James Lovelock a jeho teorie Gaia
Před více než 40 lety se na vědecké scéně objevila nová teorie, snažící se uchopit veškeré dění na naší planetě jako jeden celek – uznávaná i zavrhovaná teorie Gaia.
Jejím známým autorem je britský chemik a environmentalista Ephraim James Lovelock, který však úzce spolupracoval s americkou bioložkou Lynn Margulisovou. Už během výzkumu pro NASA ohledně Marsu se zabýval Lovelock otázkou, zda se život výlučně přizpůsobuje okolnímu prostředí a nebo zda to platí i naopak – tedy že ho sám pomáhá formovat. Dosavadní náhled se jednoznačně klonil k první variantě, a mimo jiné i proto způsobila teorie Gaia, publikovaná počátkem sedmdesátých let, takový poprask. Podle ní nelze oddělovat evoluci planety od evoluce života, jedná se totiž o vzájemně úzce propojený systém. Tento tzv. holistický náhled tak postuluje nutné propojení geosféry, atmosféry i biosféry, a to do takové míry, že můžeme o matičce Zemi hovořit jako o jednom velkém superorganismu. Lovelock tedy celou teorii pojmenoval na radu svého kolegy po řecké bohyni Země, jakkoliv toho později litoval, protože mytologický nádech jinak skutečné vědecké práce poněkud devalvoval její hodnotu v očích tradiční evoluční biologie a přírodních věd vůbec.
Základním filosofickým předpokladem teorie Gaia je nutnost, s jakou se veškerý vývoj děje. Tato nutnost však nepředpokládá účel, takže kvůli odmítnutí teleologie se přeci jen nedá mluvit o nějakém náboženství. Jestliže budeme chápat naši planetu jako soubor vzájemných interakcí mezi živou a neživou přírodou, pak zde můžeme vysledovat znak společný pro vše živé – a sice kontinuální udržování homeostáze, vnitřní rovnováhy, kterou lze, alespoň načas, odolávat zániku podle druhého termodynamického zákona. Tak například díky působení živých organismů se daří držet vcelku křehké a omezené podmínky pro celkovou rovnováhu, přestože vlivem dlouhodobého působení Slunce by došlo k enormnímu navýšení teploty na planetě a následné destrukci systému.
Každá složka Gaiy může dlouhodobě fungovat jedině tak, že svou existencí přispívá k udržování oné homeostázy, a pokud se tak nechová, bude v zájmu přežití celku likvidována. Odtud pramení velká obliba této teorie mezi moderním enviromentalistickým hnutím, které s despektem a varovnými výzvami upozorňuje na destabilizační chování lidstva.
V rámci samotné teorie pak můžeme rozeznávat ještě dvě úrovně, přičemž rozdíl spočívá v tom, jak chceme vzájemně výhodné působení všech sfér vidět – pokud je chápeme pouze jako emergentní, tedy nezamýšlené, pak se jedná o tzv. slabou Gaiu. Jestliže tyto vazby vnímáme jako záměrné, odhalující planetu jako vlastní formu života, mluvíme o tzv. silné Gaie. Ať už se kloníte k té či oné verzi, nebo je odmítáte zcela, samotný fakt, že se postmoderní společnost opět začala zabývat tímto problémem, ukazuje, jak se lidstvo znovu po jednom velkém cyklu vrací k myšlence, že jeho chování vůči Zemi není bez následků a je třeba ho nazírat v mnohem širším kontextu, než tomu bylo dosud.
Vysíláno v Planetáriu č. 30/2013, 20. července.
Rubrika Historie vědy se vysílá každé čtvrté Planetárium v měsíci.
