Martin Stejskal – průvodce přízračnou krajinou
Pod kůží krajiny se skrývají mnohé zasuté skutečnosti. Existuje řada způsobů, jak se k nim dostat. Neoriginálnější z nich spoléhá na bezbřehou lidskou fantazii.
Někdy se říká, že krajina je věčně přepisovaný list. Znalci používají termín „palimpsest“. Označují se jím pergameny, ze kterých dávní písaři v klášterních skriptoriích vyškrabali původní text a nahradili jej novým. Pergamen nebyl právě levný, tak se jim asi nemůžeme divit. Ve výsledku jsme tím ale přišli o spoustu zajímavých informací. Naštěstí ne úplně. Původní text pod tím novým často prosvítá a nebo se dá rekonstruovat s pomocí chytrých metod moderní vědy. Podobné je to i s krajinou.
Martin Stejskal je výtvarník-surrealista a zároveň příznivec dodnes živé tradice tzv. hermetismu. Surrealismus je umělecký směr, který má fantazii a cesty pod kůži věcí přímo „v erbu“. Jeho stoupence zajímá lidské podvědomí, fantastické představy a také sny. Hermetismus je pro změnu nauka i filosofie, jejíž kořeny jsou u dávných alchymistů. Jak Martin Stejskal řekl v jednom rozhovoru, ani hermetismus neuvažuje pomocí principů reality. Jevy si podle něj mohou být podobné, ale ve skutečnosti nemusí být – a často ani nejsou – stejné.
Martinu Stejskalovi letos vyšla kniha Labyrintem míst klatých, což je jakýsi průvodce „přízračnou krajinou českých zemí“, po místech s doteky nadpřirozena, tajemství nebo magie, která právě mohou být skrytými bránami do jiné reality. Jde vlastně o druhé vydání dvacet let staré knihy Labyrintem tajemna. Úplně přepsané, mnohem tlustší a proto i přejmenované...
Co jsou to „klatá místa“?
„Já jsem se inspiroval dávnou Mapou míst svatých a klatých Bohuslava Balbína, dnes už nenalezitelnou, ve které Balbín učinil soupis všech českých míst, kde se vyskytují různí světci, ale také míst, která jsou nějak poznačena ďáblem nebo některými neblahými vlivy. Vzhledem k tomu, že těch ‚míst svatých‘ je v poslední době až dost a věnuje se jim velká pozornost, tak jsem chtěl trochu poukázat i na ten jejich antipod, na ta ‚místa klatá‘. Právě proto je beru v ochranu. Moje knížka se věnuje spíš démonologickým pověstem, tak proto ten název.“
Magickými nebo alespoň zvláštními místy v krajině se před vámi, ale popravdě řečeno hlavně po vás, zabývala i řada jiných autorů. V čem je váš přístup odlišný? Čím je pro vás česká krajina a jaké magické body vás zajímají?
„Mně zajímá hlavně lidová imaginace, obrazotvornost a její proměny. Jsem přesvědčen o tom, že ty nejprostší pověsti v sobě nesou a ukrývají jakési iniciační jádro, které je předáváno právě takovou velmi prostou formou. Jakmile pověsti kynou, nabývají na košatosti, tak je to vždycky podezřelé a já se snažím dostat na kořen, na dřeň těch pověstí a hledat tam jejich skrytý význam. Někdy to mohou být i pověsti, kterým říkám ‚toulavky‘. To jsou pověsti v podstatě z celé Evropy, které se zachytily třeba někde na našich horách nebo na jiných místech, a které v sobě nesou jakési esoterní jádro.“
Souvisí výběr míst, o kterých v knize píšete, s vašimi aktivitami na poli surrealismu a hermetismu, případně jiných podobných hnutí nebo nauk?
„Samozřejmě, že to souvisí. Já sám jsem se k oblasti hermetismu dostal právě přes surrealismus. Kdysi jsem začal studovat dílo francouzského alchymisty Fulcanelliho, a to prostřednictvím svých přátel, francouzských surrealistů, kteří mě k němu přivedli. Od té doby je pro mně velmi význačná francouzská hermetická tradice a škola, která je představována jmény, jako je právě Fulcanelli, Eugène Léon Canseliet nebo dnešní surrealisté Bernard Roger, René Alleau a další.“
Jak jste při psaní obou svých Labyrintů postupoval? Jak jste vybíral místa, která si zaslouží své vlastní heslo?
„Nebylo to příliš uvědomělé. Ponořil jsem se do starých kronik, a také jsem kdysi, ještě za časů normalizace, udělal velkou anketu, kdy mi odpovídalo asi tři sta kronikářů, muzeí a tak dále. Já jsem si tenkrát neuvědomil, že přinejmenším na každý dopis budu muset odpovědět, neměl jsem žádnou agendu ani zkušenosti, takže to byla zpočátku práce dosti tápavá, ale během času se to nějak vykrystalizovalo. No a ta místa, když se na to ptáte, si o to řekla svým způsobem sama, zdá se mi.“
Hlavním zdrojem informací pro vás byly pověsti a různá tajemná vyprávění ze starých časů. Jak a ke komu podle vás mluví ty pověsti dnes?
„Ty pověsti zůstávají pořád tím, čím jsou. Podobně jako lidé si v sobě svou imaginaci nesou stále, nějak ukrytou. I když samozřejmě dnes je asi mnohem ukrytější, než dříve. Magie, která je obsažena v pověstech, má myslím své přirozené a zdravé jádro.“
Zaujalo mě, že se v předmluvě svého nového Labyrintu distancujete od současného esoterického hnutí, od keltomanů, záhadologů a lidí, kteří věří na různé tajemné energie, prostupující krajinou. Prostě jen nevěříte na podobné energie a nebo si myslíte, že ti lidé „hoblují“ tajemno až na kost, aby z něj „vyždímali“ co se dá?
„Víte, když jsem po těch dvaceti letech, která uplynula od prvního vydání Labyrintu stanul v Městské knihovně před regály plnými českého tajemna, tak jsem si najednou uvědomil, že to snad ani nemůže být pravda. Před těmi třiceti, čtyřiceti lety nic podobného neexistovalo. Když jsem si pak ty knihy půjčoval, tak jsem zjistil, že jeden opisuje od druhého, a že v nich v podstatě není nic nového. Nikomu neberu jeho víru, například v různá nadpřirozená zjevení; do jisté míry jim i věřím, ale asi jinak, než jak je to v kraji zvykem.“
Proč je podle vás tajemno všeho druhu tak „v kurzu“?
„Myslím si, že je docela přirozené, že jsou v dnešní době lidé rádi odváděni od každodenního života. Jsou například rádi strašeni. Je to vidět ve filmech i v různých medializovaných kauzách.“
Někteří autoři se dokonce staví do pozice, ze které pro čtenáře vyplývá, že tomu, o čem píší, také doslova věří. Že je skutečně možné potkat se s duchy a strašidly, stejně jako s ufony. Že zkrátka ty staré i nové pověsti vycházejí ze skutečnosti. Jaký je váš postoj?
„Já jsem zapisovatel. Moje krédo je: zůstat oběma nohama na zemi a zapisovat pouze to, co si myslím, že je přenášeno tou původní tradicí. Všechno ostatní se mi zdá přidané. Nikomu nic neupírám, ale sám na to nevěřím.“
První vydání knihy výtvarníka Martina Stejskala Labyrintem tajemna z roku 1991 mělo velký ohlas mezi čtenáři. Kniha pak dlouhá léta spoustě lidí sloužila jako velmi netradiční průvodce při toulkách českou krajinou. Zároveň se ale Stejskalův první Labyrint stal (často nepřiznaným) zdrojem inspirace pro řadu dalších autorů. Bez svolení si z něj půjčovali celé pasáže a někdy i obrázky, které byly také zčásti autorským dílem Martina Stejskala. Co inspirovalo jeho samotného?
V předmluvě nového vydání se odvolává nejen na Bohuslava Balbína, ale také na romantického archeologa a vlastence Václava Krolmuse nebo amerického spisovatele a sběratele „kuriozních skutečností“ Charlese Forta:
„Souvisí to velmi úzce s mým surrealistickým zaměřením a vůbec světonázorem. Charles Fort byl, podobně jako Václav Krolmus, to, co by můj zemřelý přítel Vladimír Borecký nazval asi ‚mašíblem‘ – čili magorem, šílencem nebo bláznem. Byl to ale člověk, který si velmi důsledně trval na svém a šel za tím. A to je vždycky obdivuhodné. Další velký vzor pro mou práci představuje francouzský historik hermetismu René Alleau, který v 60. letech 20. století vydal podobného průvodce po tajemné Francii. To byla pro mně velká výzva a také inspirační zdroj.“
Václav Cílek napsal knihu o krajinách „vnitřních a vnějších“, píše o nich i v dalších knihách. Vy v úvodu Labyrintu mluvíte o krajině, která je vícevrstevnatá, přičemž jedna vrstva je spojena s minulostí a zázračnem a geologický základ je „přeorán orbou imaginace našich předků“. Probíhá podle vás ta „orba“ i v současné době? Neztratili jsme tak trochu obrazotvornost, imaginaci?
„Samozřejmě, že se najdou příklady toho, jak dnes pořád ještě lidé krajinu cítí a dokonce by se dalo říct, že to prožívá jakousi renesanci. Právě v souvislosti s proudem, který zde představuje třeba Václav Cílek. Jeho pojímání krajiny jako jakéhosi vrstvení nebo dvoutvářnosti vnitřní a vnější je velice podstatné. Není v tom sám, je v tom celý proud přírodovědců a lidí citlivých vůči drobným změnám v krajině. Podobně to vidí z druhé strany někteří umělci, lidé tvůrčího zaměření. V zásadě je to jakési střetávání vědy a imaginace na jednom poli té krajiny.“
Co všechno tedy čtenář najde v novém vydání vašeho „magického průvodce“?
„V zásadě by se dalo říct, že jde o démonologické pověsti z českých zemí. Knížka je rozdělena přibližně na 12 okruhů, obsahujících jednak nadpřirozené zjevy a pak i pozoruhodnosti v krajině, jako jsou například menhiry. Jsou tam i další zajímavosti, které například sledoval právě Charles Fort – neobvyklé atmosférické nebo jiné jevy na obloze a tak podobně. Knížka má asi 1700 místopisných hesel. Narozdíl od prvního vydání jsou u všech doplněny zdroje, které postrádali regionální badatelé, a u každé lokality je uvedena i souřadnice GPS. Velmi rozšířena je úvodní část, kde jsou zaznamenány všemožné zjevy, které se vyskytují v českých pověstech a nějak se váží k české krajině. Zároveň jsou tam i hesla obecnějšího charakteru, jako třeba co je to alchymie a tak dále.“
Nedokážu si ale představit, že by i s druhým vydáním vaší knihy někdo jezdil jako s průvodcem. Je to opravdu pořádný svazek...
„Průvodce po tajemné Francii je ještě daleko tlustší a já jsem s ním sjezdil mnohokrát celou Francii. Jde to.“
Tak vám přejeme hezké putování – po krajině i pod její kůží. A s námi výtvarník a spisovatel Martin Stejskal.
Vysíláno v Planetáriu č. 32/2011, 6. - 12. srpna. Redakčně upraveno.
Ilustrace z knihy Labyrintem míst klatých publikovány se souhlasem Martina Stejskala.
Čtěte také:
Surrealistický výtvarník Martin Stejskal
