Po potopě...

O letních povodních roku 2002 s Tomášem Janíkem z pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem - Kočkově.

Okolí Litoměřic se ocitlo pod Labem - Foto: Eva Holá

Okolí Litoměřic se ocitlo pod LabemFoto: Eva Holá


 


Řeky v České republice se pomalu vracejí do svých koryt, přichází čas velkého úklidu, sčítání škod a nepochybně i hledání viníků. Ještě dlouho se bude diskutovat o tom, kdo může za to, že povodeň napáchala takové škody. Opravdu musela být katastrofa, která naši vlast postihla tak velká? Bylo jí možné předpovědět a včas se na ni připravit a nebo ne? Udělali všichni zodpovědní opravdu všechno co mohli a nebo měli udělat? Sehrál větší roli lidský faktor a nebo nešťastná souhra přirozených (nebo spíše přírodních) okolností? Českou republikou se prohnaly neuvěřitelné masy vody. Nechme pro tuto chvíli stranou všechna případná lidská selhání a pojďme si říci, co konkrétně, z hlediska čistě meteorologického způsobilo, že byly záplavy takové velké a ničivé? Právě na to jsme se zeptali prognostika Tomáše Janíka.

Postižení lidé logicky hledají viníka, tím je však v první řadě sama příroda. Konkrétně extrémní srážky, které se u nás už dlouho nevyskytly a pokud ano, tak jen na malém území. Prvotní příčinou byla tedy meteorologická situace a opakované velké srážky. 7. a 8. srpna napršelo na jihozápadě a jihu Čech, zejména v Novohradských horách celých 100-150 mm srážek; tyto srážky způsobily první povodně, hlavně v jižních Čechách. Rozvodnily se Malše, Vltava, částečně i Otava a Lužnice. Po dalších třech až čtyřech dnech následovaly další srážky, které byly nakonec ještě větší a zasáhly většinu Čech, hlavně však jejich západní polovinu a znovu také jih. Po těchto srážkách, kdy už byla půda nasycená a přehrady a rybníky zaplněné zkrátka nešlo dál tu vodu udržet. 

Nad hladinou řeky v Malé Hradební byly vidět jen části dopravních značek

Nad hladinou řeky v Malé Hradební byly vidět jen části dopravních značek


 


Jak jste sledovali průběh událostí u vás na Kočkově?

Před tou první povodní, která postihla hlavně jižní Čechy, bylo už během úterý 6. srpna vidět, že se dají čekat mimořádné srážky. Měli jsme v našich předpovědních modelech, že budou až přes 100 mm za 24 hodin a nebo po 30-50 mm za 6 hodin. Výjimečně se nám ty srážky shodovaly i prostorově, hlavně pro oblast západního Rakouska a částečně Bavorska. Nakonec byla skutečná situace taková, že se srážky posunuly mírně na sever a hodnoty byly opravdu vysoké - až 150 mm. Jak už jsem řekl, srážky se dostaly k nám a zasáhly částečně zejména Novohradské hory a jih Šumavy. Už někdy během následující soboty a neděle, 10. a 11. srpna bylo zjevné, že na počátku týdne přijdou další velké srážky. Zpočátku to nevypadalo až tak hrozivě, čekali jsme 50-100 mm, zato po celých Čechách. Co se Ústí nad Labem týče, začal jsem už tehdy podle našich předpovědí tušit, že tady budeme mít asi víc vody, rozhodně přes 640 cm. V pondělí 12. srpna ráno byly srážkové předpovědi ještě výraznější, opět přes 100 mm a téměř pro celé Čechy. To už vypadalo dost kriticky; dokonce tak, že by na Labi a na Vltavě mohla být vyšší hladina, než kdykoliv ve 20. století. Situace byla nakonec taková, že ve východních Čechách téměř nepršelo nebo jen málo, ale všechny srážky se přesunuly do západních a jihozápadních Čech, kde pršelo až do noci na úterý 13. srpna. To už se dost výrazně zvedaly horní toky a bylo jasné, že se tady v Ústí dočkáme opravdu mimořádně velké vody. Většinu přinesla Vltava - ještě to není definitivně potvrzeno, ale zřejmě to byla největší historická povodeň v Praze na Vltavě. A vzhledem k tomu, že Vltava má větší průtok než Labe, dočkali jsme se velké povodně i tady v Ústí. Srážky byly většinou od 50 do 100 mm, někde i více. Na Kočkově jsme naměřili největší srážky za 23 let měření; z pondělí na úterý spadlo 60 mm. Vydatné srážky byly ještě silně orograficky zesílené, takže naše předpovědi na horských stanicích byly ve srovnání se skutečností poloviční. Na Flájích jsme naměřili 270 mm a na druhé straně hranic, v Zinwaldu to bylo dokonce 313 mm srážek za 24 hodin. To byla opravdu mimořádná hodnota, která zřejmě nebyla za celé 20. století na jednotlivé stanici nikdy naměřena. Takové hodnoty leckde naprší třeba za třetinu nebo půl roku. A proto byly povodně na malých krušnohorských tocích tak extrémní, tak rychlé i když většina srážek odtekla do Německa. V Sasku to proto měli ještě o něco horší. U nás se to projevilo posléze na řece Bílině, která vystoupila až na 3 m. K srážkám by se dala dodat ještě jedna zajímavost. Letošní povodeň zasáhla pouze ta místa, která nepostihly záplavy před 5 lety. Snad jenom v Jizerských horách se povodeň zopakovala. 

Snímek z radaru - Český hydrometeorologický ústav - Foto:  Český hydrometeorologický ústav

Snímek z radaru - Český hydrometeorologický ústavFoto:  Český hydrometeorologický ústav


 


Odhad čtyřiadvacetihodinové sumy srážek z radarového měření radarů v Brdech a Skalkách na Moravě za období od 12. srpna 8:00 hod. do 13. srpna 8:00 hod., tedy v době největších srážek nad Čechami. Nějaké srážky byly už předtím v jižních Čechách. Pršelo i potom, zejména v severovýchodních Čechách. Množství srážek je poněkud nadhodnocené v blízkosti radarů (tedy např. v okolí Brd) a podhodnocené ve větší vzdálenosti útlumem signálu srážkovou oblačností a horami. To je případ Krušných hor.

Třeba i v souvislosti s nebývalými srážkami se občas hovoří o tom, že počasí nabývá poslední dobou extrémnějších podob; srážky jsou mohutnější a horka daleko více tropická. Vidíte to také tak?

Objektivní záznamy o počasí na většině našeho území pocházejí v podstatě pouze z 20. století. Jediným dlouhodobějším pozorováním je teplotní řada v pražském Klementinu, zaznamenávaná od roku 1775. Ale to je jen jedno místo a zvláště ty extrémní srážky, které nás zajímají, nelze samozřejmě hodnotit podle záznamů z jediné stanice. Navíc mám dojem, že se tam srážky začaly měřit až později. V současné době se dozvídáme o různých extrémních projevech počasí snadněji, je lepší informovanost. Každopádně ale bude nutné další desítky let pozorovat a měřit, abychom se přiblížili k poznání, zda se nám opravdu klima proměňuje. Jisté je, že ve dvacátém století postupně docházelo k oteplování, třeba v porovnání s 19. stoletím. Ale i v dřívějších stoletích byly určité periody, padesátileté, stoleté i víceleté, kdy bylo výrazně tepleji nebo i chladněji. Takže to může být způsobeno i těmito periodami a nemusí být na vině jen člověk. Ale je zřejmé, že nějaký ten antropogenní vliv tu určitě bude. Jaký přesně, to je velmi složitá otázka. Připouští se však někdy, že může mít počasí v budoucnu větší výkyvy a sklon k extrémnějším projevům.

Mezi odborníky se objevil i tento názor: záplavy jsou důkazem toho, že se u nás klima zase vrací do normálu. A že druhá polovina 20. století byla u nás z klimatologického hlediska nenormální tím, že byla velice suchá. Od 40. let až do roku 1997, kdy byly povodně na Moravě, jsme v Česku neměli žádné záplavy, které by stály za řeč. Povodně jsou přitom běžný přírodní jev, který v nepravidelných periodách přicházel a přicházet bude. To jen my jsme na něj pozapomněli.

