Učenost středověké Evropy: od Řeků přes Araby a zase zpátky
Dílo arabského myslitele Averroa se setkalo s velkým, z dnešního pohledu až překvapivým ohlasem mezi předními intelektuály středověké katolické Evropy.
V současné době představuje věda evropské, nebo spíše euroatlantické civilizace samotný vrchol vědeckého bádání v celosvětovém srovnání. Pokud na tomto vrcholu není zcela sama, pak ho přinejmenším spoluvytváří. Ne vždy tomu tak bylo. V období středověku byla Evropa (vymezena nikoliv geograficky, nýbrž nábožensky, tj. římsko-katolicky) ve výrazném odstupu za vědou světa muslimského, resp. arabského. Jako názorný příklad může posloužit osoba vynikajícího muslimského myslitele Averroa, jehož dílo i sláva silně rezonovaly mezi intelektuální elitou katolické Evropy.
Averroes byl pod tímto jménem znám právě jen v Evropě; sám by se nám asi představil jako Abú ´l-Walíd ibn Rušd. Tento filosof, vědec, právník a konec konců i soudce a lékař, zkrátka polyhistor, žil ve 12. století v Andalusii, tehdy muslimské části Španělska. Muslimové v té době ovládali území od Malé Asie přes Syropalestinu a Arabský poloostrov po celou severní Afriku. Na řadě území tak přímo nahradili římské impérium a spolu s jeho provinciemi částečně vstřebali i jeho umění a filosofii. V naší době se může jevit jako paradox, že islámská civilizace tehdy projevila nesrovnatelně více tolerance vůči dílům antických, tedy pohanských filosofů, než křesťané, kteří antickou filosofii historicky vnímali v lepším případě jako duchovní konkurenci.
Averroes byl jedním z muslimských badatelů, kteří naopak antickou filosofii hojně studovali, přičemž ji bohatě využili pro rozvoj dalšího poznání. Ukázkou je právě Averroovo dílo Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie. V něm definuje pravdu filosofickou a pravdu náboženskou – a klade je vedle sebe, tzn. nestaví náboženství nad filosofii. Jaký rozdíl oproti evropskému pojetí filosofie coby služky teologie… Navíc jediný rozdíl praktický je podle Averroa v cílové skupině, tj. v příjemci oné pravdy: ta filosofická je určena pro intelektuálně zdatné, ta náboženská pro lid, kde plní i funkci politickou, organizační. A to tvrdí jeden z čelních myslitelů islámského středověku! Vědecké poznávání bylo Araby chápáno jako svobodné, resp. nesvázané náboženskou dogmatikou – proto mohlo po libosti využívat pohanské literatury a proto dosahovalo lepších výsledků než Evropa.
Averroovo tvrzení nejen že není možné si představit v oficiálním postoji tehdejší křesťanské civilizace – ono dokonce o století později inspirovalo jednoho z nejvýraznějších myslitelů křesťanské scholastiky, Tomáše Akvinského, aby napsal svou slavnou Příručku proti pohanům, kde se do Averroa s náležitým náboženským zápalem pustil. Podotkněme, že Akvinský, později prohlášený za svatého, jeden z pramenů současné katolické doktríny, se sám aktivně hlásil k dílu řeckého filosofa Aristotela. Akvinský ale neuměl řecky a s Aristotelovým dílem se tak setkal díky jeho arabskému překladu, jehož autorem byl – Averroes.
Vysíláno v Planetáriu č. 42/2014, 18. října.
Rubrika Historie vědy se vysílá každé čtvrté Planetárium v měsíci.
