Dvouhlavá zmije

Had pochází z okresu Česká Lípa a byl nám odevzdán nálezcem. Našel se v lese - přesnou lokalitu záměrně neuvádím. Jen opravdu velkou shodou náhod se k nám dostal živý. Podobné rarity se do muzea většinou dostávají uhynulé, buď po nějakém pokusu chovat je v zajetí a nebo jsou mrtvé už při nálezu. Takové zvíře totiž není schopné ve volné přírodě přežít. Naši zmiji bylo v době nálezu nějakých deset, maximálně čtrnáct dnů; trávila ještě žloutkový váček a nemusela si proto zatím opatřovat potravu. To je velmi důležité, protože podle mých pokusů, kdy jsem se snažil hadovi dávat přirozenou stravu vím, že není schopen si ji sám ulovit. Další štěstí bylo, že na zmiji nenarazil žádný predátor, který by ji pozřel. Mláďata zmijí a vůbec všech hadů jsou predátory velmi ohrožena. Nebezpečím jsou pro ně třeba kuny, ptáci a řada dalších zvířat. Takový dvouhlavý had by pro ně byl velmi snadnou kořistí. Naštěstí zmiji včas našel odpovědný člověk, který ji odevzdal nám do muzea.

Loni nebo předloni došlo k podobným nálezům ve Španělsku, kde se podařilo odchytit hned dvě dvouhlavé užovky. Pokud vím, v České republice zatím nebyl podobný případ zaznamenán...

Skutečně se mi nepodařilo získat žádné podrobné informace. Oslovil jsem i kolegy v muzeích, nemají-li ve sbírkách nějakého podobného živočicha, ale nikdo se neozval. Pokud se v naší přírodě nalézají zvířata s tělesnými anomáliemi, jde většinou o chybějící končetiny; ještěrky mívají problémy s dvojitostí ocasu. Dvouhlavost jsem alespoň já osobně u nás zatím nezaznamenal. Soustředil jsem se proto na informace ze zahraničí. Ze světa skutečně jsou známé nálezy dvouhlavých hadů, například některých druhů škrtičů, jako jsou krajty nebo hroznýši. Nejčerstvější zprávy, které proběhly i naším tiskem se týkaly nálezů dvou užovek ve Španělsku. K jednomu došlo při stavbě nějakého hotelu a dvouhlavého hada tam našli dělníci. Ani v tomto případě se mi však nepodařilo získat žádné další informace; ani nevím, zda ti hadi skončili v nějakém muzeu a jestli je zkoumal nějaký zoolog. My jsme informace o naší zmiji zveřejnili na muzejním internetu a budeme čekat, jestli na ně někdo zareaguje, ať už z domova nebo ze světa. Jde nám o nějaká srovnání a také o názory dalších odborníků. Dvouhlavost každopádně není normální. Příroda sama ostatně neumožní takovému hadovi přežít a zamezí tedy i tomu, aby se zúčastnil další reprodukce. Je možné, že spousta podobných anomálních jedinců odborníkům uniká, protože ta zvířata uhynou dříve, než vůbec mohou být zaregistrována člověkem.

Co podobné anomálie u zvířat způsobuje?

To je otázka, na kterou se dá jen těžko odpovědět. Odborníci o tyto anomálie příliš velký zájem nemají, většinou na ně pohlížejí asi tak, jako třeba na siamská dvojčata u lidí. Znamená to, že jasné vysvětlení, proč k podobným anomáliím dochází není možné. Můžeme nicméně uvažovat o dvou základních možnostech, ke kterým se přikláním i já. První možnost je asi nejpřijatelnější pro laickou veřejnost a dá se velmi dobře pochopit. Zmije se obvykle označují za živočichy vejcoživorodé. Ve skutečnosti však už jde spíše o živorodost. Vývoj vajíček totiž probíhá v těle matky a když dojde k jejich snesení nebo chcete-li porodu, jsou mláďata už plně vyvinutá, takže malá zmijka po proříznutí obalu vajíčka vyleze okamžitě ven. Nedochází tedy k žádné inkubaci mimo tělo matky jako třeba u některých našich užovek, které musí svá vajíčka snést do dostatečně vlhkého a teplého prostředí. Například vejce užovek obojkových se ještě celé dva měsíce musí vyvíjet v jakémsi kompostu. Ve chvíli kdy vývoj probíhá v těle matky, má na něj samozřejmě velký vliv zdravotní stav samice. Pokud je vystavena nějakým vnějším negativním vlivům nebo má nějakou chorobu, může se stát, že dojde i k porušení vývoje zárodků ve vajíčkách v jejím těle. Obdobně jako u lidí. Mohlo jít třeba o jednovaječná dvojčata, u nichž však nedošlo k celkovému oddělení těl, ale pouze k oddělení určité části; v našem případě k tomu, že vznikly dvě hlavy. A pak se ten proces zastavil, čímž vznikl jedinec, který má jednu hlavu navíc. Druhá možnost, jak dvouhlavost zdůvodnit je samozřejmě na úrovni genetické. Mohlo tam dojít k nějakému porušení přenášené genetické informace, k nahromadění určitého souboru dat, která způsobila špatné založení zárodku a jeho anomální vývoj v rámci toho nejranějšího stadia, v době rýhování vajíčka. Posun v genetických informacích mohl být opět způsoben nejrůznějšími vlivy, třeba i zvnějšku; mohlo jít například o nějaké ozáření. Ale znovu říkám - jsou to pouze domněnky. Prokázat jednoznačně proč podobné anomálie vznikají je problém. Často se to nedá vysvětlit ani u lidí, natož u zvířat - třeba u zmijí. Ve srovnání s člověkem máme navíc o genetické výbavě těchto hadů mnohem skromnější informace.

Jistě jste se v muzeu snažili zjistit o vaší zmiji a jejím chování vše, co bylo možné. Nepochybně jste i zkoumali, zda jsou obě její hlavy rovnocenné?

Hlavy jsou opravdu naprosto rovnocenné. Já jsem zpočátku předpokládal, že je třeba některá z nich méně vyvinutá. Stává se to třeba u lidí, že části těla, které jsou navíc, jsou jaksi méně hodnotné. U naší zmije jsou však obě plnohodnotné. Došlo u nich k vývoji jedových zubů, jedových žláz, jazyka, prostě všech základních náležitostí. Já dokonce musím při umělém krmení krmit obě hlavy zvlášť - aby nedošlo k nějakému zakrnění; třeba vinou toho, že by některá z hlav nepoužívala jedových váčků nebo zubů. Nakrmím proto vždy jednu hlavu, pak chvíli počkám a nakrmím druhou. S kolegou veterinářem se teď chystáme hada důkladně zrentgenovat, abychom zjistili, ve kterém místě páteře došlo k jejímu rozdvojení a k tomu odbočení druhé hlavy a jak došlo k rozdvojení míchy. Je zjevné, že část krku je samostatná, ale potom srůstá v jedno tělo. V oblasti jícnu už je společná i trávicí trubice. Všechny další části hada fungují zcela normálně a jsou založeny ne dvojitě, ale jednoduše, tak jak tomu má být. Je skutečně zajímavé, jak se příroda snaží takové anomální jedince vyřadit. Náš had má nejen problém s tím se nažrat, má i potíže s orientací a také s tím, že není schopen si sám svléknout starou kůži. Pokud se had vyvíjí normálně a má jen jednu hlavu, svlékání mu nedělá žádné problémy. Nejprve dojde k vytvoření speciální tekutiny mezi vrstvami staré a nové kůže. Potom, zhruba po dvanácti hodinách, praskne hadovi kůže na hlavě a tekutina mu umožní svlečení tak, že had ze své staré kůže jakoby vyleze ven. U našeho hada je to problém. Dojde k vytvoření tekutiny, i kůže praskne, na obou hlavách a had je schopen si přes ně starou kůži přetáhnout. V místě, kde jsou hlavy srostlé však už k dalšímu roztržení kůže přirozeným způsobem nedochází. Had by za normálních okolností nebyl schopen se své staré kůže zbavit a ona by na něm zůstávala. To by mu působilo tak velké problémy, že by nakonec uhynul. Pro mně to znamená, že musím v místě, kde jsou obě hlavy srostlé kůži sám rozstřihnout a z hada ji stáhnout.

Had je teď umístěn v teráriu v muzejní expozici, jaké s ním máte další plány?

Hada jsme získali loni v září. Ze všeho nejdříve jsme potřebovali vědět, jestli je schopen přežití, protože živý jedinec nabízí pochopitelně podstatně víc možností k bádání, než mrtvý. Postupně jsme zjistili, že je možné ho uměle krmit, že je schopen potravu strávit, a že také dochází k celkovému růstu jedince; že je to had normálně vyvinutý a nemá žádné vnitřní vady, který by znemožňovaly jeho další život. Teprve potom jsme o něm zveřejnili nějaké informace a ukázali ho i veřejnosti. Hada jsme umístili do regionální přírodovědné expozice - vzhledem k tomu, že byl právě na Českolipsku chycen. Pochopitelně nám nešlo o to, udělat z té dvouhlavé zmije nějaký hit nebo show třeba ve stylu těch putovních výstav lidských figurín s různými tělesnými anomáliemi. My se s její pomocí snažíme propagovat ochranu zmijí jako takových a podávat o nich informace. Zmije je tedy nejen předmětem našeho studia, ale zároveň i exponátem, který ve velkém množství přitahuje zájemce. Těm pak nabízíme řadu dalších informací o zmijích.

Proč? Zhoršil se snad nějak podstatně vztah lidí k tomuto jedinému jedovatému hadu naší přírody?

Poslední dobou se lidé stále víc snaží uniknout do přírody, stěhují se z měst a samozřejmě se pak s přírodou dostávají do konfliktu. Já například v posledních letech stále častěji s přicházejícím jarem zasahuji na nejrůznějších místech Českolipska právě proti zmijím. Do muzea totiž volají občané, že třeba mají na zahradě velké množství těchto hadů a nebo třeba, že je zmijemi ohrožen nějaký dětský tábor. Právě proto, že je zmije náš jediný jedovatý had, lidé k ní často mají odpor a navíc o ní v mysli lidí přetrvává i řada mýtů a pověr. Zmije se často stává cílem útoků; myslím si, že těch, kteří zavolají do muzea, abych přijel a s hadem jim pomohl je minimum. Většina lidí vyřeší střet s hadem na místě za pomoci klacku, při čemž se samozřejmě nerozlišuje, jestli to je zmije nebo užovka. Pokud jsi had a jsi na mé zahradě, máš smůlu, protože já tě tady nechci. Proto se tou naší malou expozicí snažíme návštěvníky upozornit, že je zmije kriticky ohrožený druh, chráněný zákonem. Jakékoliv jeho ubíjení nebo rušení v přírodě je střetem se zákonnými normami na ochranu živočichů. Snažíme se zároveň pravdivě informovat o zmijím uštknutí: co znamená pro člověka a jak se má člověk chovat, když už byl uštknut. A že to není tak, že by zmije na lidi útočila. V některých starých školních publikacích se dokonce tvrdilo, že se zmije tlamou chytne za ocásek, vytvoří ze sebe kolo a za člověkem se z lesa rozkutálí, aby ho dostihla a uštkla. Existuje i spousta dalších mýtů. Zmije doplácí na to, že je přírodou jaksi předurčena k tomu, aby svou kořist lovila jedem. A jed je zkrátka spojován s vyhlazováním rodů, králů a faraonů; právě kvůli jedu jsou zmije velice špatně vnímány veřejností. Musíme si však uvědomit, že žádná kořist se nesnaží ulovit svého predátora a člověk samozřejmě jako predátor na tu zmiji působí. Zmije se pokaždé snaží před větším zvířetem, a tedy i před člověkem utéci a zachovat si svůj život; dobře totiž ví, kterého živočicha zvládne a kterého už ne. K uštknutí dojde pouze tehdy, když už zmije nemá žádnou možnost úniku. To všechno se snažíme v naší expozici vysvětlit návštěvníkům a jakousi osvětou tak občany přesvědčit, že zmije je ve skutečnosti velice hezký, zajímavý a důležitý živočich naší přírody.

A to je asi hlavní poselství našeho rozhovoru.
Neubližujte zmijím, ani jiným hadům - ať si mají hlav kolik chtějí. A nemějte z nich strach. Pokud se k nim budete chovat ohleduplně, jsou vaše obavy z nich opravdu dočista liché.
Na závěr dodejme už jen tolik, že pokud nemáte možnost do České Lípy zajet a v regionální expozici tamního muzea si dvouhlavou zmiji na vlastní oči prohlédnout, můžete navštívit webové stránky muzea na adrese www.muzeum.clnet.cz.

Frederik Velinský
Fotografie Vladimír Štěpánský; poskytlo českolipské muzeum.