Bude na Zemi lépe?

Rozhovor s klimatologem Janem Pretelem.

Planeta Země - Foto: seds.lpl.arizona.edu

Planeta ZeměFoto: seds.lpl.arizona.edu

Od 26. srpna do 4. září letošního roku se v jihoafrickém Johannesburgu konal Summit Země, Světová konference pro udržitelný rozvoj - zatím asi největší setkání tohoto typu v historii. Zástupci všech států světa se na něm radili, jak žít lépe, pomáhat přitom chudým zemím a zároveň dál neubližovat naší nemocné planetě. Bohužel, ten lepší život, ba i cestu k němu si každý představuje jinak. Hovořilo se tu o spoustě témat - o vodních zdrojích a přístupu k nim, zdravotnictví, obchodu, udržitelném zemědělství a nebo zachování biodiverzity. Některé z projednávaných okruhů se také úzce dotýkaly změn klimatu na planetě, za které do značné míry může právě člověk. Zejména proto, že málo využívá obnovitelné zdroje, spaluje fosilní paliva a produkuje skleníkové plyny (viz Dodatek). Právě postupného snižování produkce těchto plynů se týká tzv. Kjótský protokol, na němž se státy světa shodly v Japonsku před pěti lety a který zatím stále ještě nevstoupil v platnost. Je totiž příliš mnoho takových států, které ho dosud nepodepsaly. Pochopitelně jde zejména o ty největší znečišťovatele. O tom, co nového pro Kjótský protokol i planetu Zemi přinesla konference v Johannesburgu, jsem si povídal s vedoucím oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu, klimatologem Janem Pretelem.  

Jan Pretel - Foto: Frederik Velinský

Jan PretelFoto: Frederik Velinský


 


Před deseti lety byla v Rio de Janeiru přijata první rámcová úmluva o omezení produkce skleníkových plynů, před pěti lety vznikl tzv. Kjótský protokol. A právě tento protokol byl jedním z důležitých bodů na jednáních v jihoafrickém Johannesburgu. Připomeňme pro začátek, co to vlastně je Kjótský protokol a k čemu bude zavazovat, pokud bude přijat, ty státy, které ho podepsaly?

Začněme rámcovou úmluvou z roku 1992. To byla první mezinárodní dohoda, která na úrovni OSN uznala problematiku změny klimatu jako jeden z prioritních problémů vývoje planety a problematiky životního prostředí. Ta úmluva, jak už název říká, byla opravdu jenom rámcová a deklarovala vážnost problému. Pak přišel Kjótský protokol, který byl přijat v závěru roku 1997. Ten stanovil jisté redukční cíle pro ekonomicky vyspělé státy. Ty cíle byly různé, pro Českou republiku a také Evropskou unii to například byla redukce 8 %, pro Ruskou federaci a další státy byly ty hodnoty nižší. V případě Ruska šlo dokonce o nulovou hodnotu, to znamená stabilizaci emisí. A vždy se přitom má na mysli, že jde o snížení do období let 2008-2012 oproti stavu v roce 1990. Pokud by Kjótský protokol vstoupil v platnost, znamenalo by to souhrnné integrované snížení emisí skleníkových plynů o 5,2 %.

Jenže Kjótský protokol dosud v platnost nevstoupil. Neratifikovali ho ti největší znečišťovatelé a producenti skleníkových plynů - třeba právě Rusko nebo USA; velkým producentem je i Čína.

Na Čínu se protokol zatím nevztahuje. Čína a třeba také Indie a další státy z jihovýchodní Asie, byť jsou značnými znečišťovateli, nejsou totiž zařazeny do kategorie států ekonomicky vyspělých. Kjótský protokol může vstoupit v platnost až tehdy, kdy bude ratifikován 55 státy, které zároveň pokryjí 55 % emisí ekonomicky vyspělých států. Současná situace vypadá tak, že protokol byl zatím ratifikován asi 87 státy, čímž je jedna podmínka splněná. Bohužel není splněná ta druhá. Zatím je pokryto z požadovaných 55 % jen asi 37,1 %. Je tady totiž jeden základní problém, se Spojenými státy. První mezinárodní aktivita prezidenta Bushe po jeho nástupu do funkce se týkala Kjótského protokolu, když prohlásil, že ve verzi, přijaté v roce 1997, není protokol z ekonomického hlediska pro USA akceptovatelný. A na začátku tohoto roku s definitivní platností Spojené státy protokol odmítly. To znamená ztrátu asi 37 %, požadovaných pro vstup. Do dnešního dne ratifikovaly Kjótský protokol jako celek státy Evropské unie a také většina kandidátských států, s výjimkou Polska - to je ale jen otázka času. Pořád nám však chybí asi 18 %. Ten potenciál je skryt v Rusku, protože kdyby protokol ratifikovalo, přispěje 17,4 %; Polsko přispěje 3 % a za tohoto předpokladu Kjótský protokol vstoupí v platnost. Takže klíč k problému teď paradoxně drží Ruská federace.

Na závěr Summitu Země v Johannesburgu byla podepsána deklarace, na níž se museli shodnout všichni účastníci. Znamená to, že se museli shodnout i na nějakých formulacích, které se týkaly Kjótského protokolu.

Pokud jde o záležitosti emisí skleníkových plynů, Kjótského protokolu a změn klimatu, očekávání od johannesburského summitu byla nepoměrně větší. Když si přečteme ministerskou deklaraci, která vyšla z Johannesburgu, zjistíme, že má asi 40 různých bodů a pouze v jednom z nich je zmiňována problematika změny klimatu. Ano - ono se i nadále uznává, že to je vážný problém, nadále se uznává, že ten vážný problém je speciálně orientovaný na státy rozvojové a tak dále, ale to vlastně podle mého názoru není vůbec nic nového. Protože ten jeden paragraf a případně další návazné, týkající se energetiky a trvale udržitelného rozvoje jsou obsaženy už v té rámcové úmluvě, která vznikla před 10 lety. Takže v Johannesburgu se takřka nic nového nestalo. Je fakt, že tu zazněla slova ruského předsedy vlády asi v tom smyslu, že Ruská federace si je vědoma vážnosti problému a bude dělat vše pro to, aby Kjótský protokol ratifikovala. Jenže to je taková neurčitá deklarace; rozhodně to neznělo tak, jako že se Ruská federace zavazuje, že v nějakém konkrétním termínu ratifikuje Kjótský protokol. Podobným způsobem reagoval i kanadský premiér, který se vyjádřil přibližně ve stejném duchu; ponechme ale Kanadu stranou. Pokud se týká pozice Ruska: je celkem logické, že když mám k něčemu klíč, snažím se z té věci nějakým způsobem získat ekonomický prospěch. A já mám pocit, že právě o tom teď v Rusku přemýšlejí. Dokud neuvidím, jak se říká, jejich podpis na papíře, budu to prohlášení ruského premiéra brát poněkud s rezervou.

To ale skutečně vypadá tak, jako by značná část účastníků podobných setkání na problémy nehleděla ani tak ekologicky, jako spíš politicky nebo přes byznys.

Je to záležitost obchodu. Já už se podobných jednání účastním zhruba 8-9 let a vím, že opravdu nejde v první řadě o to, jestli globální teplota na planetě stoupne o 1 nebo 5 stupňů. Ve skutečnosti jde bohužel o skryté peníze. To například znamená, že většina dobrých návrhů jak situaci řešit se setkává se značným odporem států, vyvážejících ropu, celého Blízkého východu a bohužel také USA a nebo Austrálie. I ta odmítá ratifikovat Kjótský protokol a jinak než jako pozorovatel se celého procesu nechce účastnit.

S tím vším souvisí i spor o obnovitelné zdroje, který se na summitu vedl. Země Evropské unie navrhovaly do závěrečného textu formulaci, že signatářské země se zavazují zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie na výrobě na úroveň 15 % do roku 2010, což by znamenalo částečný ústup od spalování fosilních paliv a větší využívání energie vodní, sluneční nebo větrné. Německý kancléř Schröder dokonce položil rovnítko mezi spalování fosilních paliv, globální oteplování a letošní záplavy v Evropě. Je vůbec možné takové rovnítko udělat?

Já bych se nejdřív zastavil u těch obnovitelných zdrojů. Ano - návrh Evropské unie na snížení o 15 % do roku 2010 skutečně padl a setkal se právě s odporem USA a států, vyvážejících ropu. Podle mého je návrh Evropské unie poněkud ambiciózní, protože v současné době je i v samotné unii podíl obnovitelných zdrojů někde na úrovni 7-9 % a mám pocit, že i Evropská unie by měla problém navrhovaný závazek splnit. A teď k vyjádření kancléře Schrödera. Dávat tam přímé rovnítko je v současnosti ještě možná trochu odvážné. Mezi emisemi skleníkových plynů a spalováním fosilních paliv to samozřejmě platí, tady problém není. Otázka je, jestli dávat rovnítko mezi spalování fosilních paliv a záplavy ve střední Evropě. To asi ještě není na místě. Nicméně - záplavy byly dobrou ukázkou toho, jak by se změna klimatu v budoucnu právě v našem regionu mohla projevit. Ten dopad je v každém světovém regionu trochu odlišný; v Evropě by šlo hlavně o sektor vodního a lesního hospodářství a také o dopad na zemědělství. Podle výsledků mezivládního panelu ke změně klimatu, které byly prezentovány v polovině roku 2001, by se totiž v Evropě klimatické změny projevily zejména delšími obdobími nedostatku vody, střídanými jejím přebytkem, tedy lijáky a povodněmi. Takže to rovnítko je tak trochu napůl, ale rozhodně je nutné brát ho do budoucna silně v potaz. 

Kolona aut na dálnici - Foto: Jan Rosenauer

Kolona aut na dálniciFoto: Jan Rosenauer


 


Kjótský protokol možná v budoucnu opravdu vstoupí v platnost, možná se i začnou ve větší míře používat obnovitelné zdroje a budou zavedeny ekologické technologie. Globální oteplování prý ale bude probíhat v určité míře dál, protože ho nepůsobí jenom člověk.

Mluvme raději spíše než o globálním oteplování o globální změně klimatu. Z jednoduchého důvodu: když běžnému občanovi řeknu, že v Evropě stoupne podle různých projekcí průměrná teplota třeba o 2-3 stupně, většina lidí to chápe tak, že se vlastně nic neděje - aspoň jim nezmrznou meruňky. Přibližně takovým způsobem na to většina lidí reaguje. Ono je ale nutné dopad změny klimatu vidět v narušení celkového a velmi složitého klimatického systému. Je třeba říci, že změna klimatu, se kterou se tady setkáváme, se skládá ze dvou složek. Jedna složka je taková ta přirozená proměnlivost klimatu, kde ta perioda je v řádu stovek tisíců let. Jako příklad bych uvedl třeba Grónsko - Grönland. Bývala to skutečně "zelená země" a dneska to je země zaledněná. No a přes tu dlouhodobou periodu se nám překládá ještě vliv člověka, tedy antropogenní změny. Rozlišit, za co přesně může člověk a za co dlouhodobé kolísání teploty na planetě, je velmi obtížné.

Pokud bude přijat, je Kjótský protokol skutečně schopen problém emisí skleníkových plynů vyřešit?

Jak už jsme si říkali, kdyby Kjótský protokol vstoupil v platnost, snížil by celkové emise o 5,2 %. Ale to bohužel pro návrat klimatického systému do stabilizovaného původního stavu naprosto nic neznamená. Bylo spočteno, že kdybychom se chtěli dostat do pozice, kde jsme stáli na začátku industriálního období, potřebovali bychom snížit emise ne o 5, ale o 50%. A my tady při těch jednáních vidíme, jak je složité a co peněz a úsilí stojí přesvědčit státy o pouhém pětiprocentním snížení. Vůbec nedokážu domyslet, co by se muselo udělat pro snížení padesátiprocentní. To je tedy spíš jen výhled do budoucna. Navrátit celý systém do stavu, ve kterém byl před 50-100 lety bude asi velice obtížné. I s Kjótským protokolem.

Když se ohlédnete 10 let dozadu, jste v otázce dalších jednání spíše optimista nebo pesimista?

Vše se opravdu bude odvíjet především od toho, jestli Kjótský protokol vstoupí a nebo nevstoupí v platnost. A tady, jak už jsme si říkali, závisí vše na politice a ekonomice Ruska. Bohužel, právě tak situace vypadá. A jestli jsem optimista nebo pesimista? Na to bych odpověděl asi tak, že kdybych byl pesimista, dávno jsem svoje aktivity zastavil. Spíš jsem tedy optimista, ale rozhodně ne takový, abych mohl někomu z přesvědčení garantovat, že se ten proces opravdu rozjede. Myslím tedy proces, který by se nějakým způsobem snažil zachránit naši planetu.

A pokud k té záchraně planety nakonec dojde, v jakém časovém horizontu? Budou to stovky let?

Já si myslím, že je třeba ještě počkat na vývoj zcela nových technologií na výrobu energie a nových energetických zdrojů. Že nás tedy čeká ještě poměrně velká práce. Hovoří se například o tom, že by se mohl schraňovat uhlík někde v podzemních slojích. Zatím se dělají testy a výpočty, ale já mám dojem, že než se třeba právě tento proces ukládání uhlíku dočká praktického uplatnění, uplyne ještě několik desetiletí.

Nezbývá nám, než být také optimisty a zachraňovat Zemi zatím v malém. Třeba tříděním a recyklací odpadu nebo upřednostňováním chůze, jízdního kola či hromadné dopravy před jízdou v autě. Nebo šetřením elektřinou. A existuje jistě i řada dalších způsobů. Přitom všem můžete po očku pozorovat, co pro naši Zemi dělají "ti nahoře". Třeba se nakonec opravdu všichni společně k něčemu zásadnímu rozhoupou.

Frederik Velinský
Fotografie autor.

DODATEK s vysvětlivkami:
Biodiverzita - rozmanitost živočišných a rostlinných druhů.
Emise - vypouštění látky, vznikající jako odpadní produkt technologických procesů do okolního prostředí, např. vody či ovzduší. Lze tak označit i samotnou vypouštěnou látku.
Fosilní paliva - uhlí, živičné břidlice, ropa a zemní plyn.
Globální oteplování - postupné zvyšování celoroční průměrné teploty na Zemi.
Obnovitelné zdroje energie - zdroje, které se samy přirozeně obnovují z jiných zdrojů, a nebo které samy poskytují stálý tok energie. Jde o energii geotermální (ze zemského jádra), slapovou (vznikající pohybem planet), sluneční, vodní, větrnou a energii živé hmoty (biochemickou). Většinou jde o zdroje, jejichž využívání nemá žádný dopad na životní prostředí; je však často drahé a technologicky náročné.
Skleníkové plyny - např. methan nebo oxid uhličitý; ten vzniká spalováním fosilních paliv.  

Autor:  Frederik Velinský, Jan Pretel
Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas