Vesmír a příroda24. listopadu  2002 v 14:30  

Peyotl, mandragora a další

Zajímavosti ze světa halucinogenních rostlin. Povídání s botanikem Liborem Kuntem.

Mandragora

Mandragora


 


S drogami jsme ve styku všichni, a to dennodenně. Vždyť koneckonců i každý kuřák cigaret je drogově závislý, ať se mu to označení líbí nebo ne. Látky, které tak nepříznivě působí na naše duševno a v řadě případů následně i na naši tělesnou schránku pocházejí převážně z rostlin. Ne všechny chemické látky, obsažené v omamných drogách rostlinného původu jsou však halucinogenní. Nejdříve si ale nechme objasnit samotný pojem "droga". Hovoří botanik Libor Kunte, ředitel Střední zahradnické a Střední zemědělské školy v Děčíně - Libverdě.

V řadě zemí se pojmem "drogy" označují obecně léčiva. My se tu však budeme bavit o drogách jako látkách omamných, ovlivňujících prožívání reality; mají tedy tzv. psychotropní efekty. Omamné drogy a podle nich i rostliny se rozdělují do tří základních skupin. V první skupině jsou látky halucinogenní, kam patří např. mezkalin, což je alkaloid z tzv. peyotlu, Lophophory williamsii. A patří sem také psilocybin, alkaloid z dnes poměrně známé houby lysohlávky. Druhou skupinou drog jsou stimulancia, jako je například kokain, třetí skupinu tvoří narkotická analgetika; látky a rostliny, které obsahují morfin.

Čím působí tyto rostliny na člověka?

Právě svými alkaloidy. To jsou velmi dokonalé biochemické látky, které produkuje rostlinné tělo, stonek nebo i kořen. Právě ony způsobují prožitky, ovlivňující normální chod organizmu.

Na co jsou alkaloidy samotným rostlinám?

Je to produkt metabolitu rostlinného těla. Mohou třeba bránit býložravcům, aby tyto rostliny pojídali ve větším množství. To znamená, že je to možná v některých případech obranný efekt rostlinného organizmu.

Dá se alespoň řádově říci, kolik takových omamných rostlin je?

Alkaloidy produkují všechny rostliny. Těch, které produkují alkaloidy, mající jakýsi psychotropní efekt jsou řádově stovky.

A kolik jich roste u nás?

Několik desítek druhů.

Můžeme uvést nějaké příklady? Jak je to u nás třeba s halucinogenními rostlinami?

Mohu uvést třeba nejrůznější durmany a blíny, především tedy rostliny z čeledi Solanaceae, což jsou příbuzní rajčat a brambor. Tyto rostliny produkují alkaloidy na bázi solaninu a dalších jiných. Dnes se ale v naší přírodě nejvíce vyhledává už zmíněná lysohlávka, což je houba.

Hovoříme-li o rostlinách s halucinogenními účinky, musíme se samozřejmě zmínit i o konopí. To, které se u nás tradičně pěstuje, tedy konopí seté, má však zanedbatelné omamné účinky; totéž platí i o konopí rumištním. Vysoce omamné účinky má pouze konopí indické, které však u nás v přírodě neroste. Zato se v ní setkáte třeba s muchomůrkou červenou - i ona patří mezi halucinogenní rostliny. Stejně jako třeba paličkovice nachová, čili námel; houba, která napadá obilky žita, pšenice, ječmene a některých trav.
Ale teď už se společně s Liborem Kuntem vydejme od nás zase do světa a pojďme si uvést některé další příklady halucinogenních rostlin.


