Bude na Zemi lépe?

Před deseti lety byla v Rio de Janeiru přijata první rámcová úmluva o omezení produkce skleníkových plynů, před pěti lety vznikl tzv. Kjótský protokol. A právě tento protokol byl jedním z důležitých bodů na jednáních v jihoafrickém Johannesburgu. Připomeňme pro začátek, co to vlastně je Kjótský protokol a k čemu bude zavazovat, pokud bude přijat, ty státy, které ho podepsaly?

Začněme rámcovou úmluvou z roku 1992. To byla první mezinárodní dohoda, která na úrovni OSN uznala problematiku změny klimatu jako jeden z prioritních problémů vývoje planety a problematiky životního prostředí. Ta úmluva, jak už název říká, byla opravdu jenom rámcová a deklarovala vážnost problému. Pak přišel Kjótský protokol, který byl přijat v závěru roku 1997. Ten stanovil jisté redukční cíle pro ekonomicky vyspělé státy. Ty cíle byly různé, pro Českou republiku a také Evropskou unii to například byla redukce 8 %, pro Ruskou federaci a další státy byly ty hodnoty nižší. V případě Ruska šlo dokonce o nulovou hodnotu, to znamená stabilizaci emisí. A vždy se přitom má na mysli, že jde o snížení do období let 2008-2012 oproti stavu v roce 1990. Pokud by Kjótský protokol vstoupil v platnost, znamenalo by to souhrnné integrované snížení emisí skleníkových plynů o 5,2 %.

Jenže Kjótský protokol dosud v platnost nevstoupil. Neratifikovali ho ti největší znečišťovatelé a producenti skleníkových plynů - třeba právě Rusko nebo USA; velkým producentem je i Čína.

Na Čínu se protokol zatím nevztahuje. Čína a třeba také Indie a další státy z jihovýchodní Asie, byť jsou značnými znečišťovateli, nejsou totiž zařazeny do kategorie států ekonomicky vyspělých. Kjótský protokol může vstoupit v platnost až tehdy, kdy bude ratifikován 55 státy, které zároveň pokryjí 55 % emisí ekonomicky vyspělých států. Současná situace vypadá tak, že protokol byl zatím ratifikován asi 87 státy, čímž je jedna podmínka splněná. Bohužel není splněná ta druhá. Zatím je pokryto z požadovaných 55 % jen asi 37,1 %. Je tady totiž jeden základní problém, se Spojenými státy. První mezinárodní aktivita prezidenta Bushe po jeho nástupu do funkce se týkala Kjótského protokolu, když prohlásil, že ve verzi, přijaté v roce 1997, není protokol z ekonomického hlediska pro USA akceptovatelný. A na začátku tohoto roku s definitivní platností Spojené státy protokol odmítly. To znamená ztrátu asi 37 %, požadovaných pro vstup. Do dnešního dne ratifikovaly Kjótský protokol jako celek státy Evropské unie a také většina kandidátských států, s výjimkou Polska - to je ale jen otázka času. Pořád nám však chybí asi 18 %. Ten potenciál je skryt v Rusku, protože kdyby protokol ratifikovalo, přispěje 17,4 %; Polsko přispěje 3 % a za tohoto předpokladu Kjótský protokol vstoupí v platnost. Takže klíč k problému teď paradoxně drží Ruská federace.

Na závěr Summitu Země v Johannesburgu byla podepsána deklarace, na níž se museli shodnout všichni účastníci. Znamená to, že se museli shodnout i na nějakých formulacích, které se týkaly Kjótského protokolu.

Pokud jde o záležitosti emisí skleníkových plynů, Kjótského protokolu a změn klimatu, očekávání od johannesburského summitu byla nepoměrně větší. Když si přečteme ministerskou deklaraci, která vyšla z Johannesburgu, zjistíme, že má asi 40 různých bodů a pouze v jednom z nich je zmiňována problematika změny klimatu. Ano - ono se i nadále uznává, že to je vážný problém, nadále se uznává, že ten vážný problém je speciálně orientovaný na státy rozvojové a tak dále, ale to vlastně podle mého názoru není vůbec nic nového. Protože ten jeden paragraf a případně další návazné, týkající se energetiky a trvale udržitelného rozvoje jsou obsaženy už v té rámcové úmluvě, která vznikla před 10 lety. Takže v Johannesburgu se takřka nic nového nestalo. Je fakt, že tu zazněla slova ruského předsedy vlády asi v tom smyslu, že Ruská federace si je vědoma vážnosti problému a bude dělat vše pro to, aby Kjótský protokol ratifikovala. Jenže to je taková neurčitá deklarace; rozhodně to neznělo tak, jako že se Ruská federace zavazuje, že v nějakém konkrétním termínu ratifikuje Kjótský protokol. Podobným způsobem reagoval i kanadský premiér, který se vyjádřil přibližně ve stejném duchu; ponechme ale Kanadu stranou. Pokud se týká pozice Ruska: je celkem logické, že když mám k něčemu klíč, snažím se z té věci nějakým způsobem získat ekonomický prospěch. A já mám pocit, že právě o tom teď v Rusku přemýšlejí. Dokud neuvidím, jak se říká, jejich podpis na papíře, budu to prohlášení ruského premiéra brát poněkud s rezervou.

To ale skutečně vypadá tak, jako by značná část účastníků podobných setkání na problémy nehleděla ani tak ekologicky, jako spíš politicky nebo přes byznys.

Je to záležitost obchodu. Já už se podobných jednání účastním zhruba 8-9 let a vím, že opravdu nejde v první řadě o to, jestli globální teplota na planetě stoupne o 1 nebo 5 stupňů. Ve skutečnosti jde bohužel o skryté peníze. To například znamená, že většina dobrých návrhů jak situaci řešit se setkává se značným odporem států, vyvážejících ropu, celého Blízkého východu a bohužel také USA a nebo Austrálie. I ta odmítá ratifikovat Kjótský protokol a jinak než jako pozorovatel se celého procesu nechce účastnit.

S tím vším souvisí i spor o obnovitelné zdroje, který se na summitu vedl. Země Evropské unie navrhovaly do závěrečného textu formulaci, že signatářské země se zavazují zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie na výrobě na úroveň 15 % do roku 2010, což by znamenalo částečný ústup od spalování fosilních paliv a větší využívání energie vodní, sluneční nebo větrné. Německý kancléř Schröder dokonce položil rovnítko mezi spalování fosilních paliv, globální oteplování a letošní záplavy v Evropě. Je vůbec možné takové rovnítko udělat?

Já bych se nejdřív zastavil u těch obnovitelných zdrojů. Ano - návrh Evropské unie na snížení o 15 % do roku 2010 skutečně padl a setkal se právě s odporem USA a států, vyvážejících ropu. Podle mého je návrh Evropské unie poněkud ambiciózní, protože v současné době je i v samotné unii podíl obnovitelných zdrojů někde na úrovni 7-9 % a mám pocit, že i Evropská unie by měla problém navrhovaný závazek splnit. A teď k vyjádření kancléře Schrödera. Dávat tam přímé rovnítko je v současnosti ještě možná trochu odvážné. Mezi emisemi skleníkových plynů a spalováním fosilních paliv to samozřejmě platí, tady problém není. Otázka je, jestli dávat rovnítko mezi spalování fosilních paliv a záplavy ve střední Evropě. To asi ještě není na místě. Nicméně - záplavy byly dobrou ukázkou toho, jak by se změna klimatu v budoucnu právě v našem regionu mohla projevit. Ten dopad je v každém světovém regionu trochu odlišný; v Evropě by šlo hlavně o sektor vodního a lesního hospodářství a také o dopad na zemědělství. Podle výsledků mezivládního panelu ke změně klimatu, které byly prezentovány v polovině roku 2001, by se totiž v Evropě klimatické změny projevily zejména delšími obdobími nedostatku vody, střídanými jejím přebytkem, tedy lijáky a povodněmi. Takže to rovnítko je tak trochu napůl, ale rozhodně je nutné brát ho do budoucna silně v potaz.

Kolona aut na dálnici|foto:Jan Rosenauer