Aristoteles a definice času
Pojem „čas“ se zdá být bezproblémový, jak ale vědí fyzikové, filosofové nebo teologové, není to tak úplně pravda.
Prosinec se pod dojmem nadcházejících svátků tradičně překřtívá na „adventní čas“. Zvídavý čtenář se dozví jak ho slavit, jak ho slavili předkové, nebo co to znamená „advent“. Daleko méně se snažíme o vysvětlení druhého, zdánlivě jednoduššího slova – co znamená onen „čas“. Zkusme se podívat, jak se s pojmem času vypořádal první systematik vědy a učitel Alexandra Makedonského, Aristoteles.
Podle Aristotela neexistuje čas samostatně, nýbrž je veličinou odvozenou z pohybu, jakkoliv by bylo nesprávné obojí zaměňovat. Nicméně právě skutečnost, že můžeme čas měřit pozorováním libovolného pohybu, třeba pohybu hodinových ručiček, kapání vody nebo střídání ročních období, vystihuje Aristotelova definice, podle které je čas počtem pohybu.
Důležitým faktorem je zde okamžik. Přítomný okamžik můžeme považovat za výraz pro nacházení se konkrétního bodu pohybujícího se tělesa v určitém bodu dráhy. Jako bod zajišťuje spojitost dráhy, tak okamžik zajišťuje spojitost času. Pokud je pak člověk schopen od sebe odlišit dva různé okamžiky, určuje už vlastně „dříve“ a „později“, tedy časové vlastnosti.
Je ovšem rozdíl, chápeme-li s Aristotelem jako podmínku času pouze pohyb, nebo pohyb a duši. V prvním případě je čas stejně jako pohyb postupně rozvíjející se a jako takový je tvořen de facto jediným přítomným okamžikem, který se jen dál a dál proměňuje, jako se mění vesmír nacházející se v této neustálé přítomnosti. Takový čas je tedy věčný a plyne konstantní rychlostí. Jediným rozdílem oproti pohybu je fakt, že v čase nemůžeme jít zpátky, zatímco v prostoru ano.
Pokud je ale další podmínkou kromě pohybu ještě mysl, pak už není čas postupná, nýbrž trvalá veličina. Člověk totiž dokáže díky paměti a předvídání přiřadit k přítomnosti i už neexistující minulost, nebo ještě neexistující budoucnost. Tímto způsobem se také v čase dokáže, jakkoliv jen teoreticky, vracet či posouvat napřed. To je právě onen čas, jak ho běžně lidé chápou. Nicméně podle Aristotela tento ve skutečnosti neexistuje, a to právě z důvodu, že jeho součásti ještě nebo už nejsou.
Dnešní věda, jakkoliv prakticky ustanovená Aristotelem, z něj v tomto směru přebírá jen pramálo, je však nesporné, že byl velkou inspirací pro způsob, jak o času vůbec začít uvažovat – totiž jako o veličině spjaté s prostorem a pohybem.
Právě v tomto smyslu na Aristotela navázali ve středověku sv. Augustin, v novověku Isaac Newton a ve 20. století pak Albert Einstein. Kdo to bude v budoucnu, to ukáže čas…
Vysíláno v Planetáriu č. 50/2011, 10. – 16. prosince.
Čtěte také:
Vývoj kosmologie I.
Obecná teorie relativity
Rubrika Historie vědy se vysílá každé druhé Planetárium v měsíci.
