Rozhovor s Jaroslavem Bažantem, preparátorem Okresního muzea v Mostě a tvůrcem řady trojrozměrných rekonstrukcí pravěkých zvířat.
V létě proběhla v Okresním muzeu v Mostě výstava, na níž čtyři amatérští výtvarníci vystavovali své rekonstrukce
vymřelých živočichů: Miroslav Horčička z Ústí nad Labem, Arnošt Hanák z Bohumína a dva Mostečané - Jiří Svoboda a
Jaroslav Bažant. Většinou šlo o kresby či malby; ty od Jiřího Svobody si můžete stále ještě prohlédnout na našich
webových stránkách
(Pohledy do dávných časů).
Jen preparátor mosteckého muzea Jaroslav Bažant nevystavoval kresby, ale trojrozměrné exponáty. Největší
pozornost na sebe poutal jeho model srstnatého nosorožce, ale k vidění tu byly i nejrůznější pravěké ryby a
obojživelníci. Ve stálé muzejní expozici jsou ovšem i další jeho paleontologické rekonstrukce, včetně té největší -
modelu mamuta. S Jaroslavem Bažantem jsem si povídal hlavně o tom, jak se podobné rekonstrukce dělají. Ale začít
jsme museli, jak se říká, od Adama.
Můžete prozradit, co vás k paleontologickým rekonstrukcím přivedlo?
Asi jako každého, kdo vyrůstal v Čechách v 70. letech: hlavně knihy Josefa Augusty a Zdeňka Buriana a třeba i
Štorchovi
Lovci mamutů. To byla od dětství moje nejoblíbenější četba.
Takže jste s modely začal už jako dítě?
Ano. Vždycky říkám, že je dělám odjakživa, protože si vlastně nepamatuji, kdy jsem s nimi začal.
Teď jste preparátorem v muzeu; jako takový do jisté míry vracíte život zvířatům. Fosílie se ovšem tím
klasickým způsobem, používaným pro současné exponáty, preparovat nedají. Takže jediná možnost, jak pravěká zvířata
oživit, je dělat jejich modely. Proto vás to tak přitahuje?
Fosílie lze také preparovat, ovšem jinak. Ale na tom, co říkáte asi něco bude.
Z pravěkých tvorů se specializujete jen na zvířata z určitého období a nebo jde vaše práce, jak se říká
"napříč pravěkem"?
Poslední dobou se specializuji na mladší prvohory, to znamená na karbon a perm. Z tohoto období pochází tady od
nás z Čech velice krásné nálezy ryb, obojživelníků, sladkovodních žraloků a samozřejmě mnoho rostlinných zbytků. Mým
cílem je udělat pokud možno co nejvíc živočichů, kteří kdy u nás byli objeveni, protože jsou, na rozdíl třeba od těch
amerických nebo různých dinosaurů a dalších zvířat u široké veřejnosti prakticky neznámí.
Takových živočichů, známých pouze z území České republiky je hodně?
Poměrně dost. A nejen obratlovců z mladších prvohor. Kdybych někdy v budoucnu chtěl zkusit dělat třeba
hlavonožce, trilobity a podobná zvířata ze starších prvohor, tak těch jsou nepřeberné tisíce.
Muzeum ale díky vám získalo i modely mamuta nebo srstnatého nosorožce. Co vás vedlo k tomu, že jste se
zpronevěřil tomu období, které děláte nejraději?
K tomu mě přivedla naše geologická expozice. V muzeu máme kosti mamutů, nosorožců, koní, praturů, bizonů a
různých dalších velkých čtvrtohorních zvířat, a tak jsme usoudili, že by bylo pěkné postavit k těm kostem i model
zvířete. A tak jsem zabrousil i do čtvrtohor, do dob ledových a snažil jsem se ta zvířata dělat ne jako úplně malé
modely. Chtěl jsem, aby měly alespoň metr a byly tak zajímavé na pohled.
Mohli bychom teď zabrousit do kuchyně paleontologické rekonstrukce? Jak se vlastně dělá takový
model?
