Konec dinosaurů – 2. část

Seismická mapa kráteru Silverpit v Severním moři, který je pozůstatkem po dopadu velkého meteoritu na sklonku druhohor.Foto: Phil Alen (PG) and Simon Stewart (BP), lic.CC-BY-SA

Jedinou dinosauří skupinou, která přežila až do dneška, jsou ptáci – potomci malých dravých dvounohých maniraptorů z jurského období. Všichni ostatní dinosauři vyhynuli před 65 miliony lety a spolu s nimi spousta dalších živočišných druhů na pevninách i v oceánech. K velkému vymírání došlo patrně vinou hned několika nepříznivých okolností...

Minule jsme řekli, že se na dinosaurech zřejmě negativně podepsal posun kontinentálních desek, mohutná sopečná činnost v Indii a hlavně pád obřího meteoritu do oblasti dnešního Mexického zálivu. Dopadový kráter, jehož zbytky tam vědci objevili, dostal jméno Chicxulub. Kosmických pachatelů ovšem mohlo být i víc. Dalším viníkem katastrofy na konci druhohor mohlo být těleso, které dopadlo na jihu dnešní Ukrajiny. Jak připomíná popularizátor paleontologie Vladimír Socha, kráter, který po tomto tělese zůstal, byl pojmenován Boltyš: 

„Byl objeven už v 60. letech, ještě za sovětské éry. Když tam geologové pátrali po nějakých strategických surovinách, zjistili přítomnost jakýchsi prstencových kruhovitých struktur a vrstev, které se zdály být výplní nějakého obřího kráteru. V roce 2002 bylo víceméně vědecky potvrzeno, že se skutečně jedná o dopadový kráter, který byl datován téměř přesně do období konce druhohor. Ten rozptyl je zhruba 65 - 66 milionů let, takže by byl dobře korelovatelný právě s Chicxulubem, který je taktéž datován na nějakých 65,2 - 65,3 plus minus nějaká stovka tisíc let. Což je v tomto případě nutná odchylka, kterou ještě přesně nedokážeme vymazat. Každopádně je jisté, že na konci druhohor dopadly meteority nejméně dva. Jak bylo zjištěno, Boltyš byl pravděpodobně první. Byl výrazně menší, kráter měří asi 24 kilometrů na šířku a je tedy zhruba osmkrát užší než Chicxulub. Určitě tedy nemohlo jít o meteorit velikostně srovnatelný s tím mexickým. Přesto určitě způsobil lokální vymírání velkého účinku. 

Zkamenělá kapradina - ilustr. obr.Foto:  Západočeské muzeum

Jak bylo zjištěno, ve vrstvách vzniklých po dopadu meteoritu na Ukrajině se nachází kapradinový vrcholek, anglicky fern spike, což je doklad toho, že krátce po dopadu byl ekosystém tak zdevastovaný, že v něm přestaly růst krytosemenné rostliny. Přestávají se objevovat jejich pylová zrna a naopak převažují kapraďorosty, které jsou jakýmisi pionýrskými organismy, dobývajícími souš poté, kdy je nějakým způsobem zničená – kdy nějaký žár poničí i svrchní vrstvy zemské kůry a podobně. Jak bylo zjištěno, zhruba jeden metr nad tou vrstvou, která označuje dopad meteoritu na Ukrajině, se nachází další, v podstatě úplně stejná mezera v pylech krytosemenných rostlin, kde opět převažují kapraďorosty. Svědčí to o tom, že po té první následovala další katastrofa a tou by velmi pravděpodobně, snad jen několik tisíc let po dopadu ukrajinského meteoritu, mohl být ten mexický – tedy Chicxulub. Takže je možné, že skutečně velmi krátce před tím mexickým meteoritem dopadl ještě jeden do oblasti dnešní východní Evropy a to samozřejmě do značné míry mohlo napomoci pozdějšímu vymírání, protože byly oslabené ekosystémy. Druhová diverzita pak mohla být podstatně hůře schopna reagovat na ještě větší katastrofu, která nastala.“ 

To ale pořád nemusí být všechno. S naší planetou se koncem druhohor mohlo postupně srazit hned několik velkých těles. Mají vědci k dispozici nějaké další kandidáty v podobě dopadových kráterů? 

„Žhavých kandidátů je datováno hned několik. Například Silverpit v Severním moři má asi 20 kilometrů na šířku a je velikostí srovnatelný s Boltyšem. Je datován na nějakých 60 - 65 milionů let, což je stáří, které by mohlo odpovídat. Je ale také možné, že dopadl třeba až 5 milionů let po skončení druhohor a vůbec se nemusel podílet na tom známém vymírání. Dalším kandidátem by mohla být, ovšem s velkým otazníkem, zvláštní geomorfologická podmořská struktura, zvaná Šiva – podle toho známého ničitele, hinduistického božstva. Pokud by tato prstencovitá struktura skutečně byla impaktním kráterem, pak by šlo o kráter o průměru asi 300 kilometrů, výrazně větší než mexický Chicxulub. Většina vědců o tom pochybuje. Zřejmě se jedná o pozůstatek nějakého kráteru obřího supervulkánu; neví se přesně, výzkumy teprve probíhají. Ale je pravda, že se také jedná o strukturu starou zhruba 65 milionů let. Navíc můžeme předpokládat, že mnoho z případných dalších kráterů už bylo dávno zahlazeno, protože vznikly dopadem meteoritů do tehdejšího moře Tethys a veškeré stopy po nich byly rozrušeny a zničeny.“ 

Zatímco neptačím dinosaurům katastrofa na konci druhohor pomohla k definitivnímu zániku, pro ptáky a savce znamenala začátek dnešního rozkvětu. Druhy, které vymřely, neodešly na věčnost naráz, ze dne na den. Dá se předpokládat, že na některých místech, kde se alespoň částečně uchovaly vhodné životní podmínky, mohly ještě nějakou dobu přežívat. Otázka je, jak dlouho... 

A co říkají vědci na zprávy o údajném výskytu tvorů podobných dinosaurům v současné přírodě? Ať už na náhorních plošinách jižní Ameriky, kde našli svůj „ztracený svět“ hrdinové románu Arthura Conana Doylea, a nebo v pralesních močálech centrální Afriky? Právě v Africe prý žije a nebo donedávna žil tajemný tvor mokele mbembe, podobný malému sauropodovi a nebo příšera, přezdívaná Pygmeji emela-ntouka, „zabíječ slonů“. Věří na ně i někteří kryptozoologové, kteří se shromažďování informací o záhadných tvorech cíleně věnují. Opravdu mohli někteří neptačí dinosauři ve výjimečných případech přežít až do dneška? 

Lidé se tedy takřka s jistotou s žádnými živými neptačími dinosaury už nikdy nesetkají... Nedošlo ale k podobnému setkání někdy v minulosti? V Americe se prý našly dvě souběžné řady zkamenělých stop dinosaura a člověka; dokonce to prý vypadalo, jako by si ti dva spolu vyrazili na procházku. Ty stopy skutečně existují, ale paleontologové si o nich myslí své... 

Dodává na úplný závěr popularizátor paleontologie Vladimír Socha, který nás po celý měsíc říjen provázel světem dinosaurů. Nové objevy z tohoto zmizelého světa přicházejí stále a vůbec jich neubývá. Můžete se o tom přesvědčit i na webu Dinosauria, kde své „žhavé novinky staré miliony let“ Vladimír Socha publikuje nejčastěji. I my se s ním ještě někdy v budoucnu dozajista setkáme. 

Vysíláno v Planetáriu č. 44/2010, 30. října - 5. listopadu.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (12:47).