Domestikace koní. Vzdálení příbuzní – koně Převalského

Koně Převalského z pražské zoo v mongolské rezervaciFoto: Zoo Praha

Domácí koně nejsou přímými potomky divokých koní Převalského. Co o jejich příbuzenském vztahu říkají analýzy DNA?

Nejstarší nezpochybnitelné nálezy, které svědčí o chovu zdomácnělých koní, pocházejí z Kazachstánu a jsou staré zhruba pět a půl tisíce let. Je ale velmi pravděpodobné, že domestikace koní začala ještě o něco dříve. Důkazy se bohužel hledají špatně – archeologie je na to krátká. Nové možnosti jak podrobněji zkoumat proces domestikace koní přinesla až genetika. Analýzy koňské DNA s definitivní platností pohřbily kdysi tradovanou teorii o koních Převalského jako předcích domácích koní. Ti jsou potomky nějakého jiného druhu koně, který dříve obýval celou Eurasii a dnes už po něm nezbyla ani stopa.

O genetické výbavě koní Převalského povídá Jitka Bartošová, vědecká pracovnice Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze – Uhříněvsi, mimo jiné odbornice na etologii koní a koně obecně: 

„Kůň Převalského je zajímavý tvor. Je to jediný pravý divoký kůň, který nám zbyl do současnosti. To, že není předkem domácích koní, které máme dnes ve stájích, už je známo poměrně dlouho. Jen některá literatura to opomněla vzít na vědomí. V současnosti se znovu potvrzuje, že kůň Převalského se oddělil od hlavní vývojové linie vedoucí k dnešním koním řádově před nějakými 110-180 tisíci lety. Přestože jde zřejmě o dva různé druhy (někteří zoologové mluví o poddruzích), které mají různý počet chromozomů, kůň Převalského a kůň domácí se spolu plodně kříží. Kůň Převalského zřejmě sdílel stejné prostředí jako divoký kůň, ze kterého vznikl náš domestikovaný kůň, ale na jeho vývoji se pravděpodobně přinejmenším v nějaké větší míře nepodílel. Naopak byla teorie, která v současnosti není brána za příliš pravděpodobnou, že kůň Převalského mohl být, stejně jako další volně žijící populace, potomkem domestikovaných koní. Základní věc, kterou je třeba si uvědomit, je, že my nejsme schopni vůbec posoudit chování nedomestikovaného předka koně, protože se nám ho naší úpornou činností zřejmě podařilo vyhubit. Všichni volně žijící koně, které potkáme po světě, ať to jsou mustangové v Severní Americe, camarští koně ve Francii, populace na Novém Zélandě, v Japonsku a v Číně, nejsou koně divocí, ale zdivočelí nebo cíleně vypouštění do přírody. Jsou to potomci domestikovaných koní. My toho předka dnešních koní nemáme. Jediný pravý divoký kůň, kterého máme, je kůň Převalského.“ 

Mládě koně Převalského těsně po narozeníFoto: Tomáš Adamec

Koně Převalského se už nějaký ten rok vracejí do volné přírody 

Jejich stáda znovu osidlují stepi. V té souvislosti nesmíme zapomenout zdůraznit, že všichni dnes žijící koně Převalského jsou potomky pouhých dvanácti jedinců. Tak úzký byl pověstný bottleneck, „hrdlo láhve“, kterým tento druh musel (kvůli nám, lidem) projít. Co to udělalo s jeho genetickou výbavou? I přes tak úzkou základnu je podle Jitky Bartošové genetická informace koní Převalského poměrně rozmanitá: 

„To je věc velice pozoruhodná, nicméně v přírodě to zřejmě není nic výjimečného. Těch koní bylo skutečně dvanáct a pak se k nim přidává ještě jedna klisna s potomstvem, která se objevila někdy v první polovině 20. století. Těch dvanáct přeživších koní Převalského dalo základ dnešní populaci, která čítá řádově něco přes dva tisíce koní po celém světě. Vesměs tedy v zoologických zahradách a nově i volně vypouštěných do svého přirozeného prostředí v Číně, v Mongolsku a tuším, že i v Rusku. To, že je možné obnovit populaci z tak malého počtu jedinců není až tak neobvyklé. Známe to na příkladu našich starokladrubských koní. Zvláště z černé varianty zbylo jen několik jedinců a z nich se potom obnovila celá populace. Odráží to schopnost vyrovnat se s takzvaným bottleneckem, kdy dojde z nějakého důvodu ke zhroucení a zdecimování určité populace na nějaké lokalitě. Z přeživších jedinců je za určitých okolností normální reprodukcí schopná vyrůst nová generace.“ 

Příbuzenská plemenitba 

Starokladrubský kůň v odchovně v SelmicíchFoto: Filip Novotný

„Vidíme to u koní, ale třeba i u některých druhů hlodavců. Ti žijí v určitých cyklech, kdy se populace smrskne do malého počtu jedinců a pak se zase rozrůstá. Svědčí to mimo jiné o poměrně dobrém snášení inbreedingu, tedy příbuzenské plemenitby, reprodukce mezi příbuznými jedinci na straně těch koní, kterou vidíme u řady plemen. Mnohá z nich vznikla z několika málo jedinců a některá se i udržují v rámci omezeného počtu jedinců; abychom zachovali ráz toho plemene, tak do něj neradi přiléváme další ‚novou krev‘. U určitých druhů zvířat, mimo jiné u koní, je tedy možné z posledních zbytků obnovit celou populaci a zachránit tak ohrožený druh. U koně Převalského se na tom podílela, jak všichni vědí, pražská zoologická zahrada. V dnešní době sice kůň Převalského ve volné přírodě stále ještě nemá na růžích ustláno, ale v každém případě ho lze považovat za druh, který nám, doufejme, v nejbližší době nevyhyne.“

Jak jsme od Jitky Bartošové slyšeli, koně Převalského a domácí koně se mohou plodně křížit. To je mrzutost, která může hatit snahy o navrácení koní Převalského do volné přírody, kde to ani tak nemají jednoduché. V přírodě se totiž tu a tam vyskytují i zdivočelí domácí koně. No a ti pochopitelně na nějakou čistotu krve a genetické informace příliš nehledí. „V současné době je už těch reintrodukovaných (do volné přírody vrácených) populací koně Převalského několik. Koně byli transportováni třeba z poměrně teplých podmínek pražské zoologické zahrady někam do stepi, kde jsou velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Ti koně si musí zvykat na nové klima a také na predační tlak. Pro koně, který vyrostl celkem pohodlně v ohradě zoologické zahrady v mírném pásmu, to může být problém. Poté, co se s ním vypořádáme, tak v těch oblastech kam koně Převalského vypouštíme, nastupuje problém křížení s domácími koňmi. Zejména klisny jsou poměrně zajímavým soustem pro volně pobíhající domácí hřebce, kteří hledají, o koho by obohatili svůj harém. Možnost křížení koně Převalského s koněm domácím je jedním z hlavních problémů, který se musí vyřešit při vypouštění koní Převalského do přírody.“ 

Koně Převalského jsou oficiálně jedinými přežívajícími divokými koňmi. Tu a tam se ale mluví ještě o jednom druhu divokých koní – o tarpanech. Informace o nich jsou ovšem rozporuplné. Na jedné straně se můžete dočíst, že tarpani, malí evropští divocí koně, byli v 19. století vyhubeni a pak náhle narazíte na zprávu, podle níž jsou divocí tarpani vraceni zpátky do přírody, třeba v Bulharsku. 

Novodobí tarpaniFoto: Podkrušnohorský ZOOPARK Chomutov

Jsou to ale vůbec tarpani? Co je to za koně?  

„Můžeme tomu říkat tarpan, ale tarpan ve smyslu divokého koně to samozřejmě není. Původní divocí koně byli křížení a nebo se sami křížili s domácími koňmi. Zejména v našem středoevropském prostoru tak vzniklo něco, čemu se říká konik, případně konik polský. Byly snahy z těchto koní, kouzlem nějaké zootechnické práce, vrátit část genů, posunout je nebo koncentrovat v koních, kterým dnes můžeme říkat tarpan. Ve skutečnosti je to výsledek zpětného křížení a za divokého koně ho považovat nelze. V každém případě věřím, že je to práce velmi zajímavá a podnětná, ale dokud nezačneme pozůstatky tarpanů, které nám zbyly, klonovat, tak bych o dalším druhu divokého koně raději nemluvila.“ 

Co z divokých předků zůstalo v dnešních koních? Jak se během dlouhého procesu zdomácňování koně proměnili? A staráme se o ně dobře? Je koním lépe v pohodlné stáji nebo v přírodním výběhu? Kdy a proč se začali koně kovat a jak to, že se někteří obejdou i bez podkov? Na tyto otázky najdete odpověď v poslední části našeho rozhovoru s Jitkou Bartošovou, vědeckou pracovnicí Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, mimo jiné odbornicí na etologii koní. 

Vysíláno v Planetáriu č. 41/2011, 8. - 14. října.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.

Čtěte také:
Domestikace koní. Od kdy žijeme spolu?
Koně Převalského - současnost
Koně Převalského - historie