Podle toho který. Pokud zůstaneme u těch čtvrtohorních savců - ti jsou dost velcí, potřebují být chlupatí a
podobně. Napřed si samozřejmě musím v nějaké vědecké literatuře najít obrázek kostry, pokud možno celé; v nejlepším
případě třípohledový. Podle kostry si namaluji skicu v té velikosti, v níž chci vyrobit model a pak si podle skici
zhotovím kovovou kostru ze silných drátů a pletiva. Na ní potom nanáším vrstvy kaše ze sádry a pilin nebo hoblin.
Jejím postupným modelováním, přidáváním a někdy zase ubíráním materiálu to zvíře vymodeluji. Po vyschnutí ho pokryji
srstí. Je to velbloudí srst z plzeňské zoologické zahrady; je vylínaná a dá dost velkou práci ji rozčesat, obarvit a
potom v jednotlivých chomáčích umístit na to zvíře.
(Podrobný postup dokumentují fotografie, které najdete za článkem. Pozn. F. Velinský.)
U těch čtvrtohorních savců jsou k dispozici kompletní kostry nebo jejich nákresy. Ale jak je to u
obojživelníků nebo ryb? Ty se zachovaly jenom jako otisky v hornině.
U těch ryb to není zase až takový problém, protože u prvohorních ryb, které dělám především, se většinou
zachovaly celé povrchy těla; to je přesně to, co ke své práci potřebuji. To je pro mě víceméně ideální materiál.
Navíc ty modely nedělám přímo podle zkamenělin, ale spolupracuji s dr. Štambergem z královéhradeckého muzea, což je
významný specialista na tyto druhy ryb. Posílá mi svoje kresby a já podle nich vyrábím trojrozměrné modely. A co se
obojživelníků týče, tak v paleontologické odborné literatuře se dá celkem snadno sehnat dost jejich koster, někdy i s
ukázkami tělního pokryvu a podle takových materiálů a údajů jsem potom schopen zvíře rekonstruovat.
Jakou roli při rekonstrukci hraje fantazie?
Při samotné fyzické rekonstrukci těla moc velkou roli hrát nemůže. Musím se držet daných podkladů a jen v
uměřené míře své fantazie a analogií se současnými zvířaty. Fantazie naopak někdy hraje až přehnaně velkou roli třeba
u zbarvení hotového zvířete.
Podle čeho se rozhodujete jakou bude mít barvu?
No, to je asi v mém případě největší problém. Barvení mi nijak zvlášť nejde a dělám ho nerad. Většinou listuji,
třeba v případě nějaké ryby, hrozně dlouho různými knihami s obrázky všech možných ryb. Ne tedy, že bych si vybíral
něco konkrétního a kopíroval to. Jde o to, abych měl v hlavě co nejvíc nápadů. A pak mi v ní bleskne a nabarvím rybu
podle svého.
Povrch těla obojživelníků a ryb není jen barevný, je také šupinatý. Takové šupiny, to musí být skutečně
piplavá práce?
Dělat šupiny je opravdu hrozně piplavá práce. Je jich na té rybě, pokud je to větší exemplář, možná i několik
tisíc; u obojživelníků to bude určitě několik set. Šupiny u ryb dělám tak, že je ještě za měkka vymačkávám jednu po
druhé do moduritu. U každé ryby se snažím dodržet alespoň počet řad těch šupin. Když udělám jednu řadu, rozděluji ji
na jednotlivé šupiny. A to je velice zdlouhavá práce, která trvá týdny. U obojživelníků je to trošinku jednodušší,
protože ti mají šupiny ne tak plastické, víceméně jednolité a u všech jsou velice podobné. U ryb jsou mnohem
rozmanitější, složitější a hlavně - je jich tam mnohem víc.
Jak dlouho trvá výroba obojživelníka průměrné velikosti?
Čistého času řekněme týden.
Máte nějak sečteno, kolik modelů jste už vytvořil a pamatujete si, který byl první?
Sečteno to nemám. A první jsem vyrobil opravdu v dost ranném dětství, takže si to nepamatuji. Ale už tenkrát
jsem velice rád dělal všechny ty ještěrky, obojživelníky a podobně; asi proto, že jsem pořád chodil s otcem někam
chytat čolky nebo žáby. Ta čtyřnohá ještěrkovitá zvířátka mi vždycky byla blízká.
Všechny vaše práce jsou tady v muzeu?
Z těch posledních naprostá většina. Ty, které byly na výstavě Pohledy do dávných časů byly mé soukromé, tedy až
na nosorožce, a dělám si je jen tak pro potěšení. To, co je v geologické expozici jsou věci, které dělám v práci a
jsou tudíž muzejním majetkem.
V geologické expozici je i jedna opravdová zajímavost?
Máte zřejmě na mysli želvu kožnatku, která byla nalezena koncem 19. století v okolí Mostu a pojmenována
Trionyx pontanus. To "pontanus" je odvozeno od latinského názvu města Most. Je to pěkný exemplář s
kompletním krunýřem, úplně první nález tohoto druhu želvy a tedy holotyp - exemplář, podle kterého věda to zvíře
poznala. A tak jsme si s kolegou paleontologem Horníkem říkali, že by bylo pěkné k takovému nálezu udělat i
rekonstrukci, aby měl návštěvník představu, jak zvíře vlastně vypadalo. Kožnatky jsou totiž velice neobvyklé želvy.
Nemají tvrdý krunýř z desek, ale jen tuhou kůží potažené tělo. Mají dlouhý krk jako nějací druhohorní plesiosauři;
vypadají prostě úplně jinak, než ostatní želvy. Takže už tím jsou zajímavé.
V expozici je tedy vaše kožnatka, mamut, snad tam bude někdy i ten srstnatý nosorožec. Je tam jeden
hlavonožec, brouci, ale i zvířata zcela současná.
Ano. V jedné vitríně zoologické části expozice jsou moje modely obojživelníků, kteří žijí v severozápadních
Čechách. Vypreparovat obojživelníka je totiž dost problém, protože mají jemnou kůži, která se špatně stahuje. Opravdu
to nejde nijak zvlášť jednoduše. A tak, když mám aspoň trošku ty schopnosti, jsem je raději všechny vymodeloval.
Co se týče paleontologických rekonstrukcí - máte nějaký sen, který se vám zatím nesplnil?
Samozřejmě bych chtěl, aby nějaké moje rekonstrukce byly někde natrvalo umístěny a tvořily pokud možno i nějaký
logický celek. Měl jsem před lety rozjednanou spolupráci s plzeňskou zoologickou zahradou, kde plánovali naučnou
stezku pravěkem. Měl jsem tam mít vitrínu, která by byla věnována plzeňskému karbonu. Byly už hotové i skici a
rozpisy s přesným umístěním zvířat a třeba i jednotlivých ležících kmenů. Bylo by to vlastně jakési pravěké
akvaterárium s jednotlivými zástupci fauny, flóry i nějakého toho neživého okolního prostředí. Něco takového bych si
představoval; to by té mé práci dalo úplně jiný, mnohem vyšší smysl. Bylo by to něco konkrétního, uceleného a snad by
se to líbilo i lidem.
Takže si myslíte, že trojrozměrné exponáty mají budoucnost i teď, ve věku počítačů a 3D animace?
Já myslím, že hlavně teď. Protože dnes je každý zvyklý takové věci sledovat v televizi, v 3D animacích, na
počítačích, v knihách a podobně. Ale trojrozměrná věc je podle mě trojrozměrná věc.
Sbírky mosteckého muzea, v jehož expozicích jsou paleontologické rekonstrukce Jaroslava Bažanta umístěny,
rozhodně stojí za shlédnutí. I my se sem ještě někdy v budoucnu vrátíme.
Rozhovor vedl Frederik Velinský
Fotografie autor
(10)a Jaroslav Bažant.
Postup práce při výrobě modelu srstnatého nosorožce na fotografiích Jaroslava Bažanta.
[400x269]
[400x269]
Dodatek:
Okresní muzeum v Mostě
Zmiňovaná geologická
expozice muzea je součástí většího výstavního celku, nazvaného
Přírodou severozápadních Čech. Muzeum nabízí kromě proměnných výstav i stálé výstavy fotografií a obrazů
starého Mostu, umělecké sbírky, výstavu lidového výtvarného umění a část výstavní expozice je věnována Ulrice von
Levetzow. Otevřeno je denně, kromě pondělí od 9 do 17, o víkendu od 13 do 17 hodin.
