Ze života plže

O životě suchozemských plžů v naší české kotlině jsme si povídali s malakoložkou Lucií Juřičkovou z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Takové povídání musí pochopitelně začít zrozením. Jak je to se šneky? Rodí se všichni suchozemští plži z vajíček?

Juřičková: "Pokud zůstaneme v našich luzích a hájích, tak naši plži se rodí z vajíček. Dospělý plž naklade tu snůšku vajíček obvykle do nějaké jamky v zemi, kterou dokáže sám vyrýt anebo třeba do vlhkého opadu rostlin nebo pod kůru a podobně. Prostě důležité pro něho je, aby ta vajíčka nakladl tam, kde bude vlhko, a tam už se potom vyvíjejí."

Ten plžík, co se narodí, je už hotový, má už ulitu nebo to všechno postupně získá?

Juřičková: "Malý plžík už skutečně má ulitu. Říká se jí embryonální ulitka a je to vlastně taková špička té ulity budoucí, čili ten první závit. A tak jak dorůstá, tak přibývají jednotlivé závity a dospělý plž, toho poznáte podle toho, že ten poslední závit už není takový křehký a neláme se, ale je na něm nějaké obústí, prostě ztlustlina. Takže je vidět, že růst je už dokončený."

Kolik vajíček vůbec bývá v takové snůšce a jak vysoká je úmrtnost mláďat?

Juřičková: "Ty snůšky bývají u různých druhů různě velké. Řádově to jsou jednotky až desítky. Když má někdo snůšku třeba o čtyřiceti vajíčkách, tak to už je docela hodně velká snůška. Úmrtnost pochopitelně je a velice závisí na přírodních podmínkách, na počasí a tak dále. Když je sucho, tak ta snůška může zaniknout celá."

Vraťme se ještě k té ulitě. Z čeho vlastně je a jak je to s její levotočivostí nebo pravotočivostí?

Juřičková: "Ulita je samozřejmě vápnitá, ale protože pochopitelně vápník je velice náchylný na nejrůznější poškození, na korozi zejména kyselými dešti a podobně, tak ta povrchová vrstvička bývá krytá takovou organickou slupičkou, které se říká odborně periostrakum a ta chrání ty vlastní vápenaté vrstvy proti nějakému chemickému narušení. No, a co se týče té pravotočivosti a levotočivosti, drtivá většina našich plže je pravotočivých. To poznáte tak, že když si ulitu zorientujete tím ústím, otvůrkem, z kterého ten plž vylézá, směrem k sobě a špičkou nahoru, tak mají to ústí doprava. Tak poznáte, že je pravotočivá, ale existují i levotočiví plži. U nás se jim říká závornatky. To jsou takoví dlouzí vřetenovití plžíci, kteří často bývají v lesích, třeba v hrabance, někteří i lezou na kmeny stromů a podobně, a ti skutečně jsou vynutí opačně. Ta pravotočivost a levotočivost je dána geneticky, to znamená, že plž je buď pravotočivý, anebo levotočivý, ale vzácně může dojít k mutaci, takže třeba obyčejný hlemýžď zahradní, kterého asi každý zná, může v některých případech, přestože normálně je samozřejmě pravotočivý, být i levotočivý. Ty výjimky jsou skutečně velice vzácné. Já jsem za celou dobu, co se šneky zabývám, ještě žádného levotočivého bohužel nenašla."

Ta vnitřní architektura těch ulit je určitě strašně zajímavá...

Juřičková: "Můžete si ji představit jako takovou trubici, která se spirálně vine kolem nějaké centrální osy. Takže když byste tu ulitu prořízl, tak skutečně uvidíte jednotlivé závity. No, a tělo toho plže skutečně vyplňuje celý vnitřek té ulity a vlastně z největší části jsou to orgány trávicí, především trávicí žláza, která zasahuje až úplně do toho vrchůlku a tam také bývá jeho reprodukční žláza, hermafroditická žláza."

A jsme u dalšího zajímavého tématu a tím je rozmnožování plžů. Jsou opravdu všichni šneci hermafrodité, tedy oboupohlavní živočichové?

Juřičková: "Naši suchozemští plži skutečně hermafroditi jsou. To rozmnožování samozřejmě u různých druhů je různé, ale v zásadě, můžeme si uvést příklad třeba nejběžnějšího hlemýždě zahradního, kterého si asi každý dovede představit, tak tento plž se rozmnožuje na jaře, když se oteplí a také je větší vlhkost. Ti plži, když se potkají, tak nejprve se dotýkají chodidly, zvedají hlavičky proti sobě, jakoby se ohmatávají tykadly, a potom začne probíhat taková zvláštní fáze, kdy do sebe zabodávají "šípy lásky". Jsou to takové aragonitem, čili zvláštním druhem vápníku tvořené útvary, které ti plži do sebe zabodávají a tím vlastně dochází k takovému určitému vzrušení. Pravděpodobně to souvisí s nějakou hormonální injekcí a vybudí to oba dva jedince k páření. No, ale jsou to skutečně hermafrodité. Takže v té první fázi si každý z těch dvou pářících se plžů myslí, že ten druhý je samička. Takže oni si vzájemně předají sperma a uloží ho uvnitř svých těl. Potom uplyne několik týdnů, hladina hormonů v těle plže se změní a když to trochu zjednoduším, oni si řeknou - ejhle, jsem samička, můžu využít sperma toho druhého jedince. Použijí tedy sperma toho druhého jedince k vlastnímu oplození, a potom teprve nakladou ta vajíčka."

Takže samička se stane vždycky jenom z jednoho z té dvojice nebo můžou naklást vajíčka oba?

Juřičková: "Nakladou ta vajíčka oba. Skutečně, oni si nejdřív oba vymění sperma a vždycky potom použijí sperma toho druhého jedince, čili skutečně jenom vzácně dochází k samooplození a tím je teda zaručena i určitá pestrost toho pohlavního výběru."

Ale může se stát, že hlemýžď oplodní sám sebe?

Juřičková: "K tomu samooplození dochází vzácně a spíše v nějakých stresových situacích. Čili když třeba nemůže najít jiného partnera a cítí se skutečně ohrožen, ale běžně k tomu nedochází."

Plži, o kterých si tu dnes povídáme, mají, jak známo, jen jednu nohu. Jak to tedy dělají, že lezou?

Juřičková: "Oni se plazí a plazí se za pomoci zvláštní souhry svalových vln a produkce slizu. Takže na chodidle toho plže, na jeho noze, je systém drobných svalů, které vytváří vlastně takové jakoby vlnky. Dalo by se říci vzletně, že ten plž pluje na vlnách svalstva, které se vlní na jeho noze a zároveň produkuje slizovou stopu. To si asi každý všiml, že za plžem zůstává stříbrná cestička. No, a po té tato svalovina klouže. Takový plž velice snadno zdolá třeba ostří žiletky, ale když před něj nasypete popel z cigarety, tak se to pro něj stane nepřekonatelnou překážkou, obalí se tím slizem a nemůže se pohybovat dál."

A co se s ním potom stane?

Juřičková: "Musí toho slizu produkovat tolik, aby se toho popelu nebo nějaké jiné sypké látky zbavil, a pak teprve může pochodovat dál."

Měřil někdy někdo rychlost hlemýžďů nebo plžů obecně?

Juřičková: "To je pověstné, že šnek je pomalý. Pochopitelně strašně to závisí na podmínkách; když je vlhko, šneci dovedou lézt docela rychle. Já tady možná můžu vyprávět takovou legrační historku ze zoologických kruhů u nás na fakultě, kdy před dávnými lety páni profesoři uzavřeli sázku, který z našich plžů je nejrychlejší. Nechali si za tím účelem připravit takové skleněné dráhy a na startovní čáru dali několik druhů našich běžných plžů. Někteří byli diskvalifikovaní, protože zalezli dospod, ale vyhrál plž, který se latinsky jmenuje lehmania a leze na kmeny stromů. Ten je skutečně velice rychlý z toho důvodu, že on vlastně ožírá nárosty různých řas a mechů na kmenech stromů, ale pouze když je vlhko. Takže když zaprší a půjdete do nějakého pěkného listnatého lesa, tak na kmenech stromů můžete najít řadu takových plžů bez ulity. To jsou právě tyto lehmanie. Když začne osychat kmen stromů, musí se strašně rychle schovat. Takže ta rychlost je pro ně vlastně velice důležitá. Kdyby na tom kmeni zůstaly příliš dlouho, tak by vyschly."

Na jak širokém areálu se obvykle takový plž pohybuje a zůstává po celý život na stejném místě nebo ve stejném areálu?

Juřičková: "Drtivá většina druhů ano. Takové lesní druhy jako už ten zmíněný nahý plž rodu lehmania nebo i další lesní druhy, které vlastně žijí na kmenech stromů a pod jejich kůrou, celý život neopustí třeba jednu padlou kládu. Existují druhy stepní, které zase žijí pod několika málo kameny na docela malém prostoru. Čili dá se říci, že ten jejich areál je skutečně malý. Ale pochopitelně mohou překonat i mnohem větší vzdálenost za pomoci nějakých jiných živočichů anebo člověka. Takže klidně můžeme vzletně říci třeba to, že šneci létají, protože máme už doloženou řadu příkladů, kdy se třeba popelí nějaký pták, do svého peří zanese ulity plžů a přenese je na vzdálenost mnoha kilometrů na lokality, které dřív nebyly nijak osídlené a teď najednou se zde objeví někdy i vzácné druhy plžů."

Vraťme se ještě k anatomii plžů. Říká se, že mají oči na stopkách, ale jsou to všechno skutečně oči nebo mají některá ze šnečích tykadel jinou funkci?

Juřičková: "Takový ten běžný náš hlemýžď zahradní a většina našich suchozemských plžů má vlastně dva páry tykadel. Delší pár, ten je zrakový. To jsou skutečně oči na stopkách. Kratší pár, ten je hmatový, čili tím ti plži pouze ohmatávají terén před sebou. Ten delší zrakový pár se může zatahovat a zatahuje se vlastně vchlipováním. Můžete si to představit asi tak, jako když se vchlípí prst u rukavice. Takže je tam takový sval, který se upíná těsně za tím očičkem, zatáhne a když plže vyrušíte, tak vlastně první, co se vchlípí dovnitř, je to tykadlo, pak zastrčí hlavu, a pak teprv zatáhne do ulity zbytek těla."

A své okolí tedy registruje očima nebo ještě jinak?

Juřičková: "No, on vidí velice špatně. Čili dá se říci, že ta očka jsou primitivní. Vnímá pouze světlo a tmu. Daleko lépe jistě vnímá okolí za pomoci svého chodidla, kterým vnímá různé otřesy. Takže když kolem plže třeba projdete, tak cítí jemné chvění té půdy a začne se zatahovat."

Čím se plži obyčejně živí a jak přijímají potravu?

Juřičková: "Drtivá většina našich plžů není nijak potravně specifická. To znamená, že žere hnijící zbytky rostlin a je jim celkem jedno jakých, s výjimkou toho, že by měly obsahovat dost vápníku. Je jasné, to zná asi každý zahrádkář, že některé druhy rostlin se rozkládají snadno. Ze stromů je to například lípa nebo jasan. Jejich listí do jara zmizí. Takové listí je pro šneka velice chutné. Na druhou stranu existují některé rostliny, ze stromů třeba buk nebo dub, které se rozkládají hůř a takové listy potom šneci nejedí. Ale velice zajímavý je způsob, jakým tu potravu vlastně zpracovávají. Oni mají totiž v ústech takový jakoby pilníček nebo struhadlo, chcete-li, kterému se odborně říká radula a za pomoci toho struhadla mohou ostrouhávat i veliké kusy potravy. Evolučně je to velice významné, protože tak malé zvíře, jako je plž, může vlastně získávat potravu z velkých zdrojů. To není úplně obvyklé v živočišné říši. Čili takový plž přijde k nějaké potravě a strouhá. Na zoubcích toho struhadla zůstávají drobné kousky potravy. Posouvají se do jeho žaludku a tam jsou teprve tráveny."

Dá se říci, kolik druhů suchozemských plžů v naší přírodě žije a čím jsou pro naši přírodu a třeba i zahrádky užiteční?

Juřičková: "Měkkýšů je u nás celkem dvě stě čtyřicet druhů, včetně těch vodních, čili pouze těch suchozemských bude něco kolem sto šedesáti druhů. Ještě dodnes se občas podaří objevit nějaký nový druh, který v českých zemích nikdo nezaregistroval. A co se té užitečnosti týče, tak plži jsou určitě významní rozkladači právě toho hnijícího materiálu. Je jasné, že některé druhy, zejména teda plzák španělský, který je u nás přemnožený, nejsou zrovna sympatičtí zahrádkářům, na druhé straně druhy, které se u nás vyskytují přirozeně, se nikdy takhle nepřemnožují a vlastně žádné nebezpečí pro zahrádkáře nepředstavují, protože se živí převážně tím hnijícím opadem nebo tou hnijící vegetací."

Vegetace opadá na podzim, pak nastane zima. Co dělají plži v zimě?

Juřičková: "Drtivá většina plžů se na zimu zahrabává nebo vyhledává nějaký úkryt, kde by přežila mráz. Hlemýžď zahradní se je schopný zavrtat za pomoci své svalnaté nohy a ulity docela hluboko. Takže běžně v půl metru může přečkávat nepříznivé zimní období. Obvykle si tou dobou zavíčkuje vlastně vchod do toho domečku takovým dočasným pergamenovým zvápenatělým víčkem, aby tolik nevysychal. Ale existují některé drobné druhy plžů, kteří mohou být aktivní i pod sněhovou pokrývkou, pokud tam mají nějaký zdroj potravy, nějaké hnijící rostliny, a ten sníh nahoře vlastně vytváří izolační vrstvu, tak mohou lézt i v zimě."

A kolika let se dožívají naši plži?

Juřičková: "To je zase různé. Velké druhy žijí déle. Takže takový hlemýžď žije třeba sedm i desetlet. Drobné druhy - a to možná mnoho lidí neví, že u nás existují i jenom několik málo milimetrů velcí plži - ti žijí obvykle pouze jednu sezónu."

Život plže je tedy relativně krátký a navíc se odehrává většinou jen na malém prostoru. I přes tato časoprostorová omezení však rozhodně není nudný, alespoň z pohledu zapáleného badatele malakologa to tak vypadá. Mohli jste se o tom přesvědčit z rozhovoru, který jsme vedli s Lucií Juřičkovou z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Vysíláno v Planetáriu č. 33/2009, 15. - 21. srpna (repríza z října 2008).
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (15:14).