Safíry pravé a nepravé

Rozhovor s gemologem Jaroslavem Hyršlem, specialistou na výzkum drahých kamenů na uměleckých předmětech.

Typický cejlonský safír na korunovačním kříži - Foto: Jaroslav Hyršl

Typický cejlonský safír na korunovačním křížiFoto: Jaroslav Hyršl


 


Drahými kameny se lidé zdobí už tisíce let. Jejich barevná chladná krása přitahuje a vábí - a také stojí pěkné peníze. Některé z těchto kamenů nebylo a dodnes není snadné získat. A tak je historie používání drahých kamenů zároveň i historií klamu a šalby a o to je zajímavější. Ani pro safíry výjimka neplatí.

Nejstarší a zároveň dodnes těžená naleziště safírů jsou na Cejlonu, dnešní Srí Lance. Jakým způsobem se tam safíry těžily před staletími a jak se těží dnes - pokud v tom tedy je nějaký podstatný rozdíl?

Ta těžba je poměrně jednoduchá, protože na Cejlonu se safíry odedávna nacházejí v náplavech řek; i dnes se tam získávají v poměrně značném množství. I v současnosti je produkce cejlonských safírů poměrně významná, ačkoliv zemí, kde se safíry těží je už dnes celá řada - je to třeba Madagaskar, Thajsko nebo Austrálie. Já jsem shodou okolností ty cejlonské lokality asi před čtyřmi lety navštívil. Dodnes to tam funguje jako před tisíci a nebo dokonce dvěma tisíci lety. Mechanizace je naprosto minimální, což je dáno snahou cejlonské vlády zaměstnat těžbou co nejvíce lidí. Omezuje proto průmyslovou těžbu, která by teoreticky byla možná, a to při minimální pracovní síle. Naleziště by se ale vytěžila příliš rychle a ti lidé by přišli o práci. Dá se tedy říci, že při tempu, kterým na Cejlonu v současnosti těžba pokračuje, jsou tu zásoby safírů na celé stovky let. Každý rok se tam nacházejí nové lokality a šance na nějaký zajímavý nález je tam stále velmi vysoká.

Safíry se z Cejlonu do Evropy dostávaly už od nejstarších dob - jakým způsobem?

Uvádí se, že první safíry přivezl z Indie do Evropy už Alexandr Veliký ve 4. století př. Kr. Od těch dob existuje celkem stabilní obchodní výměna mezi indickým subkontinentem a Evropou, která však nabyla většího významu až v době římské na přelomu letopočtu. Asi od 1. století po Kr. stála dokonce na jihovýchodním pobřeží Indie římská osada Arikamedu, jen 100-200 kilometrů severně od Cejlonu. Nedávno tam proběhly vykopávky, které odhalily zbytky římských chrámů a také domů, kde Římané bydleli. Transport safírů do Evropy probíhal dvěma způsoby - po moři a nebo o něco bezpečněji po souši, přes dnešní Írán, Irák a Turecko.

Velmi ceněné a žádané safíry se pak v Evropě používaly klasickým způsobem - jako nákladná ozdoba klenotů.

V Evropě se drahé kameny téměř nevyskytují a nebo jen naprosto ojediněle; naopak na Cejlonu jsou běžné a používaly se od pradávna - zejména pak safíry. Římané měnili safíry za červené korály, které se naopak nevyskytovaly v Indii. Zato ve Středozemním moři, na jihu Itálie u Sicílie se nacházely ty nejkrásnější.

Safíry máme asi všichni spojené s modrou barvou, ony ale nemusí být nutně modré. I ta modrá může být různá. Jaké barevné varianty safírů tedy existují a čím jsou způsobené?

Safír je odrůda minerálu korundu, což je kysličník hlinitý Al2O3, v přírodě velmi běžný. Vyskytuje se na tisícovkách lokalit po celém světě. Za drahokamy se ale považují jen ty odrůdy, které mají určitou barvu. V případě modrého safíru je ta barva způsobena obsahem a kombinací dvojmocného železa a čtyřmocného titanu. Pokud je v korundu obsaženo jenom železo a ne titan, vznikne žlutý safír, někdy až oranžový. Pokud je kámen úplně chemicky čistý, bez prvků, je to bezbarvý safír, tzv. leukosafír. Nejvzácnější odrůda korundu je zbarvená chromem do červena, a to je rubín. V případě korundu, použitého jako drahý kámen tedy platí - pokud je jasně, krvavě červený, je to rubín. U kamenů všech ostatních barev, včetně růžové, hovoříme o safírech - s přívlastkem růžový, bezbarvý, zelený, žlutý atd. Lidé si ale safír skutečně většinou představují modrý.

Jak se ve středověku safíry před použitím v uměleckých předmětech upravovaly?

To bylo dáno tím, že se nacházely v náplavech ve formě omletých valounků. Původní krystalový tvar bývá na kamenech znatelný jen málokdy. Na Cejlonu, v Indii a v těchto končinách obecně byl odjakživa zvyk kameny podélně provrtávat a nosit je na krku navlečené na šňůrce jako amulety. Od dob Římanů až do středověku byly proto dovezené kameny v naprosté většině upraveny tímto způsobem. Teprve od gotiky, počínaje zhruba 12. až 14. stoletím, se začínají objevovat první kameny, které nejsou vrtané - a svatováclavská koruna je jeden z prvních předmětů, kde se safíry vyskytují už přibroušené do určitých symetrických tvarů, jako je třeba oktagon a podobně. Jeden velký safír na koruně má tvar čtyřboké nízké pyramidy; dá se říci, že v té době to byla naprostá novinka. Lepší a symetričtější brusy se objevují řádově o stovky let později.

 

Mikroskopické inkluze v cejlonském safíru na koruně - Foto: Jaroslav Hyršl

Mikroskopické inkluze v cejlonském safíru na koruněFoto: Jaroslav Hyršl


 


Zmínil jste se o svatováclavské koruně; určitě je však u nás víc takových klenotů, na nichž jsou použity cejlonské safíry.

Z těch nejstarších je to relikviář sv. Maura. Svatováclavská koruna je samozřejmě nejvýznamnější, ale kvalitou cejlonských safírů je s ní srovnatelný korunovační kříž, kde jsou také velmi velké a krásné kameny. Pak je tu Závišův kříž a řada dalších, už méně významných památek. Safíry z Cejlonu v té době zdaleka převažovaly - byly to vždycky ty větší.

Pokud se na uměleckých předmětech středověku vyskytovaly menší safíry, byly to většinou kameny původu evropského. Safíry se totiž nacházejí třeba i ve Francii. Od safírů cejlonských se však poněkud liší. Čím?

Francouzské safíry byly podstatně menší a podle historických informací se těžily přibližně od 10. do 14. století. Jde o poměrně malé ložisko ve vulkanických horninách v Massif-Central ve střední Francii, kde se dodnes safíry nacházejí. Ke svému studiu jsem měl od francouzských kolegů pro srovnání zapůjčené vzorky, sbírané před pár lety. Francouzské safíry se ale dost výrazně liší už vzhledem, protože jsou menší a podstatně tmavší. Cejlonské safíry bývají často větší než centimetr, ty největší na svatováclavské koruně mají 4,5 centimetru. Největší francouzské safíry, které jsem viděl neměly ani centimetr. Jsou vždy tmavé, neprůhledné, pouze průsvitné; už na první pohled je vidět rozdíl. Velmi mnoho se pak také liší v inkluzích, když mikroskopem pozorujete vnitřek kamenů.

Ještě bych se vrátil k těm cejlonským safírům. U nich je hojný takzvaný asterizmus. Co to je za jev a jak vzniká?

Asterizmus neboli "efekt hvězdy" je způsoben mikroskopickými jehličkami minerálu rutilu, TiO2, který je v korundu krystalograficky orientovaný. Korund má trigonální symetrii, tedy ve třech směrech, které svírají úhel 60°. Je-li safír vybroušen do kabošonu, což je půlkulatý tvar, kterému se někdy také říká mugle, a pokud je zároveň rovina jehliček rutilu kolmá na osu kabošonu, objeví se při osvětlení bodovým světlem v kameni hvězda. Jde o rozklad světla právě na mikroskopických jehličkách rutilu. Hvězdu tvoří tři jasné linie. Pokud je safír modrý, jehličky jsou bílé nebo šedé - při pohybu světla se hvězda zdánlivě pohybuje za ním. Asterizmus je typický pro cejlonské safíry, vzácně jsem ho pozoroval i na francouzských safírech, protože i v nich je rutil přítomný.

Přikládal se tomuto jevu nějaký zvláštní význam?

Samozřejmě. Tyto kameny byly ve srovnání s běžnými safíry bez asterizmu vždy velmi vzácné - zároveň však ceněné a oblíbené. Například v Paříži v Louvru mají meč francouzských králů, což je skutečně velmi významná památka a na něm je jako centrální kámen obrovský žlutý safír s asterizmem.

Ve středověku se občas používaly i safíry původem z Čech. Přesněji - ze Safírového potoka na Malé Jizerské louce v Jizerských horách. Co víme o historii získávání safírů z tohoto naleziště?

Malá Jizerská louka bývala kdysi nejspíš historicky nejvýznamnější lokalitou v Evropě. Existuje o tom řada písemných zpráv, snad už od 16. století; výskyt safírů byl ovšem znám už dřív. Bohužel, přestože máme zdokumentované údaje o působení italských prospektorů v této lokalitě a přestože víme, že tam zkoušela kopat i spousta dalších lidí, žádné historické vzorky zdejších safírů nejsou k dispozici. Buď se nedochovaly a nebo je možné, že některé ze safírů, které se uvádí jako francouzské mohou být ve skutečnosti z Jizerské louky - je to stejný způsob výskytu. Safíry se tu také vyskytují v bazaltech a i ten typ safírů je velmi podobný. Malá Jizerská louka je už několik desítek let přírodní rezervací, těžba je tam zakázaná a i povolení k vědeckému výzkumu je velmi obtížné získat. Já jsem měl možnost studovat některé safíry, které tam byly legálně získané asi před 15-20 lety, kdy u Safírového potoka probíhal geologický průzkum - ty safíry jsou opravdu velmi podobné francouzským. Nevím nicméně o žádném historickém předmětu, který by byl prokazatelně ozdoben safírem z Jizerské louky. Každopádně je to slavná lokalita a safíry tam lze najít dodneška. Z hlediska klenotnického je ale samozřejmě kvalita těchto kamenů zanedbatelná; jsou malé, neprůhledné, pouze průsvitné, barva bývá příliš tmavá... Nikdo ale samozřejmě neví, co bylo možné najít na Malé Jizerské louce před třemi nebo čtyřmi stovkami let, kdy tam probíhala hlavní těžba. V té době se tam mohly nacházet krásné velké kameny. Ovšem - nedochovaly se. Já alespoň o žádném nevím.

Uvádí se také, že se safíry dají najít i v Českém středohoří...

To je pravda. Při těžbě českých granátů jsou v tom těžkém podílu minerálů i droboulinké safíry, které vypadají trochu jinak než ty z Malé Jizerské louky. Mají zřejmě i jiný geologický původ, nicméně jsou velmi vzácné. Já jsem jich do dneška viděl jen pár desítek. Jsou velmi drobné, maximálně 2-3 milimetry, jen výjimečně do 5 milimetrů a jsou bleďoučké. Pro nás, pro Čechy, je to rozhodně zajímavý výskyt, ale z hlediska nějakého klenotnického využití je to naprosto zanedbatelné.

 

Nekvalitní skleněná imitace safíru na korunovačním kříži - Foto: Jaroslav Hyršl

Nekvalitní skleněná imitace safíru na korunovačním křížiFoto: Jaroslav Hyršl


 


Safíry byly vždy velmi ceněny a velmi vyhledávány. Byly však mnohdy i zaměňovány za jiné, dostupnější kameny - někdy nedopatřením, často však i úmyslně. Existuje dokonce řada případů, kdy byly umělecké předměty osazovány bezcennými i když zdařilými imitacemi. A důvod?

Podvody se děly jak je lidstvo staré. Vždy, když se vyskytlo něco, co mělo nějakou cenu, podnikaví jedinci se to snažili napodobit. To není jen otázka drahých kamenů, ale právě o nich je to známé a vysledované do velmi dávné minulosti. Svědectví o tom lze nalézt dokonce už u Plinia, což byl jakýsi otec přírodních věd a tedy i mineralogie. Ten v 1. století po Kristu sepsal svou mnohasvazkovou Přírodní historii, shrnující všechny tehdejší přírodovědecké znalosti. Ve XXXVII. knize, která se věnuje kamenům, včetně drahokamů, je řada receptů a zmínek o tom, jak se kameny dají upravovat a padělat. Existují i další historické recepty, které se dodnes používají k úpravám drahých kamenů...

Můžete uvést nějaké příklady?

Ve středověku měl každý kámen svůj konkrétní symbolický význam. Modrý safír symbolizoval nebe, nanebevzetí Páně a podobně. Pokud se vyráběly nějaké konkrétní předměty, třeba kříže a nebo relikviáře pro církevní účely, pokaždé byl požadavek na tu modrou barvu, jako nebeskou modř. Modré safíry však byly velmi vzácné. Transport z Cejlonu byl obtížný a cena kamenů proto velmi vysoká, takže si je tenkrát mohli dovolit jenom ti nejbohatší; třeba králové. Také u předmětů, které měly celonárodní význam se samozřejmě používaly přírodní drahé kameny - mám na mysli třeba korunovační kříže a podobně. Pokud šlo o běžnější předměty, třeba malé relikviáře, kterých se tehdy vyráběly stovky a možná dokonce tisíce, pravé kameny jsou použity jen u těch nejvýznamnějších - například u těch, které byly zhotoveny na objednávku císaře Karla IV. Několik takových relikviářů jsem zkoumal ve vídeňské Klenotnici a nebo v německém Aachenu - Cáchách. Pravými safíry jsou skutečně ozdobené jedině ty předměty, které používal Karel IV. Pokud šlo o zakázky, určené třeba pro kostely a nebo kláštery, u nich je většina kamenů imitovaná něčím jiným.

Z čeho se ty imitace vyráběly?

Odjakživa se používala barevná skla; to je velmi typické třeba pro smaragdy. Červený rubín se dal vždycky nahradit třeba červeným granátem, který je relativně běžný. U modrých safírů to bylo horší, nicméně i těchto kamenů bylo relativně dost. Ale kvalitních zelených smaragdů bylo naprosté minimum; byly také nejdražší a žádné kameny s podobnou barvou tehdy nebyly k dispozici. A tak se na historických předmětech jen velmi málo setkáme s pravým smaragdem. Třeba na relikviáři sv. Maura jsou zelených kamenů řádově desítky, ale všechno to jsou skla. Je tam také asi devět safírů, z toho čtyři cejlonské a pět francouzských, a pak je tam řada modrých skel, která měla imitovat právě ty cejlonské safíry. Většina těch imitací je udělaná tak dobře, že je zdálky od pravého safíru nerozeznáte. Existují dokonce ještě dokonalejší imitace a nebo dokonce přímo podvody. Místo jednoduchého barevného skla bylo například možné vyrobit bílé sklo a do něj zatavit skvrny skla modrého. Cejlonské safíry totiž nikdy nejsou barevně úplně homogenní, ale naopak mají barvu koncentrovanou ve skvrnách. Další možností bylo použití jiných modrých kamenů - to se ale objevuje velmi vzácně a navíc třeba v případě akvamarínu to zřejmě byla záměna neúmyslná; v té době asi málokdo dokázal odlišit modrý akvamarín od světle modrého safíru. Jeden akvamarín je na svatováclavské koruně, jeden je i na korunovačním kříži a dodneška byly považované za safíry.

Setkal jste se v praxi s nějakou imitací safíru, která byla natolik dokonalá, že zmátla i vás?

Shodou okolností to byla jedna z těch nejstarších. V Německém národním muzeu v Norimberku mají velký starý kříž z 9. století, který vznikl ve Francii a je tedy z historického hlediska extrémně významný; jeden z nejstarších svého druhu. Je na něm patnáct velkých modrých kamenů, které byly až donedávna uváděné jako safíry. Já jsem ten kříž měl možnost studovat dvakrát. Když jsem ho viděl poprvé, neměl jsem vůbec žádnou pochybnost. To jsem ale neměl možnost prohlédnout si kameny pod mikroskopem, díval jsem se jen přes sklo. Teprve při další návštěvě, kdy jsem měl možnost kříž asi půl dne studovat za pomoci přístrojů a kvalitního mikroskopu jsem najednou zjistil, že získané hodnoty měření na safír prostě nesedí. Trvalo mi pak ještě asi hodinu, než jsem odhalil, jakým způsobem je ta napodobenina vyrobená. Je to naprosto geniální. Dělali to tak, že valounek křemene, tvarově podobný safíru hodili do roztavené modré skloviny a ta sklovina ulpěla jenom na místech, kde křemen nebyl příliš hladký. Potom ho přeleštili, takže na něm barva zůstala jen v malých skvrnkách a podoba s těmi velkými cejlonskými safíry je naprosto dokonalá. Teprve když jsem kámen prohlížel v mikroskopu a testoval jeho tepelnou vodivost, zjistil jsem, že bezbarvé partie reagují zcela jinak, než ty modré. A pak jsem si při velkém zvětšení v mikroskopu všiml, že modré partie jsou plné bublinek, zatímco ty bezbarvé mají inkluze, typické pro přírodní kameny, v tomto případě pro křemen. Ta imitace je stará nějakých 1100-1200 let a je tak dokonalá, že i v dnešní době by byla velmi nadprůměrná. Jak vidíte, napodobovat drahokamy není žádná novinka.

Drahé kameny už dnes umíme vyrábět i průmyslově. Že se takto vyrábějí i diamanty, to je obecně známo. Lze uměle vyrobit i safír?

Co se diamantů týče, k první ekonomicky významnější produkci došlo kolem roku 1956, až od 60.- 70. let minulého století se vyrábějí běžně. Jsou to ale technické diamanty, na brusné účely. Kvalitní diamanty použitelné do šperků se vyrábějí teprve nějakých 10-15 let. Naproti tomu safíry se vyrábějí podstatně déle. Už na přelomu 19. a 20. století francouzský chemik A. Vernuil vynalezl způsob tavení korundu v plameni, kam se zároveň s protavováním prášku kysličníku hlinitého přisýpá barvivo. Nejdříve vyráběl rubíny, protože tam je tím barvidlem, jak už jsem říkal pouze chrom - během tavení tedy dodával příměs kysličníku chromu. Protavením se barva dostane do celého kamene a z té hmoty se vyrábějí tzv. hrušky, což jsou vlastně jakési válečky. Od roku 1910 se tímto způsobem ve velkém vyrábějí také modré safíry i kameny dalších barev; třeba i minerál spinel. Je zajímavé, že zelené a modré spinely se vždy používaly jako imitace zeleného olivínu a modrého akvamarínu. Jak už jsem řekl, už od roku 1910 se vyráběly desítky, ba stovky tun kamenů za rok. To si hrozně málo lidí uvědomuje. Často mi přinesou třeba staré náušnice s velkými světle modrými kameny a říkají, že to musí být pravé akvamaríny, protože je to po babičce a proto to nemůže být syntetické. Je to přesně naopak. Dodnes jsem se ještě nesetkal s jediným akvamarínem, použitým v té době v nějakém šperku - s výjimkou extrémně vzácných případů nějakých luxusních předmětů. Naopak - skoro všechno, s čím jsem se setkal byly právě ty modré spinely jako imitace akvamarínu. Totéž platí o safírech a rubínech. Je nutné si uvědomit, že už od začátku 20. století syntetická produkce drahých kamenů mnohonásobně převyšovala produkci těch přírodních.

Ty se však těží dodnes. Pořád je dost zájemců, kteří na to mají - a příroda je zkrátka příroda...

Frederik Velinský
Fotografie Jaroslav Hyršl.

POZNÁMKY A DODATKY

Inkluze. Z pohledu gemologa jde vlastně o mikroskopické nečistoty uvnitř v kameni. Ty samozřejmě nejsou nijak na závadu. Je to v podstatě důkaz o přírodním původu kamene.
Kabošon (mugle). Čočkovec. Kámen vybroušený do kulata s rovnou dolní plochou.
Korunovační kříž. Vyroben v Praze v roce 1357. Uložen v chrámu sv. Víta v Praze na Hradě.
Meč francouzských králů. Vyroben ve 14. století ve Francii, dnes v Louvru v Paříži.
Oktagon. Osmihran. Rovinný mnohoúhelník o osmi stranách.
Přírodní historie. Naturalis historia. Nejvýznamnější spis Plinia Staršího. Musel být sepsán před rokem 79 n.l., kdy Plinius zahynul při známém výbuchu Vesuvu, který zničil Pompeje. Traduje se, že se z vědeckého zájmu příliš přiblížil k běsnícímu vulkánu, ale není vyloučeno, že zahynul při záchranných pracích. Výběr z jeho Přírodní historie vyšel v českém překladu pod názvem Kapitoly o přírodě v Antické knihovně, v Praze roku 1974. Z XXXVII. knihy je tu bohužel pouze nevelký úryvek.
Relikviář sv. Maura. Vyroben v Belgii ve 13. století, dnes na hradě Bečově.
Svatováclavská koruna. Praha, mezi lety 1346-1387. Spolu s dalšími korunovačními klenoty je uložena v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

LITERATURA


HYRŠL, Jaroslav - NEUMANOVÁ, Petra - KOUŘIMSKÝ, Jiří - BURDOVÁ, Petra: Rubelit ve svatováclavské koruně. Vesmír 79, č. 1, 2000, s. 18- 23.
HYRŠL, Jaroslav: Nový gemologický výzkum údajných největších českých granátů. Minerál 7, 2000, s. 415-418.
HYRŠL, Jaroslav: Safíry pravé i nepravé. Vesmír 82, č. 1, 2003, s. 38-41. (Pozor - internetová verze článku je bez obrázků!) 

Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 12. srpna  2007 v 11:40       rubrika: Paleontologie a geologie

    Ichnofosilie: stopy v kameni

    V geologickém záznamu Země se vedle přímých fosilních pozůstatků organismů dochovaly i zkamenělé stopy po jejich aktivitách. Hovoří o tom geolog Radek Mikuláš (repríza z ledna 2006).

     
  • 8. července  2007 v 11:20       rubrika: Paleontologie a geologie

    Počátky savců

    O tom, jak se žilo savcům ve stínu dinosaurů a také o tom, čím se nejstarší předchůdci dnešních savců od dinosaurů odlišovali, hovoří paleontolog Oldřich Fejfar. Jeho povídání jste v premiéře mohli slyšet v březnu roku...

     
  • 24. června  2007 v 11:15       rubrika: Paleontologie a geologie

    Tišnov: Vyhlodaný vrch Květnice

    Trvalo dlouhých sedm let, než se jeskyňáři prokopali z Královy jeskyně do Tišnovského dómu. Obě tyto krásné podzemní prostory leží pod vrchem Květnice u Tišnova na Brněnsku a ví se o nich teprve krátce.

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas