O lidech a prasatech aneb Pašík by se divil
K prasatům máme my, lidé, opravdu zvláštní vztah. Většinou je považujeme za nečistá zvířata, ale přitom je tak rádi jíme.
Nejoblíbenějším nedělním obědem průměrného Čecha byla ještě celkem nedávno vepřová s knedlíkem a zelím. Popularita tohoto tučného pokrmu sice s novými trendy ve stravování poněkud poklesla, ale vepřové maso se v našich krajích jíst nepřestalo. Přitom jsou i u nás prasata považována za špinavá zvířata a pokud někoho nazvete čunětem, rozhodně to nebude považovat za lichotku. Stejně jako v případě nespravedlivě pomlouvaných a nenáviděných vlků, o kterých byla řeč nedávno, stojí i náš vztah k prasatům za hlubší zamyšlení.
Jak přišla prasata ke své nelichotivé pověsti nečistých zvířat? Na to jsme se ptali biologa a filozofa Stanislava Komárka, profesora filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze, autora knihy Ochlupení bližní, která se historii vztahů mezi lidmi a zvířaty dost podrobně věnuje.
Je špatná pověst prasat zasloužená?
„I divoká prasata se poměrně ráda válí v různých kalištích – ale oni to dělají i jeleni a jiná zvířata, která máme za ‚čistá‘. Možná to vzniklo tím, že ta prasata jsou tak strašně podobná nám lidem, ač jsou nám příbuzná jen velmi málo. Pokud by úplný laik, který nikdy neviděl lidskou pitvu, viděl útroby člověka a prasete, rozeznal by je jen s velkými obtížemi. Koneckonců i ta etologie, kombinace úplné všežravosti a takové jakési všehoschopnosti, to je poměrně výrazné u obou druhů. Lidi taky nejíme. To, že muslimové či Židé prasata nejedí, já docela chápu.“
A bylo to tak vždy a všude, že byla prasata považována za nečistá?
„Bylo to velmi časté. K prasatům je ale i pozitivní vztah. Povšimněme si všech těch ‚prasátek pro štěstí‘, to je v Evropě i v Číně. Prase bylo posvátné u Keltů, velmi oblíbeným obětním zvířetem bylo v antice; takže ono se to nedá říct. Náš poměr k prasatům, podobně jako k lidem, je ambivalentní – chvíli takový, chvíli onaký. Byť třeba v naší řeči, tak jak o nich mluvíme, převládá spíše ten negativní aspekt. Sice chceme vidět na Štědrý den zlaté prasátko, což je pozůstatek té někdejší úcty, ale zároveň máme rozmanité, abych tak řekl ‚vepřové‘ nadávky a urážky. Někdo nám udělá nějaké ‚svinstvo‘, jiný provádí ‚prasárny‘. Říci o někom, že je ‚svině‘, je urážka tak hluboká, že se dá smýt pouze krví. Takže celkově my ta prasata vidíme dost negativně. Přesto je chceme k nedělnímu obědu. Já se tedy přiznám, že prasata již mnoho let vůbec nejím.“
Každý Čech zná od útlého dětství ladovský prototyp „veselého pašíka“. Toho ovšem Josef Lada nekreslil jen do pohádek o Mikešovi, ale také na rozmanité obrázky s motivem zabijačky. Právě při zabijačce dochází k tomu, že je toto zvíře, o které lidé dlouho pečovali a nezřídka ho i pojmenovali, zavražděno, rozporcováno a následně kuchyňsky zpracováno. To je také zajímavý, můžeme snad říci „vepřový“, paradox...
„To tam samozřejmě v tom Ladovi už není, to pokračování. A nebo vzhledem k tomu, že ten Pašík je takový divotvorný, mluví a jezdí na motocyklu, tak možná byl vzat na milost. Ale Pašík si je toho nebezpečí vědom a jednou té babičce říká, že ‚tloušťka dnes už není v módě‘ a odmítá žrát svou porci brambor. Správně tuší, co se na něj chystá, a že kdyby byl vychrtlý, že by se to trochu poodložilo. Jeho přítel Mikeš tyto problémy neměl. V případě zabijačky se v podstatě jedná o moment totemické hostiny, kdy to kdysi posvátné zvíře je nejdřív opečováváno, vychováno, krmeno a potom se najednou ten obraz změní, pozve se řezník, ten se na milého pašíka vrhne, pašík je brutálně zavražděn, kolektivně zpracován, všichni si omočí ruce v jeho krvi, nadělají jitrnic, jelit, potom ovaru a to všechno kolektivně snědí, čímž vlastně na sebe strhnou hroznou kolektivní vinu. Ale co jiného lidi víc spojuje než kolektivní vina? Všechny mafie na světě fungují tímto způsobem.“
Takže i v některých jiných kulturách znají podobné zabijačky jako u nás?
„Kupodivu třeba na Nové Guineji, kde skoro všechny kulturní zvyklosti jsou úplně jinak, ale zabijačka tamních vepříků je zcela podobná. Navíc všechny kultury mají tendenci ta domácí prasata nevědomě selektovat k vlastní podobě. Německý bílý ušlechtilý pašík, jak se to plemeno jmenuje, má blonďaté štětiny, modré oči, růžovou kůži. Pašík papuánský je poněkud menší a zcela černý. Ono to není nijak plánované, ale my rádi spatřujeme vlastní obraz na jiných a tak si řekneme: to je ale krásné prasátko, to si necháme k chovu.“
O prasatech se také říká, že jsou velice inteligentní. Je to pravda?
„Ano, je to pravda. Prasata jsou inteligencí zcela srovnatelná například se psy. A pokud, dejme tomu, Číňanům vyčítáme, že za určitých okolností jedí psy, tak bychom se měli velmi zamyslet také sami nad sebou. Domnívám se, že chov prasat v těch skutečně ‚buchenwaldovských‘ podmínkách velkochovu je jedna z největších, řekl bych, zhovadilostí, kterou naše civilizace v současné době dělá. Už proto bych se do řízku rozhodně nikdy nezakousl.“
Před mnoha lety jsem se ocitl v bezměsíčné noci bez baterky na lesní cestě uprostřed Lužických hor. Šel jsem velmi opatrně a orientoval se jen podle světlejšího pruhu nebe nad hlavou. Najednou se někde poblíž, ve tmě, ozvalo zachrochtání, pak druhé, třetí – a za chvíli to už chrochtalo všude kolem. Neviděl jsem jediného divočáka, ale muselo jich být celé stádo. I když jsem riskoval, že do něčeho šlápnu nebo o něco zakopnu, přidal jsem do kroku, abych už byl pryč. Prasata o mě naštěstí příliš velký zájem neměla, ale příjemný pocit to nebyl. Podobnou příhodu vypráví ve své knize Ochlupení bližní také biolog a filozof Stanislav Komárek – i když v jeho případě nešlo o divočáky.
Máme se prasat v lese bát?
„Rozhodně ne. Člověk, pokud zrovna nepostřelí kňoura nebo nechytí selátko a matka bachyně ho nepřijde bránit, tak vůbec nikdy není prasaty napaden. Zato ale může být napaden domácí pes. Prasata mají, jak známo, spadeno na vlky a v čichovém vjemu je ten domácí psík vlkovi velmi podobný. Je známá řada případů útoků divokých prasat na psy. Na lidi v žádném případě ne. Ta prasata, se kterými jsem se setkal, byla prasata domácí, volně se pasoucí, ve Španělsku, v Andaluzii, určená na takové ty trvanlivé španělské šunky. Ta jsou samozřejmě na člověka zvyklá. Ale když nás jich tam obklopilo, řekněme, 50 až 100, a tak jakoby vyzývavě chrochtala, tak jsem si říkal, jaké ‚svinstvo‘ nám provedou... Bylo mi, jako by mě obstoupili moji lidští bližní. Naštěstí se nestalo nic, ale kdyby se stalo, možná bychom tento pořad nenatáčeli.“
Ani naši divočáci tedy nejsou nebezpeční?
„Domnívám se, že ne. Zažil jsem s nimi, pravda, velmi nebezpečnou příhodu, kdy jsme se s jedním kamarádem dostali nejen doprostřed stáda divočáků, ale také doprostřed leče, kde byli právě ti divočáci našimi čackými myslivci stříleni. A tam už bylo opravdu velmi blízko k tomu dostat kulku mezi žebra. To ale koneckonců nebylo způsobeno primárně prasaty. Ona se strašlivě množí a jak tu nejsou vlci, tak se musejí pravidelně střílet, což je při jejich vysoké inteligenci problém. Divočáků přibývá naprosto exponenciálně, už žijí i na okrajích velkých měst. Mohou být pro zemědělství dosti zásadně škodliví. Ten lov se samozřejmě musí provádět.“
Na starosti ho mají už zmíněná myslivecká sdružení. S tím Stanislav Komárek souhlasí, i když mu, popravdě řečeno, myslivci jinak příliš k srdci nepřirostli:
„Domnívám se, že myslivost jako taková je věcí značně přežilou. Ale ti velcí kopytníci se musejí pravidelně odstřelovat, nejsou-li zde vlci. Já to mám dokonce svým způsobem za lepší. Z jakého důvodu ale není možno ponechat třeba drobná zvířata vlastnímu vývoji v krajině, to je vážný důvod k zamyšlení a vidím v tom dosti podstatnou otázku pro nějaké radikálnější řešení. Je pravda, že ta myslivost trochu saturuje potřebu mnohých lidí zastřílet si na živé cíle a je asi lepší, když střílí na zajíce či vrány než na bližní. Ale ne o moc.“
I tito tvorové jsou v podstatě naši bližní...
„Ano, ochlupení či opeření, ale ne každý to tak vidí.“
Konstatuje na závěr svého povídání biolog a filozof Stanislav Komárek, profesor filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze, autor knihy Ochlupení bližní. Můžeme vám slíbit, že jsme si s ním v Planetáriu nepovídali naposledy. Témat se jistě i v budoucnu najde spousta.
Vysíláno v Planetáriu č. 14/2012, 31. března - 6. dubna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte (a poslouchejte) také:
Pohádka o Červené karkulce aneb Vlci jsou v tom nevinně
Stanislav Komárek v pořadu Českého rozhlasu Leonardo Vstupte!
Moskytiéra Stanislava Komárka
Vztahy lidí a zvířat