To je pravda. V posledních deseti letech přibývá lokálních povodní, po trvalejších deštích nebo přívalových srážkách. Jsou tu i větší povodně, jako byly ty na Moravě. Ty byly srovnatelné s těmi letošními, českými. Lišily se pouze tím, že letos se to týkalo našich největších řek, Vltavy a Labe. V celém 20. století, ani v jeho první polovině se na Labi a Vltavě nevyskytly povodně, které by se vyrovnaly té poslední. Zato v 19. století bylo jak na Vltavě, tak na Labi hned několik stoletých povodní. Opravdu jsme v tom minulém století měli štěstí; teď je docela dobře možné, že se třeba dočkáme nějaké podobné či menší povodně o něco dříve, než třeba za sto let. Rád bych vám tu ještě přiblížil jednu teorii astronoma Křivského. Ten se mimo jiné zabýval i klimatologií a někdy v polovině 20. století vysledoval souvislost mezi sto šedesátiletým slunečním cyklem a srážkovou činností. Přišel na to, že vždy po osmdesáti letech nastává maximum srážek, po dalších osmdesáti minimum. Zhruba do poloviny 20. století by podle tohoto cyklu připadlo minimum srážek a zhruba na rok 2025 maximum. A kdybychom se vrátili do 19. století, tam by podle tohoto cyklu někdy ke konci mělo připadnout maximum srážek, což nám ty velké povodně dá se říci potvrzují. Ale není to nic ověřeného, žádné další teorie se na to jinak nezaměřovaly. 

Křešice - co přinesla rozvodněná řeka do zahrady jednoho za tamních domů - Foto: Jan Zejda

Křešice - co přinesla rozvodněná řeka do zahrady jednoho za tamních domůFoto: Jan Zejda


 


Už vícekrát tu padl termín "stoletá povodeň" nebo "stoletá voda". Můžete ho nějak blíže vysvětlit?

Ano, v hydrologii se tyto termíny používají pro hodnocení velikosti povodně. Menší vody, které nedosahují jednoleté povodně, se označují jako n-denní průtoky; to znamená v kolika dnech v roce tento průtok je. Může být tedy třeba desetidenní, dvacetidenní? Tyto termíny se do sdělovacích prostředků nedostávají, neboť se týkají jen běžných stavů vody; při povodních je to jinak. Povodeň se hodnotí podle stavu povodňové aktivity; první stav - bdělost, druhý stav - pohotovost, třetí stav - ohrožení. Ani to však podle mého názoru přesně nevystihuje, jak velká ta povodeň je, zejména pro lidi, kteří to navíc třeba na místě neznají. A právě pro tyto případy je asi nejlepší to hodnocení pojmy jako jednoletá, dvouletá, pětiletá voda; potom máme desetiletou vodu, dvacetiletou vodu, padesátiletou a stoletou vodu. Tyto stoleté vody jsou nejvyšší hodnoty, které se v hydrologických tabulkách pro určitý profil na toku řeky uvádějí. Profilem je míněno místo, kde se získávají potřebné údaje. Vzhledem k tomu, že většina těchto pozorování není delší než sto let, jsou větší než stoleté vody pouze teoretickými hodnotami. Snad jenom na těch největších tocích se lze bavit o ještě větších vodách; hydrologové znají i pojmy tisíciletá a desetitisíciletá voda. Mimochodem právě na tu poslední jsou dimenzovány přehrady, které musí být postaveny na své maximální možné průtoky. Ale teď k vlastnímu termínu: stoletá voda je voda, která se v rámci dlouhodobého pozorování vyskytne v průměru jednou za sto let. Je to vlastně jakási pravděpodobnostní hodnota. Stoletá voda se může zopakovat dokonce i v jednom roce a pak o ní třeba dvě století nikdo neuslyší! Opravdu to neznamená, že by mezi jednotlivými stoletými povodněmi muselo vždy uplynout sto let. Poslední stoletá povodeň na Vltavě a Labi byla například roku 1890, předtím to bylo roku 1862 a ještě dřív v roce 1845. Zkrátka - četnost velkých povodní bývala v určitých obdobích větší.

Co z toho všeho vyplývá? Velké povodně tu s námi budou i nadále, ať se nám to líbí nebo ne a my jim nemůžeme zabránit. Nanejvýš můžeme zmírnit jejich následky. Nezbývá proto než doufat, že ta další povodeň hned tak nepřijde.

Frederik Velinský
Ilustrační fotografie ze srpnových povodní na severu Čech z archivu Českého rozhlasu Ústí nad Labem, snímek z radaru poskytl Český hydrometeorologický ústav. 

Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: neděle 09:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas