Podivuhodné rostliny II. - Welwitschia mirabilis

Welwitschia mirabilis v Namibijské poušti. Samičí rostlina, stará přibližně 1500 let, přezdívaná The Big Welwitschia. Je 1,5 metru vysoká a víc než 4 metry široká. - Foto: Thomas Schoch, Wikimedia Licence Creative Commons

Welwitschia mirabilis v Namibijské poušti. Samičí rostlina, stará přibližně 1500 let, přezdívaná The Big Welwitschia. Je 1,5 metru vysoká a víc než 4 metry široká.Foto: Thomas Schoch, Wikimedia Licence Creative Commons

Africká poušť Namib je jedním z nejextrémnějších ekosystémů na Zemi. I na této poušti však najdeme život, někdy ve skutečně podivuhodných formách. V poušti Namib například rostou zvláštní rostliny, které sice mají kmen, ale celý pod zemí, každá má jen dva listy a některé z nich patří k nejstarším žijícím organismům na naší planetě.

Africké pustiny navštívíme s ředitelem Střední školy zahradnické a zemědělské Antonína Emanuela Komerse v Děčíně - Libverdě, botanikem Liborem Kuntem... Minule jsme si povídali o obřích amerických kaktusech, které by svým vzrůstem převýšily leckterý z paneláků. Rostlina, o níž si budeme povídat dnes, vás svou výškou neuchvátí. Ani svou krásou vás nepřitáhne - vypadá totiž jako velký hnědozelený chuchvalec roztřepených listů. Loni na podzim si botanici připomněli 150. výročí jejího objevení. Má dost zvláštní jméno.

Libor Kunte: Welwitschia mirabilis je rostlina opravdu neskutečná, i z toho důvodu, že o ní panovala celou řadu let a desetiletí mezi vědci polemika, střet názorů. Nikdo vlastně nevěděl, kam tu rostlinu pořádně zařadit... Je potřeba říci, že s touto rostlinou se dnes mohou posluchači setkat i v některých našich botanických zahradách, jako s velikou kuriozitou. Na první pohled upoutá tím, že vytváří jakýsi zvláštní vegetační střed, ze kterého rostou dva dlouhé jazykovité listy. Tvrdí se, že pokud by se listy na koncích nerozpadaly, tak by se jednalo o nejdelší listy v rostlinné říši vůbec, protože neustále z toho středu přirůstají. To je takový nejcharakterističtější znak té rostliny, kterou pojmenoval v roce 1863 William Jackson Hooker, což byl ředitel Botanické zahrady v Kew. V září roku 1859 ji objevil slovinský botanik a lékař Friderik Martin Josef Velbič. Přepisem se z něho stal Welwitsch - a proto Welwitschia mirabilis. Od té doby se neustále přemýšlelo o tom, kam tuto rostlinu zařadit. Jedná se o rostlinu dvoudomou, to znamená, že se samčí a samičí květy vytvářejí na odlišných exemplářích. To je docela zajímavá věc a tady bychom mohli potvrdit, že Welwitschia mirabilis patří, i díky svým generativním orgánům, tak trochu do příbuzenstva nahosemenných rostlin, to znamená jehličnanů. Podíváme-li se ovšem na to, jak ta rostlina vypadá, tak opravdu nebudí na první pohled dojem, že by se mělo jednat o jehličnan, to v žádném případě. Šištice, které se vytvářejí, jsou opylovány hmyzem, což u nahosemenných rostlin není; nahosemenné rostliny jsou většinou opylovány větrosnubně. V tomto případě zajišťuje opylení zvláštní ploštice Odontopus sexpuntatus. Musím říci, že jsem měl možnost se s těmi plošticemi setkat přímo na lokalitě těch welwitschií v době opylení, kdy rostliny kvetou. Těch ploštic je tam neskutečné množství, až by to mohlo na někoho působit ohavně. Mně to samozřejmě nedělalo problém, ale to veliké množství ploštic, které tam při tom opylení jsou, je zvláštní. Po opylení a oplození dojde k tvorbě bílého semene, které má poměrně velký blanitý okraj a je rozšiřováno především pomocí větru. Samičí šištice se rozpadne a uvolní se semena, která jsou rozfoukána po krajině. Každé semínko vyklíčí dvojicí děložních listů, a pak si vlastně založí ty dva listy, které už má po celý život a které dorůstají ve dva listy pravé. Když se podíváte na velké a staré exempláře, tak je skoro až neskutečné, jak široké a dlouhé listy mohou být. Opravdu jsou založeny ihned po tom, kdy přestanou fungovat děložní listy a slouží až do úplného odumření rostliny. Nejdelší listy u té welwitschie dosahují délky cirka tří metrů, ale je to jen z důvodu, že se na konci třepí a rozpadají. Kdyby listy přirůstaly celý život a netřepily se, tak dosáhnou obrovských délek - těžko říci jakých, ale jednalo by se řádově o desítky metrů.

Abychom mohli alespoň částečně pochopit život welwitschií a některé jejich prazvláštní vlastnosti, je nutné podrobně si představit prostředí, ve kterém rostou. A pak se zase vrátíme k welwitschiím samotným.  

 

02/2010: Podivuhodné rostliny - 2. část. Povídání s Liborem Kuntem - 2

Vložit na svůj web

O welwitschiích z pouště Namib jsme se už dozvěděli, že tyto rostliny vytváří pod zemí až tři metry dlouhý falešný kmen. Zároveň víme, že welwitschie se tu a tam pěstují i v botanických zahradách - nemůže to být tak trochu problém?  

 

02/2010: Podivuhodné rostliny - 2. část. Povídání s Liborem Kuntem - 3

Vložit na svůj web

Zpátky do přírody. Na místě, kde tak málo prší, musí mít každá rostlina vyvinutý nějaký vhodný způsob hospodaření s vodou - aby přežila. Kam dávají vodu třeba kaktusy se zdá být každému jasné. Ale co welwitschie? A kolik jich vůbec v Namibské poušti roste?  

 

02/2010: Podivuhodné rostliny - 2. část. Povídání s Liborem Kuntem - 4

Vložit na svůj web

Prazvláštní rostlinu, zvanou botaniky Welwitschia mirabilis (česky welwitschie podivná) nám představil botanik Libor Kunte, ředitel Střední školy zahradnické a zemědělské Antonína Emanuela Komerse v Děčíně - Libverdě. Africká poušť Namib, kde se tato rostlina vyskytuje, je od nás přeci jen trochu daleko. Ale jak už jsme řekli, můžete ji vidět i u nás, v botanických zahradách - zcela jistě v Liberci, Táboře a také v Plzni. Ve všech případech se však jedná o malé rostlinky. Chcete-li vidět opravdu velké a staré welwitschie, nemáte jinou možnost, než cestovat do Afriky. 

Vysíláno v Planetáriu č. 02/2010, 9. - 15. ledna
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (12:07)

Autor:  Frederik Velinský, Libor Kunte
Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas