Byl velmi pilný a jeho hospodářské aktivity z něj udělaly člověka nesmírně zámožného a bohatého. Přesto zůstal velkým filantropem. Na jeho usedlosti žilo velké množství osiřelých dětí, o které se staral, adoptoval je a přijal za své.“
Nejvíc nejasností vždy panovalo kolem Haenkeho smrti. I v jejím datu se prameny rozcházejí. Don Tadeo zemřel podle některých zdrojů 31. října, podle jiných 14. listopadu roku 1817 (někdy se uvádí i rok 1816). Říkalo se, že byl otráven, nebo že zemřel ve vězení. Proč je kolem Haenkeho smrti tolik dohadů?
„Nečekané a náhlé Haenkeho úmrtí mohlo bezprostředně souviset právě s jeho hospodářskou činností. V období, kdy se španělské kolonie snažily osamostatnit a vymanit z centrální nadvlády španělské monarchie, zasáhla první vlna revolučních bouří i Tadeáše Haenka. Cochabamba byla jedním z ohnisek, kde boje vzplály. Jako továrník, který vyráběl střelný prach, byl nesmírně strategicky významnou osobností a zcela jistě o něj měly zájem obě soupeřící strany. Co přesně vedlo k jeho úmrtí, nevíme – podle matričního zápisu zemřel velice náhle ve svém domě a proto nemůžeme vyloučit nějaký podíl cizí vůle na ukončení jeho života. Od jeho potomků v Cochabambě, to už je šestá, sedmá generace od jeho úmrtí, se podařilo zjistit, že Tadeáš Haenke byl sousedem a blízkým přítelem generála Estebana Arze, jedné z vůdčích osobností revolucionářů a povstalců. Zdá se, že Haenke ideově i přátelskými vazbami souzněl s povstaleckým hnutím, ale na druhou stranu i několik let po vypuknutí revoluce stále zůstával, jak je doloženo, zaměstnancem španělské koruny. Byla to jistě situace velmi složitá a nedá se vyloučit zásah cizí vůle.“
Po jeho smrti byl veškerý Haenkeho majetek zabaven Španěly a uskladněn neznámo kde. To se zdá být přesvědčivým důkazem o jeho stycích s revolucionáři. Některé ze ztracených rukopisů se našly v 60. a 70. letech minulého století ve španělských archivech. O Tadeáši Haenkem se dodnes dají vypátrat nové informace, ve Španělsku i v bolivijské Cochabambě.
Povídali jsme si o tom s doktorem Vladislavem Rogozovem, který se dlouho a důkladně zabýval Haenkeho životem a dílem. Náš rozhovor byl sice natočen v roce 2003, na své aktuálnosti však neztratil ani v letošním roce, kdy si připomínáme 250. výročí narození Tadeáše Haenkeho, neprávem pozapomenutého rodáka ze severočeské Chřibské.
Vysíláno v Planetáriu č. 44/2011, 29. října - 4. listopadu.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
739. schůzka: Avenida Tadeo Haenke
„Český Humboldt“ Tadeáš Haenke
