William Harvey a koloběh krve
William Harvey, lékař, který jako první správně popsal funkci srdce a vysvětlil krevní oběh, se narodil ve Folkestone v novověké Anglii 1. dubna roku 1578.
Do své smrti v roce 1657 stačil učinit ještě jeden významný poznatek, a sice omne vivum ex ovo – zjistil, že veškerý život vzniká z oplozeného vajíčka. My se ale budeme zabývat krevním oběhem.
17. století bylo ve znamení obrovských pokroků v oblasti lidského poznání, právě tehdy se počíná příběh moderní vědy. Descartes svou filosofií zakládá nové pojetí rozumu a myšlení, Kepler formuluje zákony nebeské mechaniky, Newton objevuje gravitaci, Leibnitz infinitesimální počet, tedy integraci a derivaci… Velkou zásluhu na těchto změnách má úvaha Francise Bacona o tom, že vědění je síla, tj. že poznatky o přírodě povedou k jejímu maximálnímu využití ve prospěch člověka.
Výjimkou nebylo ani lékařství. Ovšem stejně jako jinde i zde bylo zapotřebí se nejprve vypořádat s hegemonií starověkých autorit, jejichž učení platilo už po skoro dva tisíce let za jediné správné a nezpochybnitelné. Taková myšlenka principielně odporovala dalšímu pokroku ve vědě, a na veškeré nově prováděné pokusy bylo proto hleděno poněkud s nedůvěrou a spatra. Skutečný doctorus, učenec, má totiž své znalosti z knih od Galléna a Aristotela, nikoliv z poněkud svatokrádežných pitev a z nedůstojně řemeslného používání skalpelu.
Nicméně pokusy v lékařství a biologii prováděné hlavně od 16. století postupně přinášely nové a nové poznatky, až se nakonec starověké poučky při konfrontaci s realitou ukázaly být zcela nesprávnými. Mezi průkopníky těchto pokusů patřil například francouzský chirurg Ambrois Paré a Belgičan Andreas Vesalius, de facto zakladatel moderní anatomie. Stavbou lidského těla se zabýval i Švýcar Michel Servet. V českých zemích je známý Jan Jesenius, který roku 1600 provedl první veřejnou pitvu. Přesto nikdo z nich nezpochybnil tehdy stále platnou Gallénovu teorii krevního přílivu a odlivu – srdce podle ní vypuzuje krev ze sebe do těla a zase zpět.
To udělal až William Harvey. Lékař vystudovaný na univerzitách v Cambridge a Padově se pro své schopnosti stal osobním lékařem anglických králů Jakuba I. a Karla I. Jeho hlavním zájmem ovšem byla anatomie a mechanismus oběhu krve. V souladu s novým chápáním vědy založil získávání informací na experimentech, takže neváhal používat zvířata, kterým do žil vstřikoval barvivo a užasle pozoroval, jak se tekutina šíří jejich tělem. Následně pak zvířata rozřezal, aby zjistil stavbu jejich srdce a cév.
Nevíme, kolik zvířat takto prošlo jeho rukama, ale Harvey nakonec formuloval až kacířsky odvážnou myšlenku – krev ustavičně plyne v lidském i jakémkoliv jiném těle pouze jedním směrem, přičemž orgánem, který ji pohání, je srdce, jehož chlopně zabraňují protisměrnému proudění krve. Toto tvrzení ostatním vědcům demonstroval i méně destruktivním pokusem – obinadlem zabránil návratu krve z dolní části svého těla do horní, a tím se žíly na předloktí vyprázdnily a zůstaly bez krve, dokud obinadlo Harvey opět neuvolnil. Teorie krevního oběhu byla na světě.
Harveymu bylo jasné, že kvůli rozporu s Gallénovým učením vyvolá jeho objev vlnu nesouhlasu a posměchu, a tiskem ho proto uveřejnil až o mnoho let později v roce 1628 v pojednání Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve u zvířat. Ještě za jeho života se mu však dostalo satisfakce, když se Harvey stal svědkem všeobecného přijetí svých poznatků lékařskou obcí.
Vysíláno v Planetáriu č. 15/2011, 9. – 15. dubna.
Čtěte také:
Michael Servetus: Kudy teče krev
Rubrika Historie vědy se vysílá každé druhé Planetárium v měsíci.