Nejznámější halucinogenní rostlinou, která se v poslední době stává i u nás jakýmsi kultem je peyotl. Pochází z jihu USA, z Texasu, a zasahuje svým rozšířením i velké území severního Mexika. Je to kaktus, který má botanický název Lophophora williamsii. Vede zajímavý, skrytý způsob života. Po většinu roku, kdy je v přírodě sucho, je peyotl zatažený pod zemí a využívá zásob svého dužnatého kořene. Samotné tělo, a nebo lépe stonek kaktusu je plochý, šedomodrý, zcela beztrnný. Právě tento stonek a horní část kořenu slouží k přípravě tzv. "mezkalových knoflíků", což je sušená hmota, která se žvýká. Kult peyotlu je známý mnoho tisíc let. Archeologické vykopávky na území Mexika prokázaly požívání této drogy již před 3000 lety, což je opravdu úctyhodné. Tento halucinogen je dodnes využíván při náboženských rituálech a u některých indiánských kmenů v Mexiku je dodnes peyotl součástí živého kultu. Zcela konkrétně se například jedná o kmen Tarahumaras. A jen tak pro zajímavost: španělští misionáři a conquistadoři nazývali peyotl "ďábelským kořenem", protože indiány oddaloval od křesťanství.

Zcela hypoteticky - kdyby se někdo pokusil peyotl z Mexika přivézt a pěstovat ho u nás, má šanci získat z něj použitelnou drogu?

Vykopat v Mexiku peyotl a chtít ho převézt přes hranice je sebevražedná záležitost. Je to chráněná a opravdu ohrožená rostlina a navíc je na ní samozřejmě pohlíženo jako na drogu. To znamená, že člověk, který by měl niternou touhu si v Mexiku peyotl vykopat, bude (pokud ho chytí) souzen hned za dvě těžká provinění. Jednak za to, že ohrozil populaci rostlin na dané lokalitě a pak také za to, že se v podstatě stává "narkotrafikantem". V žádném případě bych tedy něco takového nedoporučoval. Mexiko znám poměrně dobře a myslím si, že je to opravdu ta nejlepší cesta do pekel. Rostlina z přírody je samozřejmě těmi alkaloidy nabitá a ty účinky tam jsou. Rostlina vypěstovaná tady u nás, v evropských podmínkách, v žádném případě nedosahuje takových halucinogenních účinků, jako rostliny z přírody. Nelze to vůbec porovnat. Na těch rostlinách se podepisuje krátká vegetační perioda, málo slunečných dnů, možná také specifické složení půdy a nejspíš i další klimatické a vegetační faktory. Obsah halucinogenů v takovém peyotlu je velmi nízký. Takřka nulový.

Peyotl ale není jediná halucinogenní rostlina latinskoamerické oblasti.

Další rostlina, která pochází z oblasti jižní Ameriky, konkrétně z Peru a také patří mezi kaktusy, se jmenuje Trichocereus pachanoi, popřípadě Trichocereus pasacana. To jsou dva velmi příbuzné druhy. Domorodci je obecně nazývají "San Pedro", tedy Svatý Petr. V současné době se kaktus užívá v Peru a Bolívii. Připravuje se z něj výluh, tedy nápoj, a to tak, že se kaktus nařeže na plátky a asi hodinu se vaří spolu s dalšími přísadami. Halucinogenní účinky se projevují znecitlivěním a pocitem odtržení od těla, což je velmi zvláštní a člověk má přitom pocit, že může cestovat na obrovské vzdálenosti. Kolibřík, jaguár a právě tento kaktus Trichocereus pachanoi jsou kultovními motivy, zobrazovanými na mnoha čavínských tkaninách a soškách z období asi od 10. století př.n.l. Dokládá to, že kaktus "San Pedro" a jeho halucinogenní účinky byly dobře známy a využívány mnoho a mnoho set let před Kristem.

Další známou omamnou rostlinou latinskoamerické oblasti je koka, což ovšem není rostlina halucinogenní?

Koka patří mezi tzv. stimulancia, tedy mezi rostliny, které určitým způsobem nabuzují, stimulují organizmus. My se teď bavíme především o kokainovníku pravém. Říká se mu také rudodřev a patří do rodu Erythroxylum. Ti praví coqueros, kteří dodnes v jižní Americe žijí využívají především listy, které žvýkají - často smíchané s vápnem nebo s nějakým alkalickým rostlinným popelem. Udává se, že v jižní Americe je těch coqueros, žvýkačů koky, přibližně 10 milionů. Kokainovník jako rostlinný rod obsahuje zhruba 230 nejrůznějších botanických druhů. Kokainovník pravý zřejmě vyšlechtili indiáni kmene Čibčů, což byla jedna z velmi významných předkolumbovských kultur. Čibčové pocházeli z Kolumbie, odkud se kokainovník a jeho užívání rozšířilo i do ostatních zemí světa. Podle současných údajů jen pravý žvýkač koky schopen sežvýkat denně 25-50 gramů čerstvých listů, což odpovídá asi 0,05-0,1 gramu kokainu. Je to opravdu jen mírná dávka a můžeme říci, že v této míře kokain skutečně povzbuzuje tělesnou sílu a odstraňuje pocit hladu a žízně. Ta závislost na žvýkání však tak jako tak může být velmi nepříjemná a později přinést i velmi drastické následky.

Z Latinské Ameriky se teď přesuneme zpátky do Evropy, do oblasti Středomoří, kde roste historicky asi nejslavnější halucinogenní rostlina vůbec - mandragora.

Mandragora opravdu patří k těm nejbájnějším rostlinám. Správně se jmenuje mandragora lékařská neboli Mandragora officinarum a díky tomu, že její kořen se připodobňoval k lidskému tělu, bývala samozřejmě opředena nejrůznějšími mýty. Mandragory se rozdělovaly na mužské a ženské a při vykopávání mandragorového kořene se prováděly nejrůznější rituály. Kolem mandragory se musely udělat tři kruhy vrbovým proutkem a na obojek psa se muselo uvázat vlákno mandragory. Tehdy se prý už kopajícímu nemohlo vůbec nic stát. Mandragora byla často využívána především léčiteli. Když se podíváme na chemické složení mandragory, můžeme ji připodobnit k datuře, tedy k našemu durmanu. Obsahuje především alkaloidy hyoscyamin, atropin a skopolamin. Mandragora byla díky nim využívána především jako hypnotikum nebo narkotikum. Může totiž způsobit podobné stavy, jaké působí dnešní anestetika. Pokud se tedy operovalo a nebo se prováděl nějaký bolestivý zásah, využívalo se prostředku z mandragory k tomu, aby byl pacient oblouzněn. Při užití mandragory ovšem dochází ke kvalitativní poruše vědomí. Dnes je bohužel o mandragoru opět zvýšený zájem, právě díky vysokému obsahu alkaloidů a poměrně snadné dostupnosti. A ještě jedna zajímavá informace - králíci, plži nebo ptáci jsou na rozdíl od člověka vůči hyoscyaminu a atropinu velmi neteční a mohou bez jakýchkoliv následků požít i větší množství jedovatých lilkovitých rostlin, mezi něž patří i mandragora nebo datura a třeba i blín. Mandragoru tedy zvířata běžně pojídají a těší se normálnímu zdraví, na rozdíl od člověka.

Halucinogenní rostliny ale neslouží jenom k záměrnému sebeobluzování lidí, ale dodnes se využívají i ve farmacii.

Právě mandragora je příklad rostliny, která se používá v lékařství i dnes, třeba k pomocné léčbě Parkinsonovy choroby. Arabský lékař Avicenna ji doporučoval při bolestech hlavy nebo jako utišující prostředek, ale také se používala k léčbě padoucnice. Dnes se uvažuje i o tom, že některé alkaloidy mandragory potlačují růst a aktivitu nádorového bujení, konkrétně v případě leukémie. To všechno jsou jasné důkazy toho, že rostliny, které mají v sobě nějaké specifické alkaloidy, tedy látky, které není schopen vyrobit jiný organizmus, než právě ony, jsou pro lidstvo velkou pokladnicí a bohatstvím. Je třeba si těchto rostlin nesmírně vážit a využívat je především k dobru věci. A nedopustit jejich zneužívání.

K čemuž opravdu nelze už víc dodat.

Frederik Velinský
Vyobrazení mandragory pochází z Herbáře, jinak bylináře velmi užitečného Petra Ondřeje Matthioliho a Tadeáše Hájka z Hájku (1557).

DODATEK:

Přečtěte si knihu Pavla Valíčka a kolektivu Rostlinné omamné drogy, která vyšla v roce 2000. Dozvíte se ještě spoustu dalších zajímavostí. 

Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas