O vláknu a velikosti

Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) - Foto:  Wikipedia, Andrew Butko

Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis)Foto:  Wikipedia, Andrew Butko

Na pavouky je česká příroda velmi bohatá. Odhaduje se, že by u nás mohlo žít až 1000 druhů těchto členovců. Najdete je úplně všude - od vrcholků Krkonoš až po Labskou nížinu; některé i pod vodní hladinou.

Pavouci vedou fascinující život, z něhož bychom vám rádi prozradili některé více či méně pikantní podrobnosti - spolu se zoologem Milanem Řezáčem z entomologického oddělení Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze.

Už jsme se zmínili, že pavouci patří k živočišnému kmeni členovců, spolu s hmyzem nebo třeba korýši. Připomeňme si proč...

Milan Řezáč: Jak už název napovídá, jsou to živočichové, kteří mají článkované tělo. Sama skupina pavouci patří do jedné ze skupin členovců, která se označuje jako pavoukovci a do níž kromě pavouků patří ještě sekáči. Ti vypadají také jako pavouci, jenom nemají tělíčko rozděleno na hlavohruď a zadeček a mají často delší nohy. Mezi pavoukovce také patří obrovská a často hospodářsky významná skupina roztočů a ještě takzvaní štírci. To všechno jsou malí živočichové, které můžete najít třeba i v domácnosti. Kdybychom se podívali do tropických oblastí, tak bychom těch skupin pavoukovců nalezli mnohem více. Již za našimi hranicemi najdete štíry, to jsou také pavoukovci, stejně jako různé obskurní skupiny jako bičovci, bičnatci nebo solifugy. Takže ta skupina pavoukovců je velice diverzifikovaná, nicméně skupiny, které jsou nějak více druhově zastoupeny, jsou jenom dvě, a to jsou pavouci a roztoči. Pavouci se narozdíl od ostatních skupin vyznačují tím, že mají takzvané snovací bradavky. To jsou pozůstatky končetin na zadečku, které nesou takzvané spigoty, což jsou jakési trubičky, do kterých ústí snovací žlázy. Pavouci jsou schopni efektivně přást vlákno, ale kromě toho se vyznačují i tím, že třeba narozdíl od sekáčů mají hlavohruď a zadeček odděleny takzvanou stopkou. Když se podíváte na tělo pavouka, tak na jeho přední části, hlavohrudi, najdete většinou čtyři páry očí a také čtyři páry kráčivých končetin. Kromě toho jsou na hlavohrudi také ústní orgány, kterým se u pavoukovců říká klepítka, latinsky chelicery, a na jejich konci je ústí jedové žlázy. Mezi chelicerami a kráčivými končetinami se nachází takzvaná makadla, což jsou orgány, které jsou u samic podobné kráčivým nohám, až na to, že jsou kratší, ale velký význam mají u samců pavouků. Na konci těchto makadel se samcům vytvořily takzvané sekundární pohlavní orgány - kopulační orgány, do kterých samec předtím, než se vydá na zásnuby, musí přečerpat sperma z primárních kopulačních orgánů, které se nacházejí na zadečku.

Tajům pavoučího rozmnožování se prozatím podrobněji věnovat nebudeme. Zato si něco povíme o velikosti našich pavouků. Pro mnohé lidi totiž platí - čím větší pavouk, tím větší mrazení v zádech. I když se asi ve většině případů není čeho bát?

Milan Řezáč: Co se týče naší fauny, tak my tady žádné velké pavoučí giganty nemáme. Nejmenší pavouci se pohybují okolo jednoho milimetru a náš největší pavouk je slíďák tatarský. To je druh, který byl u nás donedávna považován za vyhynulého. On skutečně vymizel v naší krajině, zřejmě v souvislosti s nějakými změnami klimatu, ale v dnešní době patrně díky oteplování se do naší krajiny zase vrátil. Obývá oblast jižní Moravy a je to živočich, který má tělo velké 3,5 centimetru. Kdybychom ho změřili s nohama, tak bychom se dostali někam k 7 centimetrům. Byl znovuobjeven v roce 2003 v oblasti Zlínska, a je to ten živočich, kterému se někdy říká tarantule. Pravé tarantule jsou velice blízce příbuzné druhy, které žijí ve Španělsku; tam se také tancují takové ty folklórní tance, které prý jsou způsobené kousnutím tímto pavoukem. U nás tedy žije slíďák tatarský, což je největší druh v kontinentální Evropě, ale pokud by se tohoto velikána někdo obával, tak to nemá opodstatnění, protože jeho jed působí pouze lokálně. Vliv na lidský organizmus by se dal přirovnat k píchnutí vosou. Kromě slíďáka tatarského se v České republice vyskytují i další druhy nápadné svou velikostí. Druhem, který drží pomyslné druhé místo, je lovčík vodní; živočich, který žije v takových zrašelinělých okrajích rybníků a nesnáší eutrofizaci. To znamená, že nějaké obohacení živinami v krajině, způsobené třeba hnojením polí, pro něho má fatální účinky. Díky tomu se vyskytuje pouze v čistých horských oblastech nebo třeba na některých lokalitách na Třeboňsku. Je to druh, který je díky své velikosti schopen lovit i malé rybky; je schopen běhat po povrchu vody a pro tu rybku se do vody ponořit. Z velkých druhů, kterých je skutečně důvod se obávat, bych uvedl především takzvané zápřednice, což jsou živočichové, kteří žijí především na travní vegetaci, kde si vytvářejí zámotky na latách trav. Jejich jed působí lokálně, ale bolesti po jejich kousnutí mohou být velice silné.

Nejpozoruhodnějším rysem pavouků je jejich schopnost spřádat vlákno. Jak to vlastně pavouci dělají? A k čemu všemu vlákno pavoukům je?  

 

15/2009: Pavouci. O vláknu a velikosti. Rozhovor s Milanem Řezáčem - 3

Vložit na svůj web

...říká Milan Řezáč z entomologického oddělení Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze. Není to zdaleka všechno co nám o pavoucích řekl a tak vám zbytek jeho povídání nabídneme v příštím pořadu. Řeč bude především o námluvách a rozmnožování pavouků, péči o potomstvo a také o významu pavouků pro člověka. Pokud i vám připadá svět pavouků úžasný a plný podivuhodných zajímavostí, určitě si nás poslechněte i příští týden.  

Vysíláno v Planetáriu č. 15/2009, 11. dubna - 17. dubna 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (10:19).

 

Autor:  Frederik Velinský, Milan  Řezáč
Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas