Objevy a události29. prosince  2002 v 15:23  

Jak se fotografují tajemná místa

Rozhovor s fotografkou a nakladatelkou Marií Holečkovou.

Trosky kláštera Rosa coeli, Dolní Kounice Každý z nás má svá tajemná místa. Někdo se k nim chodí těšit, jiný bát, jen málokdo je však systematicky fotografuje? Marie Holečková je fotografka a zároveň i nakladatelka. Knížky, které vycházejí z jejího nakladatelství jsou věnované právě tajemným místům naší vlasti. Není jich málo, těch tajemných míst. Málo není ani knížek, které Marie Holečková pustila do světa. Ty zatím poslední vás spolu s Josefem Dolejším provedou alchymistickými zahradami Čech a nebo s Pavlem Kozákem tajemnými místy Brna a jeho okolí. Všechny knihy svými fotografiemi vyzdobila právě Marie Holečková. Slovo "vyzdobila" je tu přitom plně na místě. Zdařilejší ty fotografie snad ani nemohly být. A je jich v těch knížkách opravdu spousta. Asi by se u nás nenašel žádný druhý nakladatel, který by se rozhodl zcela cílevědomě doprovázet všechny tituly vlastního nakladatelství svými vlastními fotografiemi. Případ Marie Holečkové je v tomto ohledu skutečně raritní. Ty fotografie mají, jak už bylo řečeno hodně společného. Všechny zachycují českou krajinu a architekturu; většinou pak místa, spojená s nějakým tajemstvím, místa, považovaná za léčivá a nebo místa nějak znamenitá - oplývají vesměs tím, čemu se říká genius loci, duch místa. A tak jsme se zákonitě ze všeho nejdříve museli Marie Holečkové zeptat, jak se k fotografování podobných míst dostala a čím ji přitahují?

Už od mládí mě zajímaly tajemné věci a okrajové vědní obory, které zaváněly tak trochu čertovým kopýtkem. Tato záliba mě přivedla k tomu, že i krajina pro mě byla vždycky otevřenou knihou, která svá tajemství nabízela velice váhavě a člověk je musel hledat. Asi před čtyřmi lety mě vyzvali třeboňští umělci, abych vystavila své fotografie z okolí Třeboně. Byl tam také Pavel Kozák, který je známý jako zakladatel zkoumání ley-lines u nás. Já jsem jeho jméno znala, četla jsem některé jeho knížky a potěšilo mě, když projevil zájem o to, zda by nebylo možné doprovázet jeho knihy mými fotografiemi. Velice rychle jsme se dohodli a během asi půl roku začala vznikat naše první společná knížka. Pavel Kozák mě vodil na místa, která potřeboval vyfotografovat a já jsem tak nepoučeně činila; s tím, že jsem do toho vkládala jenom svoje pocity. Znamená to, že jsem se textem autora nedávala příliš ovlivňovat a spíše jsem do těch míst vplula po svém. Nechávala jsem působit všechny přírodní jevy. Déšť, mlhu, takový zvláštní sluneční svit, to všechno je trošičku netradiční. Lidé mají dnes rádi nablýskanou modrou oblohu a všechno krásně jasné a zřetelné, takové ty přímořské obrázky. Já jsem zase měla velmi ráda zamlžené záběry s deštěm, v zimě, v takřka nepřijatelném počasí; to všechno mě velice zajímalo. Byl to takový experiment, výzva a tak vlastně vznikla řada netradičních fotografií.

Ty knížky popisují mnohdy věci docela záhadné, zažila jste i vy při fotografování něco záhadného? 

Zámek v Kamenici nad Lipou Začala jsem před třemi lety a až do současné doby téměř neustále putuji, protože všechny knížky vydané v mém nakladatelství doplňuji svými fotografiemi a nepřipustila bych, aby je dělal někdo jiný. Je to hobby, které mě zcela pohlcuje a jsem jím obrovsky nadšená. Doufám, že ne ke škodě knih a té věci celé. To fotografování mi samozřejmě přineslo řadu zajímavých příhod. Svůj aparát Pentax, který chovám jako oko v hlavě, jsem začala přezdívat "Švandovými dudami", protože je to takový dar vil. Ten fotoaparát má svoje mouchy a mnohdy měl i svou tvrdou hlavu a určitá místa zcela nepochopitelně odmítal vyfotografovat; jinak je to velice spolehlivý japonský výrobek. Byly to zejména některé studánky, ke kterým jsme třeba přišli ve chvatu, protože ubývalo světlo a byla zima. Náhle se nám nějak nevedlo a až teprve po zklidnění a po přehnání se takové té nepříjemné vlny zloby, že člověk nemůže udělat to co chtěl, při nějakém pokorném povzdechu, že to tedy necháme na příště, najednou fotoaparát přece jenom docvakl a fotografie se podařila. To samé se stávalo v určitých místech na hradech nebo hradních věžích a u některých megalitů. Skutečně jsem zjistila, že musím ten svůj přístroj poslouchat. Že se musím zklidnit a tak trochu se i obrátit k duchu místa, dá-li se to tak říci, zda by mi dovolil vyfotografovat třeba i zblízka studánku nebo kámen - a většinou to pak vycházelo. Takže jsem zjistila, že opravdu ne všechno je v moci člověka, nevládneme úplně všemu; někdy i ten fotoaparát koná podle svého a to místo samozřejmě také.

Na které výjezdy s fotoaparátem vzpomínáte nejraději?

 

Misky na kamenech poblíž hradu Landštejna Většinou vzpomínám na místa, kde to nebylo jednoduché; na místa, která mě delší dobu tak trochu tahala za nos a kde všechno nebylo hned na první záběr. Například lokalita Kněz na Sedlčansku. Je to staré hradiště. Na boku svahu je tam řada megalitů, které mají takový zvláštní význam - je tu údajný obětní kámen a v něm vodní oko, taková prohlubinka dešťové vody, která většinou nevysychá, jak jsem se dozvěděla. Vy se postavíte nad tento kámen, nad nímž je další, poměrně vratký, na který se musí vystoupit. Tam jsem zažila něco, co mi trochu nahnalo husí kůži. Pavel Kozák mi pak vysvětloval, že hladina toho vodního oka zřejmě sloužila k věštění, a že se tam snímá jakási vaše osobní vibrace. Když stojíte na tom horním kameni, zklidníte se a pozorujete tu hladinku - já jsem si hledala dobrý záběr -, tak najednou zjistíte, že se na ní dělají jakoby vlnky a nebo spíš zvláštní souvislé plošky odražené vody. Dosud jsem takové nikde neviděla. Jsou to plošky, které jakoby odplývají a vznikají nové a nové. Hladina jakoby měla různé úrovně a začala tím pádem tak nějak zvláštně opalizovat. V tu chvíli jsem zjistila, že se skutečně něco děje. Vznikl tam nějaký kontakt. Potom jsem si vysvětlila, že to skutečně asi bylo osobní chvění, vibrace, která zřejmě mohla zasvěceným lidem nějak pomáhat v jejich rituálech a nebo vůbec v jejich snažení. Já jsem se toho tajemství jen dotkla a velmi jsem si toho vážila, protože jsem na to místo byla přinucená jít pro pěkný záběr asi pětkrát nebo šestkrát, než mi po mé vytrvalosti naznačilo, že přece jen nějaké své tajemství má. Byl to pro mě neskonale zvláštní zážitek. Ještě bych chtěla dodat, že jezdím vždycky v doprovodu naší Terinky, pejska, který je ve většině mých knížek zvěčněn jako jakýsi talisman. Terinka se mnou všude chodila, ale tady mi vždycky utekla, což se nikdy nestávalo a nestává. Jenom na tomto místě to nebyla schopná nějak zvládnout, pokaždé utekla zpátky k autu a tam na mně věrně čekala. Takže - asi tam opravdu něco bylo.

Už docela dlouho cestujete s fotoaparátem a měla jste příležitost vidět při tom kus české krajiny. Dokázala byste říci, čím je česká krajina typická?

Ta naše česká krajina je opravdu úžasná a já jsem z ní teď díky těm patnácti knížkám projela značný kus. Vždycky jsem si myslela, že nejkrásnější jsou jižní Čechy. Pak se ukázalo, že kupodivu velice zvláštní a velice výrazné je i působení míst a krajin, které jsou, jak se říká zdevastované. Ať jde o Kladensko, Slánsko, speciálně Kralupsko, nakonec i určitá místa na Berounsku - všude se ukazuje, že čím je krajina víc rozrytá, tím jakoby ještě více kumuluje své síly a krásy v nějakých vedlejších místech. Takže o ně člověk nepřijde. Já jsem cestovala po celém světě a vždycky když se vracím domů, tak si uvědomuji, jak je ta naše nádherná česká kotlina jedinečná, a jak je těmi svými téměř trpasličími rozměry, malými háječky, potůčky, vršíčky a vůbec tím vším obrovsky blízká srdci člověka, který tu žije. Ale myslím si, že tak okouzluje i lidi, kteří sem přijdou odjinud. My nejsme stavění na rozlehlé pláně a velehory, ale právě na ty naše kopečky a údolíčka - a myslím, že je to tak dobře.

Zatím jste se pohybovala převážně po jižních a středních Čechách, před nedávnem vám vyšla knížka o Praze, o Brně? Chystáte se i na sever Čech?

Samozřejmě, sever nemůžeme vynechat. Já jsem si už udělala první takovou spanilou jízdu na Děčínsko a mohu říci, že se velice těším, až tam zavítám na jaře. Máme připravený rukopis knížky; píše ji Jan Kroča, který tu severočeskou krajinu velice bedlivě zmapoval. Bude to méně mystické, spíše takové netradiční a velmi zajímavé putování, které nijak nekoliduje s běžnými průvodci. Naopak - píše se tam o místech, která v průvodcích nikdy nenajdete. Těším se, že právě tam bych mohla najít ty nejlepší záběry roku. Doufám, že tam vzniknou.

Necháme se překvapit.
Ať se i vy, stejně jako fotografka a nakladatelka Marie Holečková dokážete těšit ze záhad a tajemství, naplněných pokud možno jen a jen pozitivní energií. Takovou, kterou se do vašich domovů snaží přinášet i magazín Planetárium.


Frederik Velinský

Fotografie Marie Holečkové publikujeme s jejím laskavým svolením. Pocházejí z knih Aloise Majera Magický prsten Jindřichohradecka a Pavla Kozáka Tajemná místa Brna a okolí.

DODATEK:
Přehled knih o "tajemných místech", ve kterých najdete fotografie Marie Holečkové:


Pavel Kozák: Tajemná místa na samém jihu Čech.
Pavel Kozák: Tajemná místa od Blaníku k Sušici.
Pavel Kozák: Tajemná místa Pošumaví.
Milan Pokorný: Za tajemstvím zázračných studánek.
Alois Majer - Marie Holečková: Magický prsten Jindřichohradecka.
Eva Krafková: Krajinou čertových kamenů.
M. Garkisch - Marie Holečková: Ve znamení berounského medvěda.
Zdeněk Procházka - Zuzana Svobodová: Po skrytých stezkách Domažlicka.
Pavel Kozák: Tajemná místa Prahy.
Josef Dolejší: Krajinou putující hvězdy.
Otomar Dvořák - Zuzana Svobodová: Pole slunečního býka.
Stanislav Burachovič: Záhady a mystéria Karlovarska.
Otomar Dvořák: Strážci posvátných cest.
Marie Holečková - Pavel Kozák: Sto léčivých míst jižních Čech.
Josef Dolejší: Alchymistické zahrady Čech.
Pavel Kozák: Tajemná místa Brna a okolí. 

Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: sobota 18:10  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas