Domestikace koní. Od kdy žijeme spolu?
Člověka doprovází historií řada zvířecích průvodců, zdomácnělých zvířat. Jsou mezi nimi i koně. Ale od kdy?
Stejně jako u ostatních domestikovaných zvířat i u koní se vede mezi vědci debata o tom, kdy se asi jejich cesty s tou lidskou zkřížily či sešly. Kdy došlo ke zdomácnění, čili domestikaci koní? Poslední dobou se k tomuto tématu objevilo pár zajímavých novinek. O domestikaci koní jsme si povídali s Jitkou Bartošovou, vědeckou pracovnicí Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze – Uhříněvsi.
Kde se ochočení koně v našich stájích vzali?
„Domácí koně pocházejí zřejmě z jednoho druhu, kterému říkejme kůň divoký. K domestikaci koní, nikoliv tedy k jejich ochočení, došlo řádově 2 – 6 tisíc let př.n.l.; v současné době se tyto údaje zpřesňují. Kdy byl ochočen první kůň asi těžko zjistíme, protože koně se pohybují v okolí člověka možná 50 tisíc let. Domestikaci, tedy nějaký vyšší stupeň ochočení, kdy už dochází ke genetickým změnám a změnám stavby těla daným péčí člověka a vůbec cílenou selekcí, v současnosti datujeme zhruba do doby kolem 3,5 tisíce let př.n.l. Zatím to vypadá, že k ní došlo na více místech někde v oblasti Eurasie, což je poměrně široká oblast, která nicméně odpovídá původnímu rozšíření divokých koní od Aljašky až po Pyreneje. Podle posledních výzkumů na základě analýzy DNA a porovnávání vzorků dnešních koní se vzorky koní, které máme z různých historických dob, to vypadá, že se v pozdních čtvrtohorách potulovala populace koní na celém tom širokém území. Později se začala rozpadat na menší, ohraničenější populace. K domestikaci došlo na několika místech, z nichž potvrzené jsou například údaje z oblasti Ukrajiny, Kazachstánu a obdobných míst.“
Čerstvé jsou zejména údaje z Kazachstánu. Tam se našly dokonce i nějaké hmatatelné důkazy. Jaké?
„Týká se to tzv. botajské kultury. Důkazy, které jsou považovány za celkem relevantní, jsou například kosterní nálezy koní, kteří měli štíhlejší některé kosti a podobali se víc dnešním koním, než těm divokým. Další záležitost bývá sice vykládána sporně, ale můžeme ji brát jako jeden z pomocných důkazů – na předstoličkách koní byly nalezeny stopy poškození, které bylo s vysokou pravděpodobností způsobeno udidlem. Třetím, klíčovým důkazem, jsou stopy zpracování nejen koňského masa, ale i koňského mléka. Podojit klisnu není úplně jednoduché ani v dnešní době, kdy ty klisny máme ochočené, máme je v ruce a manipulujeme s nimi každý den. Když byla ta botajská kultura schopná zpracovávat mléko, tak musela mít nějaký pravidelný přísun. Zřejmě ty kobyly byly přinejmenším krotké, takže ti lidé je byli schopni udržet v ruce a podojit. Vypadá, že si už tehdy dělali takzvaný kumys, což je alkoholický nápoj z kobylího mléka, prý velmi chutný. To jsou tedy důkazy, které se zdají potvrzovat domestikaci koně na území dnešního Kazachstánu.“
Divocí koně byli ze všeho nejdříve loveni pro maso. Co vedlo lidi k tomu, aby je začali chytat živé a chovat v zajetí? Začalo soužití člověka a koně „pod jednou střechou“ rolí jakési „živé konzervy“?
„To maso je klíčová záležitost, protože když chcete přežít, musíte se něčím živit. Klasický obraz první fáze, kdy kůň tvořil součást jídelníčku člověka, byl takový, že ti koně byly naháněni a shazováni ze skal a maso se získávalo tímto nepěkným způsobem. To můžete provést, máte-li k tomu příležitost. Lidé zjistili, že bude lépe uchovávat koně jako zásobárnu masa, což byl zřejmě prvotní důvod, proč koně začali být drženi v ohradách a proč se kůň stal souputníkem člověka. Postupem času lidé samozřejmě zjistili, že i kobylí mléko, pokud byli schopni ho nadojit, je velmi dobrým zdrojem výživy. Unikátní a revoluční bylo, když člověk pochopil, že se na to zvíře dá sednout a že se dá zapřáhnout. To způsobilo revoluci v historii. Člověku to umožnilo přesouvat se na obrovské vzdálenosti, nosit náklad a tak dál. Takže domestikace koní a jejich využívání souvisí s lidskou kulturou. Je pravda, že už před koněm člověk do určité míry domestikoval třeba soba, který byl používán také jako jezdecké zvíře, ale pak byl z nějakého důvodu upřednostněn kůň. A to byl hlavní důvod, proč ta domestikace pokračovala.“
Zmiňovala jste se, že u těch nálezů z Kazachstánu se našly pravděpodobné stopy po udidle. To znamená, že už v té době se koně používali k jízdě a možná i k tahu?
„To je velmi pravděpodobné. Vypadá to, že dříve než k jízdě se kůň používal k tahu. Zase to jsou nějaké archeologické nálezy, potom doklady na nějakých malbách a tak dále. My nevíme, kdy začal člověk u koně používat udidlo, protože stopy na zubech způsobí většinou jen udidlo, které je tvrdé, třeba kus nějakého kovu. Pokud je to udidlo měkčí, třeba kožené, tak stopy na zubech zpravidla nenechává. Dokonce se v tomto směru dělaly cílené pokusy. Takže my víme, od kdy se přibližně používalo udidlo, které zanechávalo otisk na zubech, ale nevíme, kdy s tím člověk začal, jak to prvotní udidlo vypadalo a tak dále. Třeba se objeví nějaký nález, který nám to objasní.“
Z toho vyplývá, že pokud se našly nějaké stopy po udidle u koní z Kazachstánu, tak tomu musel předcházet nějaký vývoj a k té domestikaci pravděpodobně došlo dříve. Nedávno se objevily informace ze Saúdské Arábie, kde údajně jedna z tamních kultur, makarská kultura, měla domestikované koně už před 9 tisíci lety, což zní naprosto neuvěřitelně.
„To jsou samozřejmě fantastické nálezy a já se těším, až je někdo prověří. Byly by to naprosto unikátní doklady. Domestikace koně by se tak posunula krátce za hospodářská zvířata typu ovce, koza nebo skot. Pes, který je považovaný za jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního domestikanta, byl domestikován asi 8 – 13 tisíc let př.n.l. Já jsem se snažila dohledat další údaje, protože to je opravdu zpráva, která může zahýbat dějinami koní i soužití člověka s koněm, zatím to ovšem vypadá, že veškeré údaje o držení koní u makarské kultury vycházejí z údajů jedné tiskové konference, kterou uspořádalo, řekněme, oddělení pro turistiku Saúdské Arábie. Sdělilo to jako převratné novinky a převratné objevy. Nemáme dosud žádnou vědeckou práci, takže bych zatím byla opatrná. Ale bylo to samozřejmě fantastické.“
Podle tiskových agentur vychází hypotéza o dávné domestikaci koní na Arabském poloostrově především z nálezu několika zvířecích sošek. Mezi psy, kozami a dravými ptáky byla i plastika koně. Je dost velká, měří kolem 90 centimetrů. Zástupce saúdskoarabského vládního úřadu pro památky Alí Ghabbán novinářům řekl, že se zatím nikde na světě nenašla tak stará plastika koně podobných rozměrů. Jako stoprocentní důkaz však mezi odborníky neobstojí. Bude nutné počkat na nějaké další nálezy. A také na oficiální informace přímo od archeologů.
Jak už jsme říkali, zásadní novinky ze společné historie koně a člověka přinesla nedávno analýza koňských genů. Díky analýze DNA mohou odborníci nahlížet velmi hluboko do minulosti. Často tam objeví dost nečekané věci.
„To je zase velice široká oblast, o které by se dalo hovořit velmi dlouho. S novými technickými možnostmi a vůbec možnostmi jak analyzovat DNA, s různými objevy molekulární genetiky a tak dále se dostáváme k nové renesanci údajů o celé historii a evoluci – nejen koňovitých. Koně jsou ojedinělí tím, že máme jejich poměrně širokou, téměř kompletní vývojovou řadu; máme kosterní pozůstatky, které přesně dokumentují vývoj koně. Dnešní možnosti, jak analyzovat stáří těchto pozůstatků a DNA, nám umožňují porovnávat genetickou různorodost koní a zjišťovat, odkud pocházejí, kde byli domestikovaní atd.“
Zatím to tedy vypadá, že na domestikaci se podílelo několik míst. Nebylo to tak, že koně byli domestikováni na jednom místě, odkud se pak rozšířili?
„Vypadá to, že z té obrovské populace přes celou Eurasii došlo k domestikaci na několika místech. Tím jak lidé na koních putovali, tak se koně mezi sebou dál křížili a docházelo i k přílivu krve volně žijících divokých klisen do už domestikovaných populací koní. Co se týká genetické informace po matkách, tak se ukazuje, že je velmi různorodá a v zásadě pokrývá informaci od koní někde od Pyrenejí až po Altaj. Od této jakési základní populace se malinko odlišují ty populace, které byly odděleny přírodními podmínkami – například na Iberském poloostrově, v dnešním Španělsku. Je to pořád tentýž kůň, ale je vidět, že jeho genová základna je malinko specifická. Totéž se týká na druhé straně třeba koní čínských a mongolských.“
Naprosto specifickým případem jsou koně Převalského – poslední žijící divocí koně, na jejichž návratu do volné přírody se velkou měrou podílela pražská zoologická zahrada. Jsou to divocí koně, ale nejsou to ti koně, které si lidé kdysi ochočili. Jinými slovy – kůň Převalského je, zdá se, jiný druh divokého koně, než byl ten, ze kterého povstali dnešní domácí koně.
O genetické výbavě koní Převalského a také o dalších divokých koních, tarpanech, si budeme s Jitkou Bartošovou z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze – Uhříněvsi povídat v další části našeho rozhovoru.
Vysíláno v Planetáriu č. 40/2011, 1. - 7. října.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Geneticky chudí hřebci
Domestikace koně byl multiregionální proces
Co prozradila DNA o domestikaci koně
Nejstarší domestikovaný kůň
Zvětšit mapu
