Fíkusy – vytrvalí a úspěšní škrtiči stromů
Škrtiči nejsou jen hadi. Škrtiče najdete i v říši rostlinné. Škrtí pomalu, škrtí dlouho, zato velmi efektivně.
Mezi rostlinné škrtiče patří i některé druhy smokvoní, čili fíkusů. Dobrá polovina z vás má jistě doma v květináči jeden z těch nebezpečných druhů – smokvoň plačící, latinsky Ficus benjamina. Nemusíte však mít obavy. Ze svého květináče nevyleze a rozhodně vás nijak neohrozí. Rostlinní škrtiči škrtí zase jen jiné rostliny. V tomto případě stromy. O rostlinných škrtičích jsme si před časem povídali s botanikem Miloslavem Studničkou, ředitelem liberecké Botanické zahrady:
Ke škrtičům se vedle některých fíkusů počítá i celá řada dalších rostlin...
„Velmi přesně jste to charakterizoval. Snad bych ještě měl dodat, že právě ty nejzajímavější smokvoně, až na ten jeden případ, zmíněný Ficus benjamina, nejsou vidět ani v botanických zahradách. Velice těžko se shánějí.“
Kde se vyskytují ti škrtiči v přírodě?
„Vyskytují se zásadně v tropech a mohl bych říci, že i v těch nejvlhčích tropech, tam kde jsou podmáčené savany, tropické deštné lesy. Jsou to taková vražedná území, kde se člověk pohybuje s velkými obtížemi. Zkusili jsme si to při našich expedicích na vlastní kůži. A pokaždé se snažíme proniknout do těch území, kde tropičtí škrtiči působí, protože oni mají nesmírně zajímavou ekologii a my ji studujeme.“
Co si vůbec máme představit pod pojmem „škrtič“? Čím jsou třeba právě ty fíkusy pro stromy nebezpečné?
„V přírodě, jak všichni víme, dochází neustále ke konkurenčnímu boji o energii a prostor – o sluníčko, o živiny z půdy, z vody a vůbec o místo ve složité struktuře rostlinných společenstev. A takový škrtič, řekněme některý z těch fíkusů, má nepatrný pětimilimetrový semenáček. Ten by v té konkurenci prakticky neměl šanci přežít. Ten druh by se prostě ve struktuře deštného lesa neudržel. A tak musí klíčit za zvláštních podmínek – on vyklíčí spolu s orchidejemi, broméliovitými rostlinami, zkrátka s epifyty, někde vysoko v koruně stromu. Jeho semínko je tam zaneseno zpravidla ptáky, buď v trusu nebo na zobáku, protože plody fíkusu jsou v době zralosti lepkavé, a nebo i na nohách. Fíkus tedy vyklíčí v koruně, vytvoří se maličký semenáček a ten musí dlouho, dlouho sílit. Jako svůj nejmohutnější orgán vyvíjí dlouhatánský kořen, který směřuje po kmeni do půdy. Jakmile se uchytí v půdě, je už ten fíkus lépe vyživován a my té zvláštní životní formě v ten okamžik už neříkáme epifyt, ale hemiepifyt – napolovic přisedává rostlina.“
To všechno je ale teprve začátek, protože ani takový hemiepifyt stromu zpočátku vůbec nevadí a nijak ho neohrožuje...
„Přesně tak. V té chvíli je poměrně malý a nijak nenarušuje životní projevy hostitele, kterého označujeme jako fytofor, čili ‚nosič‘ druhé rostliny. Ale jakmile se fíkus uchytí v půdě, začne mohutně sílit, vysílat další kořeny a objeví se jedna zvláštnost, podle které se ti škrtiči výborně poznají – příčné spojky mezi vzdušnými kořeny, říkáme jim anastomózy. Celý kmen hostitelského stromu je shora dolů obepnut svislými kořeny, které se propojí napříč, až vznikne jakási armatura, pevná neroztažná schránka, a hostitelský strom tudíž nemůže žádným způsobem sílit. Normální stromy mají uvnitř dělivé pletivo a tloustnou, vytvářejí letokruhy. Tady to není možné, zaškrtí se lýková vrstva hostitele a do koruny nemůže proudit voda. Koruna hostitele slábne. Naopak škrtič má výhodu, protože jeho vzdušné kořeny se postupně mění v jakési kmeny, kudy proudí množství vody, živin a jeho koruna mohutní. Je zajímavé, že v této fázi má ten fíkus hodně veliké listy, zastiňuje i korunu hostitele a i v korunovém prostoru mu překáží.“
A jak je to v kořenové části? Tam panují podobné nepřátelské podmínky?
„No, to jste dotkl velmi zajímavé kapitoly. O tom se ví pramálo, protože v tom terénu, kde jsou podmínky velice nepříznivé a kam se dostanete jen s nějakou ne příliš početnou expedicí, je nějaký výkop, profil rhizosférou, prakticky neproveditelný. O té soutěži v kořenovém prostoru mnoho nevíme, ale s úspěchem můžeme předpokládat, že tam je ta konkurence stejně drsná jako v korunovém prostoru.“
Jak je to s uchycením té rostliny? Je úplně jedno, kde se uchytí – na kmeni, v koruně, nebo potřebuje pro svůj růst a vývin ještě nějaké další speciální podmínky, třeba určitou vlhkost nebo symbiózu s nějakými organismy?
„Takové otázky si samozřejmě ekologové kladli a kladou a i my si těch věcí samozřejmě v terénu všímáme. Ví se, že není lhostejné, kde ten škrtič vyklíčí. Když se udělá statistika, zda klíčí spíše na tlustých větvích, v úžlabí větví, na tenkých větvích, v horní nebo v dolní polovině kmene, tak se ukazuje, že jsou místa, která jsou preferována, a to jsou horní části kmene a úžlabí největších větví. V ostatních partiích nadzemních částí je ten škrtič vzácný nebo se nevyskytuje vůbec. Určitě to souvisí se dvěma faktory – s chováním ptáků jako nosičů diaspor, semen, a pak samozřejmě s těmi zmíněnými vlhkostními poměry. Ten semenáček, jak je malinký, tak nemá žádná rezervní pletiva a je velmi zranitelný suchem.“
Jak to dlouho trvá, než ten škrtič svého hostitele úplně zadusí?
„To se počítá na desítky let, je to velice pomalý a dlouhodobý proces – ono také není kam spěchat. Příroda si v tomto případě může dovolit být pomalá, to prorůstání škrtiče do struktury může být skutečně letité. Ale je třeba se také ptát, jak dlouho trvá ta první, zranitelná fáze, kdy ten škrtič je úplně nesamostatný a není schopen samostatného života. To se dá v terénu zkoumat jen těžko. Sice nacházíme juvenilní stádia, nedospělá, ale nemáme je datovaná. Proto bylo hrozně důležité přivézt semena a pozorovat něco takového v kultuře. A my víme, že ten proces se počítá na léta, tři až pět let, podle toho, jak dobré ekologické podmínky tomu škrtiči připravíme. Jsou potřeba k tomu, aby byl schopen seslat svůj kořen až k zemi.“
Co se stane po odumření hostitelského kmene se samotným škrtičem?
„Ten kmen i jako mrtvý ještě dlouho funguje v ekosystému tropického deštného lesa tím způsobem, že se v jeho rozkládající se hmotě rozmnožuje množství organismů. Jsou tam zajímavé larvy hmyzu, mravenci, dřevokazné houby a celý ekosystém dalších nesmírně zajímavých organismů, které jsou hybnou silou toho ekosystému. Strom-nosič, fytofor, je důležitý i po své smrti. Výsledek, který lze v přírodě vidět, je ten, že hostitelský strom je už úplně rozpadlý, je z něj hromádka trouchu a nad ním stojí už skoro v dutý kmen plně splynutá armatura toho škrtiče. Ten škrtič tam nakonec stojí a vypadá jako normální strom, který je jen vevnitř vykotlaný a nikdo by neřekl, že takovým drastickým způsobem zaujal místo svého původního hostitele.“
Jak často je to možné v tropických pralesích pozorovat? Narazí se tam na každém kroku na nějakého škrtiče?
„Dá se říci, že skutečně jsou místa, kde je co krok nějaký ten škrtič. Třeba v Nikaragui jsme se pohybovali na ostrově Ometepe, kde jsou tito škrtiči skutečně hojní. Oko nezkušeného cestovatele ovšem ty škrtiče míjí a nevidí nic. Struktura deštného lesa je tak složitá a podíváte-li se nahoru, je to vidět tak špatně, že musíte vědět, na co koukat – a pak toho škrtiče najdete. Málem na něj saháte a vlastně nevíte, že to je škrtič. Až potom, kdy vám ho někdo ukáže, vám je to úplně jasné – toto je hostitelský strom, toto už je škrtič. Ale oni jsou tak propojeni, tak srostlí a tak často se podobají svým olistěním, že to skoro nedešifrujete.“
Může se takový škrtič, jako je třeba Ficus benjamina, v přirozených podmínkách uchytit i jinde, než jen v koruně stromu? Vyroste třeba i na zemi? Z našich domácností ho známe jako docela obyčejný stromek.
„Ano, dělá to se i uměle, někteří škrtiči se pěstují z řízků jako stromy a vysazují se potom v parcích. Třeba na Floridě mají skutečně v parcích škrtiče. Viděl jsem to i v Nikaragui, že mají škrtiče v ulicích jako okrasné dřeviny, to lze. Ale v přírodě se to nepodaří. On kolikrát ten škrtič i na zemi vyklíčí, ale je zlikvidován konkurencí.“
Dá se říci, jaké stromy bývají nejčastěji napadány – nebo je to jedno?
„Není to jedno, protože ten škrtič samozřejmě musí být nějakým způsobem zvýhodněn. Některé druhy škrtičů, přímo těch fíkusů, klíčí třeba na palmách v savaně. Tam by se řeklo, že to ani nepotřebují, protože tam taková konkurence není, ty palmy jsou parkovitě rozvolněné. Ale ona tam je jiná konkurence – tam vadí porosty trav na zemi, které by zlikvidovaly semenáčky a vadí tam i pravidelné každoroční záplavy, ve kterých by semenáček neobstál. Čili i tam je důvod klíčit na palmách. A palma tím, že má členitý kmen se zbytky starých listů, tak je výborná pro klíčení škrtičů. Ale dá se říci obecně, že epifyty a hemiepifyty klíčí přednostně na určitých druzích tropických stromů, v souvislosti s nejrůznějšími vlastnostmi, třeba s chemismem borky, s nasáklivostí, s tvarem stromu a podobně. To i sběratelé tropických rostlin vědí, na kterých stromech hledat nejvíce vzácných rostlin.“
Spoustu vzácných rostlin z celého světa, včetně rostlinných škrtičů, můžete vidět i ve sklenících liberecké Botanické zahrady. Kromě nás vás tam zve i její ředitel Miloslav Studnička.
Vysíláno v Planetáriu č. 22/2012, 26. května - 1. června.
Repríza z února 2004.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
