Kouřim: Lechův kámen
Návrší nad středočeskou Kouřimí zdobí výrazná skalka, přezdívaná Lechův kámen. Je s ní spojena řada pověstí a milovníci tajemna by dali ruku do ohně za to, že jde o místo dávných obřadů a rituálů.
Lechův kámen je asi tři metry vysoký, hranatý a navrchu víceméně plochý rulový blok, od kterého je krásný výhled na město. Kamenný oltář, řekl by fantasta. Nikde kolem nejsou jiné skalky a přesto je Lechův kámen výtvorem přírody. Nelze sice vyloučit, že ho v minulosti přitesala i lidská ruka, ale to už se dnes nepozná.
Název skalky pochází zřejmě z 19. století a je odvozen od bájného knížete Lecha, který měl být bratrem praotce Čecha. Když se Čechův lid usadil pod Řípem, Lech a jeho věrní vyrazili dál na východ. Čech se s nimi loučil nerad a naléhal na bratra, aby mu z místa, kde se usadí, dal znamení ohněm a kouřem. Lech tak učinil a od těch dob se místo, které si vybral, nazývá Kouřim. Alespoň tedy podle kronikáře Václava Hájka z Libočan, o kterém je však známo, že to sice byl schopný vypravěč, ale ne dějepisec. Věděl, že se na vršku nad Kouřimí nachází zbytky velkého hradiště, a tak si je spojil s Lechem. Ve skutečnosti se neví, kdo na hradišti žil. Podle archeologů je takzvaná Stará Kouřim jedním z největších slovanských hradišť v Čechách. Slované se tu usídlili už v 6. století a k největšímu rozkvětu své hradiště přivedli v 9. a 10. století. Při vykopávkách se tu našly kromě řady hrobů i základy zvláštní stavby, která byla sice jen asi pět metrů široká, ale zato devadesát metrů dlouhá. Snad se v ní scházeli bojovníci z družiny místního vládce a nebo se jednalo o místo, kde se před přijetím křesťanství provozovaly nějaké náboženské obřady – stejně jako třeba u nedalekého, uměle rozšířeného jezírka, které romantici překřtili na Libušino. Lechův kámen se nachází pár desítek metrů za hradbami hradiště, ale to vůbec neznamená, že by se proto musel ztratit ze zorného pole jeho slovanských obyvatel nebo i jejich předchůdců, kteří zde žili o pár tisíc let dříve. Autoři esoterických průvodců českou krajinou Václav Vokolek a Jiří Kuchař předpokládají, že kámen mohl být „místem dávné posvátnosti“. Oporu pro své tvrzení hledají v lidových pověstech.
Podle jedné z nich jsou pod kamenem ukryté poklady, ke kterým se lze dostat jen o štědrovečerní půlnoci; tak, že Lechův kámen na jediné nadechnutí třikrát po sobě obskáčete po jedné noze. Je to vzpomínka na nějaký dávný rituál? Esoterici si myslí, že ano. Pro vědce ale pověst přesvědčivým důkazem není.
Lech a jeho lidé prý nedlouho po Čechově smrti opustili Kouřim, odešli na východ a usadili se v Polsku. Tam, kde kdysi stávalo hradiště, vzniklo ve středověku popraviště a o pár století později získalo toto místo další význam. Asi 300 metrů severovýchodně od Lechova kamene se nachází průsečík 15. poledníku a 50. rovnoběžky; jakýsi referenční bod, ke kterému se u nás udávají časy východu a západu Slunce, Měsíce i dalších nebeských těles. Tento průsečík se někdy označuje za astronomický nebo dokonce geografický střed Evropy. Jestli je na něm i něco magického, jak se také občas píše, musíte posoudit sami.
Zdroje:
Václav Vokolek, Jiří Kuchař: Esoterické Čechy, Morava a Slezsko : průvodce skrytými dějinami země. Svazek osmý, Střední Čechy VII. Českobrodsko, Kouřimsko, Okolí Sázavy. Praha: Eminent 2007, s. 68 – 70.
Michal Lutovský: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri 2001, s. 134 - 136.
Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Hesla Stará Kouřim, Lechův kámen a Kníže Lech.
Vysíláno v Planetáriu č. 30/2010, 24. - 30. července.
Rubrika Kratochvilná vyprávění o tajemných místech se vysílá každé čtvrté Planetárium v měsíci.
