Vesmír a příroda22. září  2006 v 13:14  

Tornáda v Čechách

Rozhovor s Martinem Setvákem, vedoucím družicového oddělení Českého hydrometeorologického ústavu v Praze.

I hrdinové verneovek mají potíže se vzdušnými víry. Třeba i děti kapitána Granta. - Foto: Frederik Velinský

I hrdinové verneovek mají potíže se vzdušnými víry. Třeba i děti kapitána Granta.Foto: Frederik Velinský


 


Jestli nás něco dokáže opravdu pořádně potrápit, tak je to počasí. Jednou jsou to povodně, jindy zase silné bouře, lijáky, kroupy či vítr. Nebo spíše vichr, případně tornádo. Dokonce i u nás, v Čechách.
Od 26. do 30. srpna se v Praze konala Evropská konference o silných bouřích. Na její organizaci se podílel i Martin Setvák, badatel, který se od poloviny 90. let intenzivně věnuje i tzv. konvektivním bouřím a vyhodnocování jejich doprovodného počasí. A to je právě to, co nás zajímá.

Začněme od už zmíněné konference o silných bouřích. Co se od ní čekalo a co nakonec přinesla?

Byla to už druhá konference na toto téma; ta první se konala v únoru roku 2000 ve francouzském Toulouse. Tyto konference byly částečně iniciovány podobnými konferencemi, které probíhají již řadu desetiletí v USA, a které jsou zaměřeny právě na takzvané silné konvektivní bouře a jevy, které je doprovázejí: tornáda, tzv. downbursty, záplavy, obří kroupy nebo extrémní elektrickou aktivitu. Evropa dlouho tyto jevy podceňovala nebo jim nevěnovala příliš velkou pozornost. Pakliže k nějaké škodě podobnými jevy došlo, byly obecně přisuzovány "silnému větru", doprovázejícímu bouře a nebylo specifikováno o jaký jev šlo. Teprve v posledních zhruba 15-20 letech se pár odborníků v Evropě začalo těmto jevům věnovat trochu víc; zejména ve Francii, Španělsku a Velké Británii. Zbytek Evropy pořád tyto jevy do značné míry přehlížel. K určitému posunu došlo v 90. letech, kdy se v řadě států západní a střední Evropy začala tornádům věnovat větší pozornost a vyvstala potřeba tyto jevy v rámci Evropy nějak souhrnně zdokumentovat. Byla proto snaha, aby se odborníci z jednotlivých států sešli a společně o problému podiskutovali. Tak došlo k uskutečnění té první konference, za jejíž organizací stáli pan Jean Dessens z Francie a John Snow z oklahomské univerzity, kteří jsou jakýmisi nestory dokumentace tornád v západní Evropě. No a v Toulouse si pak nakonec odborníci řekli, že by bylo užitečné scházet se pravidelně, zhruba každé dva až tři roky. Už tehdy jsme se také dohodli, že by se další konference měla konat někde ve střední Evropě; to abychom usnadnili účast odborníkům z východní Evropy. Tudíž jsme přišli s návrhem Prahy, který prošel a konference se konala koncem srpna v Průhonicích.

Znamená to, že se i u nás, v Čechách vyskytuje něco tak "amerického" jako jsou právě tornáda? A pokud ano, tak jak často?

Opravdu se zde vyskytují. Dlouho se o tom spekulovalo a fakta byla přehlížena, tak jako ve zbytku Evropy. Zatímco do roku 1994 jsme v Čechách registrovali zhruba 1-3 tornáda nebo jevy, které tornádem být mohly za celé desetiletí, od roku 1994 do roku 1999 zde bylo přibližně jedno tornádo ročně. Mám tím na mysli opravdu prokázané a nebo alespoň velmi pravděpodobné tornádo. Od roku 2000 jich detekujeme podstatně více, zhruba 5-9 ročně; a to nepočítám další diskutabilní případy. Neznamená to, že by se ta tornáda tady najednou objevila a před tím tu nebyla. Souvisí to s informovaností svědků. Ti dřív mnohdy ani nevěděli, na co se vlastně dívají; nevěděli, že to je skutečně tornádo a netušili, že se o podobné jevy zajímá někdo, komu by svá pozorování mohli nahlásit. Klíčovou roli v dokumentaci tornád u nás sehrál nástup internetu. V roce 1996 jsme zřídili první verzi naší webové stránky, věnované tornádům. Tam se zájemci dočtou, co to je tornádo, jak vypadá a jak vzniká, jaké může představovat nebezpečí, jak se před ním chránit a hlavně - čeho si všímat a kam své případné pozorování nahlásit. Skutečně masovému rozšíření internetu v letech 1999 až 2000 pak odpovídal i nárůst počtu hlášení, která jsme začali dostávat především e-mailem. Informace svědků jsou pro nás nesmírně cenné; často nám posílají i fotografie a nebo zprávu o tom, že mají natočené video. My se s nimi potom zkontaktujeme a domluvíme další detaily. Druhým klíčovým faktorem byl grant České grantové agentury, který jsme dostali na léta 2000-2002 společně s Ústavem fyziky atmosféry. Ten grant má několik částí a jednou z nich je i dokumentace extrémních konvektivních jevů, tedy i tornád na území České republiky. Takže jsme vlastně měli i finanční zdroje, abychom mohli podobné jevy dokumentovat, aniž bychom žádali finance třeba z provozních peněz ústavu. Což nám značně usnadnilo situaci.

Pojďme si teď tedy říci, co to vlastně tornádo je a jak vzniká?

Tornádo je jakýsi vír s vertikální osou rotace; to znamená, že rotuje přibližně kolem svislé osy, při pohledu ze země zpravidla zleva doprava - meteorologicky tomu říkáme cyklonálně. Při pohledu shora by to bylo proti pohybu hodinových ručiček. Tento vír je generován nebo iniciován bouřkou, která je nad ním. Ta bouřka musí být sama o sobě specifická; nemůže to být klasická bouřka, tak jak ji známe. Dá se říci, že je to bouřka o něco vyššího vývojového stádia; bouřka, která sama začne rotovat kolem svislé osy. Vysvětlit stručně mechanismus vzniku rotace této bouře by bylo poněkud komplikované. Bouře zkrátka začne rotovat z nějakých důvodů, které většinou leží v okolním atmosférickém prostředí; ve vlastnostech vzduchu, ve kterém bouřka vzniká. V momentu, kdy bouře začne rotovat, získává na stabilitě a místo klasických 30-50 minut může jako jakýsi "jednobuněčný organismus" přežít i 3-5 hodin. Zmíněná rotace se ze středních hladin bouře postupně rozšíří jak směrem vzhůru, tak směrem k zemi a jakmile dosáhne spodních hladin oblačnosti bouře, může se stát, že se rozrotuje i spodní základna. Jakmile rotuje poměrně intenzivně i tato spodní základna bouře, je tu přibližně 15-20% pravděpodobnosti, že bouře může zplodit tornádo - přenést svou rotaci ještě níže a vygenerovat vír sice menší, ale intenzivnější, než je rotace samotné bouře. Tornádo se při pohledu ze země může jevit dvojím způsobem. Může to být třeba cosi jako chobot, který se stahuje ze základny bouřkové oblačnosti směrem k zemi. Je to vlastně jakýsi kondenzační kužel, sloup vzduchu, který rotuje natolik rychle, že uvnitř něj dojde k poklesu tlaku. V důsledku toho v něm obsažená vlhkost zkondenzuje do vodní páry a ta kondenzační chobot zviditelní. Samotná rotace však může dosahovat k zemskému povrchu i bez toho, že by kondenzační chobot vznikl. Dochází k tomu tehdy, když je málo vlhkosti a nebo když je rotace o něco pomalejší. Když se cirkulace tornáda dotkne zemského povrchu, začíná na zemi brát prach, ničit domy nebo střechy, prostě tropit neplechu a všechno to, co vyzvedne ze země, tedy vířící prach i trosky pak cirkuluje kolem osy tornáda. Většinou pak dojde i k tomu, že se kondenzační chobot spustí až k zemi a propojí se s prašným vírem. Když je prachu hodně, tak může kondenzační chobot úplně zahalit. Některá slabší tornáda a nebo tornáda v závěrečné fázi vývoje mohou připomínat pouze jakýsi neškodný chobůtek, který se prohání oblohou aniž by se dotkl země. Tato tornáda už většinou velké škody nenatropí.

Ta americká tornáda a tornáda naše jsou stejná?

Principiálně, z hlediska mechanismu vzniku většinou ano. V Americe je daleko víc klasických tornád, která vznikají právě pod těmi rotujícími bouřemi. U nás je více tornád, která mají trochu odlišný původ, nesouvisející přímo s rotací bouře. Ale i u nás můžeme mít ta klasická "americká" tornáda. Ono se to má tak, že na každý počet slabších tornád, většinou právě těch, nemajících souvislost s rotací bouře, připadá určitý počet tornád silnějších, která v ní svůj původ mají; říkáme jim supercelární tornáda. Můžeme třeba říci, že na stovku slaboučkých tornád, která nanejvýš ulámou tu a tam nějakou větev, poboří skleník nebo odnesou pár tašek může připadat jedno, maximálně několik těch středně silných tornád. Ta už mají destruktivní potenciál schopný utrhnout celou střechu i s krovem, zbořit chatrnější stavby, ba dokonce nadnášet auta nebo vytrhávat stromy i s kořeny a přenášet je na velké vzdálenosti. Samozřejmě, v Americe mají potom i určitý počet ještě silnějších tornád, která se u nás naštěstí zatím moc nevyskytují. Neříkám, že nevyskytla. Je možné, že o nich pouze nevíme. I tady platí to poměrné měřítko; takže čím máme méně těch středně silných, tím méně budeme mít těch úplně nejsilnějších. Otázka nezní, jestli se u nás to nejsilnější možné tornádo může vůbec někdy vyskytnout. Otázka zní: kdy a kde se to tornádo vyskytne. A ono se určitě někdy vyskytne. Může to být za rok, za deset let, za sto nebo za pět set let. Podobně jako velká voda. 

Martin Setvák - Foto:  archiv

Martin SetvákFoto:  archiv


 


Před časem jsme v Planetáriu hovořili o velkých kroupách, dalším extrémním meteorologickém jevu. Řekli jsme si tenkrát, že předpovědět kdy a kde budou kroupy padat je takřka nemožné. A jak je to s tornády?

Samotná tornáda se předpovídat nedají. S technologií, kterou mají v USA lze předpovídat ty zmíněné rotující bouře, supercely. Meteorologové tam dokáží předpovědět, že daný den bude větší tendence ke vzniku supercel a tudíž nebezpečí tornád. Když už supercely vzniknou, tak mají k dispozici radary, které jsou schopny tyto supercely detekovat a odlišit je od normálních bouří; znamená to, že jakoby vidí tu rotaci uvnitř bouře. V takovém případě dávají výstrahu na nebezpečí tornád pro oblast, přes kterou ta bouře bude postupovat. No a když už potom tornádo vznikne a meteorologové se o něm z různých zdrojů dozvědí, varují obyvatele na místech, která může pravděpodobně tornádo na svém postupu zasáhnout. Evropa tak daleko ještě není; my jsme rádi, když se nám povede poměrně slušná předpověď bouří jako takových. Nejsme ještě schopni říci, že v ten či onen den bude větší pravděpodobnost vzniku rotujících bouří a tudíž nejsme ani schopni dát výstrahu, že některý den bude třeba výjimečný z hlediska možnosti výskytu tornád. To všechno je hudba budoucnosti.

Když už se tornádo někde objeví, jak by se měl jeho pozorovatel zachovat?

Záleží na vzdálenosti a směru pohybu tornáda. Jestliže je pozorovatel dostatečně daleko, a tím "dostatečně" mám na mysli nějakých 3-5 kilometrů, kdy už to tornádo může být pěkně vidět, pokud není zahaleno srážkami, a jestliže si je pozorovatel jistý, že tornádo se k němu nepřibližuje, tak si ho může opravdu vychutnat. Pokud má po ruce fotoaparát nebo kameru, budeme mu jakožto meteorologové vděční za jakoukoliv dokumentaci jevu; pokud možno i s přesným časem a místem výskytu. Pokud však našinec, který se ocitl v blízkosti tornáda vidí, že tornádo se pohybuje směrem k němu a nebo je nebezpečně blízko, tak je vhodné vyhledat bezpečný úkryt. Tím bezpečným úkrytem jsou obecně jakékoliv pevné železobetonové stavby, bez oken, nebo alespoň jádra pevně postavených budov. Naopak pohyb ve volné krajině, kde při tornádu létá spousta různých trosek, větví, tašek, utržených plechů, je značně nebezpečný a k většině úrazů dochází právě těmito poletujícími předměty. Právě z toho důvodu je proto vhodné vyhledat bezpečný úkryt. Ale pozor - bezpečným úkrytem rozhodně nejsou různé maringotky, dřevěné chatky nebo obytné přívěsy. I auta jsou tak trochu s otazníkem.

Kam se pak mají svědkové podobných jevů obrátit?

Obecně na meteorology z Českého hydrometeorologického ústavu. V ideálním případě lze na internetových stránkách našeho ústavu nalézt kontaktní jména a adresy. Webová adresa té konkrétní stránky o tornádech je www.chmi.cz/torn. Tam jsou uvedeny jak e-mailové adresy, tak i telefony a klasické poštovní adresy. Nebo se lze obrátit na jakoukoliv oblastní pobočku Hydrometeorologického ústavu s prosbou, aby vaše pozorování byla doručena lidem, kteří se tornády v ústavu zabývají.

Frederik Velinský
Fotografie z archivu Martina Setváka: web.quick.cz/Martin.Setvak/msetvak.html.
Rytina z románu Julese Verna Děti kapitána Granta. 

Pořad: Planetárium  |  Stanice: Sever
Čas vysílání: sobota 18:10  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas